PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O tom, z jakého prostředí belgické scény se HIPPOTRAKTOR zrodili, jsem se zmínil již v článku "HIPPOTRAKTOR - Rozhodně žádné agro". A zajímavým faktem může být to, jak jsem neodhadl hudební potenci kytaristy Sandera Roma, když jsem pochyboval, že se svým projektem L'ITCH něco v dohledné době vydá. Překvapení přišlo záhy v podobě singlu a dokonce oznámení o chystané nové desce. Ale to je trochu jiná story, než kterou je třeba se zabývat u aktuálního díla samotných HIPPOTRAKTOR. Ti totiž na druhém albu dál rozvinuli a doladili svůj postmetalový styl z debutu "Meridian" a musím přiznat, že v první chvíli i jakoby nenaplnili moje očekávání, která jsem do nové desky vkládal. Ale to se nakonec ukázalo hlavně jako můj osobní problém a potvrdilo fakt, že přistupovat k nějakému albu zaujatě s pocitem, že to prostě musí být super, je jako nasadit si klapky na uši. I to je důvod, proč jsem sepsání recenze odložil a dal tomu náležitý čas. A čas mi nakonec ukázal, že "Stasis" je albem až přeplněným výbornou hudbou, která zřejmě jen potřebuje náležitě strávit.
Pokud bychom chtěli hned na úvod srovnávat s debutem, pak zásadním faktem je, že se HIPPOTRAKTOR asi definitivně odtrhli od svého rodiště v podobě skupiny PSYCHONAUT. Producent a kytarista Chiaran Verheyden a zpěvák Stefan De Graef svou novou skupinu nasměrovali do mnohem vlídnějšího metalového prostředí a pomyslně přestřihli pupeční šňůru především s vlivy retra a psychedelie. "Stasis" je tak albem plně se snažícím jít moderní cestou progresivního post metalu a přestože se logicky nevyhýbá ani využívání lety osvědčených postupů, jeho zpracování rezonuje v současné vlně silných, dynamicky výrazných produkcí.
A když kolega Dalas zaznamenal jistý odklon od postmetalové tváře k větší progresi, pak se s tímto faktem dá těžko polemizovat. Vlivy Britů TESSERACT ale nejsou tím, co bych v jejich hudbě přehnaně slyšel. A byť se občasně, především v djentově laděných pasážích, dá skutečně s TESSERACT srovnávat, to nosné a zásadní co "Stasis" přináší třeba právě v titulní skladbě mi ve své mnohem barevnější, vrstevnatě nahuštěné a občas řekněme až artové rovině evokuje komplikovanou ladnost a formální uhlazenost jiné veličiny prog scény, a to Stapsových THE OCEAN. Myšleno té pozdější tváře hrající si více s aranžemi a formou, než s vlastním hudebním obsahem. To ale naštěstí Belgičanům nehrozí. Jejich hudba sice po formální stránce získala nablýskanou estetiku vymazlené produkce, Verheyden se v tomto stal evidentně mistrem, ale neztratila nic na silném skladatelském obsahu, který tak upoutával na debutu "Meridian".
Jestliže se v souvislosti s debutem muselo mluvit o pestrosti, "Stasis" si s ním v tomto ohledu v ničem nezadá. Takže hned na úvod v razantní "Descent" jako by se reinkarnovaly ostré vzorce, které byly na první desce často přirovnávány k MESHUGGAH. Trhavé djentové riffy tuhle sílu skutečně mají, ale velmi rychle se transformují do mnohem komplexnější formy a nastupuje známá vláčná melodika, která klouže nad hravými rytmy a nastoluje specifickou postmetalovou atmosféru. A pak následuje výlet do progresivní variability v kontrastně bující "Echoes", skladbě plné tempových zvratů a polyrytmických struktur. Zde je asi jediný okamžik, kdy jsem si vzpomněl na debut a jeho občasné výlety do psychedelií načichlých preludií. I když třeba v "The Indifferent Human Eye" se podobných náznaků také dočkáme.
Klipovka "Silver Tongue" silně evokuje zmíněné THE OCEAN a to v kombinaci jemné rockové progrese s výbuchy divoké útočnosti a s přispěním silných melodických linek je to opět skladba plná kontrastů. Ohledně THE OCEAN jsme zde kdesi hlouběji v jejich minulosti a rozvíjí se podobně barevné a mnohotvárné divadlo jako například na albu "Precambrian". Spolu s podobně vedenými "Renegade" a "The Indifferent Human Eye" se tak zřejmě jedná o to nejlepší na albu. Je zde totiž jak náladové hraní si s melodiemi, uvolněné rozvíjení motivů, tak ostré válcování a gradace rezonující nad neposedně poskakující rytmikou. Je to intenzivní tlak na posluchače, jenž je umocněn i promyšlenou hrou s vokály, které od rozechvěle melodické polohy jdou až do protipólu drsného řevu. Ale to pro HIPPOTRAKTOR charakteristické jsou vrstvené chorály, které vytváří onu silovou mlhu tlačící se do popředí a nasazující skladbám rozechvěle rezonující vyznění. To ostatně skupina využívala i na debutu, zde jen dotáhla do ještě působivější polohy.
Ale sílu skupina neztrácí ani na titulní "Stasis", která je možná nejvíce ovlivněna syntetickými zvukovými vrstvami, které na albu odvádí onu černou práci v pozadí. Naplňují prostor a zhutňují celkový dojem. Často jen nesměle přizvukují, ale někde i ladně doplňují náladové jemné linky, které třeba v "Renegade" jsou dost podstatným prvkem. I díky této místy snad až přehuštěnosti hudebního prostoru je album trochu hůře stravitelné. Stále se prostě něco děje, když ne v rytmické sekci, tak v kytarových riffech či melodiích, vokálních vlnách nebo ve vrstvených strukturách. Ale o co složitěji jsem se do této hudby dostával, o to mnohotvárnější a stále neoposlouchaná se mi zdá po opravdu důkladném prozkoumání. A co jiného to může znamenat, než důkaz kvality.
Možná trochu hůře vstřebatelná, ale o to pestřejší a mnohotvárná deska, která nabízí dostatečně trvanlivou postmetalovou progresi plnou kontrastů, navrstveného tlaku i melodické výraznosti.
8,5 / 10
Chiaran Verheyden
- produkce, kytara
Jakob Fiszer
- basová kytara
Lander De Nyn
- bicí
Sander Rom
- kytara, vokál
Stefan De Graef
- perkuse, vokál
Datum vydání: Pátek, 7. června 2024
Vydavatel: Pelagic Records
Stopáž: 46:34
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.