Představa, že megahvězda typu švédských GHOST zboří všechny zažitosti spojené s Basinfirefestem, z kterého se tím pádem stane mladší dvojče hlavního koně pořadatelské stáje Obscure Promotion Brutal Assaultu, mám ten dojem, vzala po loňském ročníku tak trochu za své. Tenhle festival v západočeském Spáleném Poříčí má totiž zřejmě tolik svých specifik, že zlomit je není jednoduše úkol na dva, tři roky. Počínaje lokalitou, která se dá úplně jednoduše popsat jen jako „louka“ kdesi v jihozápadních Čechách (což samozřejmě zároveň automaticky nemusí znamenat nic špatného, ba naopak) a tedy nikoli jako unikátní pevnost, likérka či amfiteátr, až po dlouholetou pověst ne úplně zásadně bohaté zahraniční soupisky, kterou si s sebou festival nese od posledních let existence své první etapy, a s tím spojenou návštěvnost, která prostě zůstává zhruba konstantní.

A tak to vypadá, že se pořadatelé Basinfirefestu s těmito specifiky poněkud smířili, vyšli právě z oné předpokládané návštěvy a tomu přizpůsobili produkci celého osmnáctého ročníku festivalu, který se konal na úplný závěr aktuálního školního roku. Aniž by se tím ovšem zpronevěřili svému jménu, to je nutné zmínit, a kvalitám diskutované festivalové soupisky, která v prakticky rodinném prostředí měla znovu něco více či méně zvučného pro každého metalistu a jako celek vypadala určitě poměrně lákavě – byť samozřejmě opakování zpřed dvou let (ROTTING CHRIST, BLIND GUARDIAN) se asi nešlo vyhnout. Ale nešť.

Čtvrteční ochutnávka

Že to s produkcí bude letos jinak, naznačoval hned u vstupu do areálu pohled na daleko menší stage než vloni, byť je jasné, že před rokem byly rozměry větší především kvůli požadavkům GHOST. Ovšem když jsem před onou stageí ve čtvrtek, kdy jsem do areálu dorazil poprvé, viděl ten žalostný hlouček čekající na vystoupení ROTTING CHRIST (TĚCH ROTTING CHRIST, chápejte), měl jsem vážně strach, že návštěvnost půjde letos někam, kde ji asi nikdo nechceme vidět. Naštěstí se však ukázalo, že za tím bylo další místní specifikum – lidi prostě hromadně sedí ve stanech a na lavicích různě po areálu až do posledního možného okamžiku a na konkrétní kapelu se dostaví až teprve s prvními hrábnutími do strun, žádné postávání jen tak zbůhdarma před pódiem. Takže vystoupení řeckých heretiků mělo nakonec kulisu odpovídající a třebaže během něj dvakrát zapršelo, duševní potravy, včetně té z úplně nového alba „Pro Xristou“ poskytlo vrchovatě.

Podobně jako následný koncert BATLLE BEAST, kteří sice znamenali významný úkrok stranou k mainstreamu, ale že mají ve svém středu zpěvačku se vskutku třeskutým potenciálem a k tomu slušnou zásobou výrazných (a stále ještě metalových) skladeb, prakticky pouze z posledních tří alb, na nichž už se nepodílel původní mozek kapely Anton Kabanen (o čem to asi svědčí?), byli prostě strhující. Šlágr v severském „Nightwish“ odéru s diskotékovým přízvukem stíhal šlágr a skutečně nebylo jak mu jít z cesty, i kdyby se chtělo. A Noora Louhimo je vážně skvělá, protože už jen její pěvecký projev sám o sobě by dokázal skály lámat, natož když jej zabalíte do lákavého středněproudého metalového kabátku. Na nové album téhle bojové bestie, bude-li jaké, bude určitě záhodno si posvítit.  

