Být legendou je setsakra nevděčné řemeslo, však by METALLICA mohla sáhodlouze vyprávět. Svým nekompromisním nástupem na scénu a následným invenčním budováním stylu si nastavila laťku vysoko, ale po smrti Cliffa Burtona už se na ní zespodu jen smutně dívá. Což o to, komerčně to chlapcům šlape, legendární Černá trhla rekordy a zle si nevedly ani rockovější okusy „Load“ a „Reload“. Jenže ten tam je zářivý punc kapely s naprosto geniálním kytarovým rukopisem, ty tam jsou košaté a melodicky dokonale sochané kompozice, které dodnes udivují svou odvážností, dynamikou a komplexností. Odchod Cliffa Burtona byl oním metaforickým zlomem a po něm METALLICA marně sestavuje střípky včerejších krás a skládá z nich něco, co by chtělo opět promluvit do hudební historie i jiným než komerčním úspěchem. A písničkářská trpělivost dochází... Je čas pustit hněv ze řetězu!!!

Podlazené kytary a kovově nazvučený virbl s proklatě dlouhým echem naznačují, že se tady někdo snaží chytit dobu za pačesy. Velmi zemitý sound zavdá jistě podnět k zuřivým diskusím nejen v anarchistických kroužcích – je zvláštní, v kontextu METALLICY obzvlášť, ne zrovna stravitelný, ale přesto k hudební výplni dle mého názoru pasuje. Má v sobě valivost, hutnost, ale i schopnost skladbu oživit a dokořenit. Navíc, produkce jednotlivých songů se nepatrně proměňuje dle potřeb, a tak po technické stránce neshledávám závažnějších vad. Jen basa opět není slyšet, jakoby kapela hostujícímu Robu Rockovi nevěřila... Uvidíme, jak to bude vypadat s Robertem Trujillem...

A co skladby samotné? Příchuť senzace má úvod alba, který obstarává až PRIMUSácky úchylný a kytarově roztěkaný břed „Frantic“ a agresivní, melodická, variabilní a bez debat hitová titulní záležitost. Skoro se chce napsat, že pánům se na stará kolena zachtělo znovu hledat optimální kompoziční tvar a hle – daří se! Zbylý materiál však více či méně pokračuje v šlépějích předchozích desek. Struktura většiny skladeb je vlastně primitivní – co možno nejúdernější riff a typická Hetfieldova vokální linka s náběhem k rockovým manýrám. James se dal po protialkoholním martýriu dohromady a předvádí skvělý výkon. Jeho frázování je bezchybné (nechybí samozřejmě ani doprovodná melodická citoslovce), stejně jako jeho technické úlety, bez nichž už si nelze METALLICU představit. Novinkou jsou častější změny tempa, příklon k vyšším obrátkám a snaha rozvést kompozice pomocí důrazných rytmických i kytarových předělů. Pozitivním výsledkem této snahy jsou výbušné fláky „Purify“, „Shoot Me Again“, či chytrá melodka „Unnamed Feeling“, která názorně ukazuje, že celý numetal má z METALLICY více, nežli tuší. Nic nenamítám ani proti rock´n´rollovému běsnění, obzvlášť je-li tak podařené jako v motorheaďácké odrhovačce „Dirty Window“, odsýpavé „My World“ nebo punkem lehce štrajchnuté „Sweet Amber“. Ale při míře invence, jakou současná METALLICA prokazuje, se dá taková skladba únosně provozovat maximálně do páté minuty. Jenže ono to má většinou sedm a více! „Tak budem ještě chvíli brnkat a vono nás něco třeba napadne… Hmmm… furt nic… furt nic… balíme!“, tak charakterizuji zatraceně přetáhnuté kousky „Invisible Kid“, „Some Kind Of Monster“, „All Within My Hands“… S jedním, dvěma kvalitními nápady se na dlouhé vzdálenosti běhat nedá navzdory všem rytmickým zásekům, neboť doby, kdy i ke konci skladby dokázali pánové náhle otočit kormidlem a přijít s nečekaným, jsou již dávno minulostí.

Je to případ zapeklitej a čert mi ho byl dlužnej! Na jednu stranu je „St. Anger“ zablešené nedostatky (ta stopáž, bože, ta stopáž!!!), na druhou stranu je nepopiratelně kvalitní a převyšuje rozpačité (re)loadavé období. Žádná sázka na osvědčeného koně, ale pokus vrátit se k důraznějšímu projevu. Pokus předat posluchači nápor čiré a poctivé kytrové energie... Vše mi říká, abych šalamounsky vyslovil verdikt průměr a uchránil se tak od invektiv těch „pokrokovějších“. Neudělám to. „St. Anger“ je totiž dobrá deska a na tom i přes výše vypsanou kritiku trvám!