„Pokud chcete alespoň trochu pochopit prostředí, ve kterém vyrůstal Vladimír Putin, pusťte si SLOVO PACANA“, říkal v jednom rozhovoru Ondřej Soukup. Tím nemyslím toho hudebního skladatele a producenta, ale novináře zabývajícího se Ruskem, který byl už coby dítě přesídlen do tehdejšího Sovětského svazu. Když jsem podobnou referenci zaslechl i od dalších lidí, nedalo mi to.

Seriál svůj děj zasazuje do prostředí proslulých kazaňských gangů v éře pozdního Sovětského svazu a dá se říci, že na čas spojil všechny postsovětské země. Dívali se jak v Rusku, tak i na Ukrajině a v mnohcýh dalších státech bývalého Sovětského svazu. Byť obě jmenované země se pokoušely SLOVO PACANA zakázat. V Rusku hlavně ze strachu, že by se mohly znovuzrodit vlny násilností, které tyto gangy provázely. Seriál narážel na tu větší, tu menší míru nevole už na svém počátku. Například prezident Tatarstánu, Rustam Minnichano, výslovně zakázal natáčení přímo v Kazani, a tak se nakonec natáčelo v Jaroslavli.

Seriál byl volně inspirován stejnojmennou knihou od Roberta Garajeva, který fungoval i jako konzultant seriálu. Když jsem se na SLOVO PACANA ptal svého známého z Ukrajiny, potvrdil mi, že to bylo na Ukrajině velké téma, ale že jemu se to moc nelíbilo. Hlavně proto, že téměř ve všech sovětských městech to fungovalo podobně a nemá díky tomu na éru dospívání dobré vzpomínky. Víc o tom nechtěl mluvit. Jako by toto téma bylo jakési tabu, které nelze sdílet s někým, kdo to neprožil. Nic, co by šlo srovnat s klukovskými partami od Foglara.

Hlavní postavou je čtrnáctiletý Andrej, který žije s matkou a mladší sestřičkou. Stejně jako Robert Garajev má rád hudbu, a tak chodí na klavír do hudební školy. Doma si ale nástroj nemohou dovolit, takže zkouší na klávesách, které si nakreslil na stůl ve svém pokojíku, a zvuk piána si jen představuje. Andrej je po řadě událostí ve škole zverbován právě do jednoho z kazaňských gangů a tím začíná příběh, který nám odhaluje, jak tyto skupiny fungovaly.

Násilné bandy tohoto typu byly v každém větším městě, ale kazaňské byly nejproslulejší. Tvořily jakousi kontraorganizaci k oficiální komunistické linii. To, co v západní Evropě řešily kulturní fenomény jako punk, metal nebo fotbalové chuligánství, mělo v Sovětském svazu obraz v těchto ganzích a pouličních rvačkách. Ty mají ale hlubší kořeny. Konkrétně ve vesnických hromadných bitkách, kdy se bily skupiny z dvou sousedních vesnic a do měst se tato „kultura“ dostala hlavně tím, jak se města rychle rozrůstala a požírala přilehlé vesnice. Do toho se přimíchaly ještě vězeňské zákony a principy z gulagů poté, co mnozí vězni byli propuštěni za éry Nikity Chruščova. I slovo „pacan“ pochází z hantýrky gulagů a dá se přeložit jako chlap. Tedy slovo pacana je vlastně „slovo chlapa“. Právě tento koktejl pak přinášel nějakou možnost vymezení se ostatní „mainstreamové“ společnosti, byť s sebou přinášel i tvrdou hierarchii, disciplínu a hlavně pak násilí.

Celkem často se mi při sledování osmidílné série vybavila slova Karla Havlíčka Borovského. Konkrétně jeho citát o Rusku: „Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A světu přináší jen výše zmíněné. Bez výjimek.“ Chce se mi doplnit, nejen literárních, ale i filmových. Bída, frustrace pozdního socialismu a zmar tu prostupuje téměř vše, hlavní postavy se nacházejí na šikmé ploše, která se čím dál tím více naklání a vy můžete jen odhadovat, jak moc tvrdě z ní dopadnou.

Pojďme ale zpět k ději. Hlavní příběhová linka mi v mnoha ohledech připomněla osudy mladých lidí, kteří propadnou tvrdým drogám. Z bezproblémového kluka se stává neřízená střela, která s sebou táhne do propasti všechny svoje blízké. Vidíte, jak se mění a jeho charakter se stává unikavým a nečitelným jak pro jeho matku, tak pro diváka. Na nějakou kauzalitu se tu nehraje. „Když je rvačka nevyhnutelná, je třeba udeřit první”, citace od Putina dává zapravdu Soukupovi. Pokud opravdu vyrostl v podobném prostředí, ledasco to vysvětluje.

Nejsou tu žádné velké příběhové zvraty, ale o to je to mrazivější a reálnější. Seriál postupně vlastně jen přitvrzuje. Hlavní postavy (snad jen krom matky hlavního hrdiny a jeho sestry) tu nejsou černobílé, většina z nich je na té tmavší polovině odstínů šedi a s hlavní dvojicí je velmi těžké nějak sympatizovat. Tento temný realismus uvidíte jen v nepatrném množství filmů nebo seriálů.

Velmi důležitou roli v tom mají i herci, kteří jsou naprosto skvěle nacastovaní a vzhledem k věku i velmi dobře hrají. Dvě hlavní postavy, tedy novic v gangu Andrej a šikanátor Marat, jsou velmi přesvědčiví právě ve scénách, v nichž mají působit odtažitě a pro diváka nepochopitelně. Vzhledem k tomu, že hned několik hlavních postav seriálu je čtrnáctiletých, tak se tu tematizují i první romantické city. A je zajímavé, jak je tvůrci zobrazují. Nebo obecně, jak přistupují k jakémukoliv lidsky zranitelnému místu nebo k tomu, jak je možné řešit problémy. Tento étos prostupuje vším. City, rodinnými vazbami, důvěrou v ostatní. SLOVO PACANA nás zavádí do vykořeněného prostředí, které se tváří, že tu je důležitá nějaká čest nebo pravidla, ale vlastně nejsou.

Celkem výraznou složkou je tu i hudba. Konkrétně téměř v každém díle opakující se skladby „Piyala“ od elektronického dua AIGEL zpívající v tatarském dialektu. To balancuje někde na pomezí elektroniky a syntezátorového dream popu a stává se hymnou ke každé zásadní scéně v seriálu. Byl jsem až překvapen, jak dobře to funguje.

SLOVO PACANA nemohu doporučit všem. Je to ruský realismus ve své syrové podobě. Jedná se ale o celkem unikátní zážitek, který vám zprostředkuje prostředí, o němž žádný podobně kvalitní snímek z posledních let nepojednává.