Letmým pohledem ještě v mezičase měřím zruba podobně jako vloni „nebohatý“ výskyt stánků se vším, co je oku metalistovu nejmilejší, který na podobná festivalová místa bezpochyby patří, ovšem v Poříčí se na něj úplně nedostává, a už je na čase první festivalový večer poslat do hajan.

A už na plný plyn

V pátek se blýská na lepší (po)časy, pročež se ocitám na značkách již v brzkém popoledni, na které vyšlo vstoupení SUICIDAL ANGELS, pyšnících se krom jiného i výborným letošním albem „Profane Prayer“. Z něj se hrálo především a spolu s tradičně stoprocentním nasazením Řeků to vyústilo v bezvadný zážitek přesně a ostře nasekaného thrashe.

V podobných vodách loví i uskupení NIAKARA, jež kolem sebe poskládal baskytarista Zdeněk Kub poté, co opustil mateřský ARAKAIN. A protože je s ním spojen víc než pupeční šňůrou, pochopitelně, prezentuje nyní jeho prostřednictvím živě skladby, které pro jmenovanou stálici tuzemské kovové scény napsal, a k tomu přidává i také něco málo své nové původní tvorby. Za mikrofonem jej u toho jistí Mayo Petranin, dnes se zcela jistě dá říct již léty prověřený světoběžník, který s citem sobě vlastním dává přesvědčivě polohy jak Aleše Brichty, tak i Honzy Toužimského, a za bicími třeba Pavel Kubát, dříve působící mimo jiné v ROOT. Krom arakainovských klasik (potěšila zejména živě snad ještě neslyšená „Šeherezád II.“) tedy zazněla i třeba „Zlatá generace“, skladba, jež je ukázkovým konglomerátem Kubova zkušeného rukopisu, ovšem zároveň odhaluje slabinu, se kterou zápasí i vzpomínaný ARAKAIN, totiž texty. Ale jinak další solidní kus živého hraní, o tom žádná.

Ještě daleko více festivalovým publikem zahýbali následující SKÁLMÖLD, Islanďané, kteří nejdou daleko pro pořádný kus pagan/folk metalu v jejich rodném jazyce, jenž šperkují vysloveně deathmetalovými hrdelními projevy. Ti se svým setem, postaveným především na loňském albu „Ýdalir“, navíc vyvolali naprosto nečekaný a o to více spontánní circle pit, hromový ohlas na každou zahranou skladbu a dokonce poslední dobou již také tradiční „veslování“ všech dobrodruhů v předpódiovém prostoru pitu. Rázem tak byli všichni přítomní svědky vystoupení aspirujícího na jeden z nejlepších zážitků festivalového dne. Samozřejmě, to by potom ale nesměli přijít GUTALAX. Kapela, která je svým způsobem fenoménem, jež se prosazuje i široko daleko za domácími hranicemi, navzdory tomu, že vlastně nic zásadního nehraje, a jen měla prostě štěstí na původní ideu. Ovšem, jak je to i s Kolumbovým vejcetem, když na to přijdete, máte to nejvýsostnější právo sklízet ovoce. A GUTALAX tak věru činí, protože jejich koncerty, to je prostě jedna velká nabušená párty, třebaže dirigovaná WC štětkou, stejně jako tomu bylo i tentokráte ve Spáleném Poříčí. Shits up!

Notně překopaní FLESHGOD APOCALYPSE, v jejichž řadách už nenalézám charismatického baskytaristu a pěvce Paola Rossiho, už mě následně zdaleka tolik nebaví a soudě podle pohledu do publika, zdaleka v tom nejsem sám. Nejspíš to zřejmě bude tím, že jejich na srozumitelnost velmi náročná produkce navíc začíná na posledních albech tak trochu ztrácet dech a časy, kdy dokázala vystřihnout pecku typu „The Violaton“ z alba „Agony“ (2011) už jsou zřejmě také v nenávratnu. Podobně také poslední alba KATAKLYSM nemají ten úplně nejsprávnější říz pravé kataklysmatické tvorby, nicméně jejich know-how a tah na bránu jsou přece jenom o notný kus výše. Proto u jejich setu vydržím po celou dobu jeho trvání, když navíc na úplném počátku jsem překrásně motivován titulní skladbou alba „Shadows And Dust“ (2002), kterou stejně jako na nahrávce samotné uvozuje i mrazivé gladiátorské intro.

A přichází vrchol pátečního večera, němečtí folkaři IN EXTREMO. Scéna je jako vymalovaná, nálada jakbysmet, a tak nezbývá než po kouscích ukrajovat z bohaté tvorby Němců, která skrývá jak mnohé zářivé okamžiky, mezi nimž se vyjímají i čtyři skladby z posledního alba „Kompass zur Sonne“, tak ale také i chvíle, kdy jinak kovovým folkem tepající produkce kapely upadne do průměru jakéhosi německého rockového mainstreamu („Küss mich“). Mimo to však zazní i „Herr Mannelig“, což velmi výrazně navyšuje plusové body pro tuhle do jisté míry netradiční smečku.

Nezastavovat, vystoupíte si až se Slepými strážci

Program posledního festivalového dne výrazně poznamenává vyčerpávající horko a subjektivní nutnost být na místě už v 11:00 hodin dopoledne. V tu dobu tam totiž rozehrávají svůj set DOGMA ART, svého času poměrně slavný brněnský band kapelníka Ladislava „Obludária“ Škaroupky, kterou aktuálně k lepším zítřkům pohání bicí baterie jeho syna Martina, jinak známého rovněž jako „Marthuse“ z CRADLE OF FILTH. S publikem to sice moc nehýbá, ale kdo je přítomen, může si užít maximálně svěžího hard rocku/metalu, jemuž skladby z aktuálního alba „Vzkříšení“ dodávají ještě více růže do tváří. Následující povinná západočeská položka (když už jsme tedy v těch západních Čechách) FATA MORGANA znamená oproti tomu zatuchlinou dýchající thrash/black/metalový old school, ale zasvěceným, kteří tuhle rodnou kovovou hroudu Daniela „Šakala“ Švarce (později TÖRR) znají, to nemůže v žádném případě překážet, včetně poněkud naivní pódiové „horor“ show. Kdyby se kapela, tedy aspoň podle mého vkusu, odhodlala k pořádné nové nahrávce ve stejné kvalitativní autorské rovině jako třeba svého času na demu „Kremace ďábla“ (1992), určitě by si tak trochu skomírající renomé notně oživila, protože ten potenciál je tam zkrátka pořád cítit.

V programu pokračují STEEL ENGRAVED, ale jestliže jsem, kapely neznaje, pod dojmem aktuální víry v jakousi retro heavymetalovou vlnu doufal v nějaké zajímavější vystoupení, těžce jsem se spletl. Tohle byl unylý, vyčpělý a totálně vysušený heavymetalový zmetek, jenž jako nechtěný odpadl z úplně nejzazšího koutku výhně, v níž se kdysi kalila ta nejprvotřídnější ocel typu MANOWAR.  Následně zapadám do stínu na druhém koci areálu a čerpám síly k dalšímu pokračování, protože tenhle polední triumvirát byl za stávajícího vedra skutečně zcela vyčerpávající. Mimochodem, podmínky pro úkryt před všetečnými slunečními paprsky se oproti loňskému ročníku výrazně zlepšily, míst pod slunečníky bylo výrazně více, a na koho se nedostalo, mohl zamířit do obrovského stanu, který, troufám si říci, velmi úspěšně nahradil loňský pokus o „lidovou“ zábavu v podobě pouťového autodromu (jenž však ve finále sloužil stejně jenom jako místo, kde se dalo si pohovět ve stínu).

Dlouhou dobu pak nenalézám sil k pokračování, až se donutím dostát své reportérské povinnosti a mrknout na HEJTMAN, kapelu, jejíž existenci již sice nějaký ten čas registruji, ale jinak nemám absolutně ponětí, o co jde. Abych unikl všudypřítomným slunečním paprskům, stavím se v prořídlém publiku přímo pod pódium, kde je na jako jediném místě v brzkém odpoledni k dispozici stín, a vzápětí se nestačím divit. Tohle je vskutku žhavý kus panenské oceli, o který jako kdyby si ve vysoké tavicí peci připálili Lemmy a Franta Štorm a pak jen s ledovým klidem koukali, jak to ti kluci po nich hraji. Skladby jako „Alkoholik“, „Píseň černých vran“ nebo „Exorcist“ mě doslova a do písmene dostávají do kolen a já marně vzpomínám, kdy naposledy jsem vydržel v kompletním zaujetí po celé vystoupení kapely, kterou vidím prvně v životě. Dlouho, dlouho ne, jen co je pravda. A ten švuňk, ten švuňk! 

Pak se samozřejmě hodí další odpočívka, po níž cestu do finále odpočítává PAN LYNX, sympaticky tajemný a aurou obdivu doprovázený projekt Michala Skořepy (ex - STROY). Je to syrově autentické, alternativní, rozhodně ne příliš heavy a zároveň přiměřeně zajímavé, obzvláště při poslechu kouzelných her se slovy v jednotlivých textech. Tohle bych určitě ještě velmi rád vyzkoušel v nějakém intimnějším prostředí poté, co si loňský debut „Kdo se bojí, musí do lesa“ ještě náležitě dopodrobna přeposlechnu.

Nástup na velkolepý závěr obstarávají staří známí DESTRUCTION, kteří mne ovšem totálně míjí, nejspíš proto, že mě minuli i v dobách své největší slávy, kdy to zkrátka kdysi dávno ten svinský Komanč zařídil tak, že kazety s jejich nahrávkami se ke mně nedostaly, na rozdíl od třeba KREATOR či TANKARD, a tudíž jsem si k nim nemohl vybudovat ten správný vztah. Přicházejí však CRADLE OF FILTH a s nimi báječné vystoupení v konturách jejich letošního koncertu v plzeňské Šeříkovce, které mělo úplně všechno. Zvuk, náboj, tajemné charizma a nepřetržitý sled skladeb, které nemohly jednoho nechat v klidu ani na moment. A co bylo opět nejsympatičtější, bylo jak vedle sebe s úplně stejným efektem uspěly třeba dnes již třicetiletá titulní skladba klasického debutu „The Principle Of Evil Made Flesh“, tak také zástupci posledního alba „Existence Is Futile“. Budu se možná opakovat, ale tahle hydra toho má zjevně ještě mnoho před sebou.

A pak už zůstalo jen jedno jediné představení, které stálo mezi přihlížejícími a festivalovým koncem, a které také mohlo při vzpomínce na dva roky staré události na stejném místě vyvolat poněkud nejasná očekávání. Tentokrát ale vše fungovalo, jak mělo, a BLIND GUARDIAN se díky tomu stali skutečným headlinerem letošního ročníku spálenopoříčského festivalu. Za neutuchajících ovací přihlížejícího davu mimochodem, jehož četnost dala nakonec definitivně zapomenout na počátečními rozpaky nad návštěvností. Bylo to skutečně navýsost dojímavé, obzvlášť když zazněla třeba „Nighfall“, subjektivně snad ještě živě nikdy neslyšená. Ale ani zástupci výborné poslední desky „The God Machine“ nebyli o nějakém tom o stupeň nižším zážitku a to všechno znamenalo, že během celé koncertní hodinky nezbyl ani omylem prostor pro nějaké pochybnosti či dlouho chvíli. Ne, to skutečně ani omylem, a „The Bard´s Song – In The Forest“, tentokráte publikem zazpívána s podstatně větší vervu a znalostí textu než před čtyřiadvaceti měsíci, budiž mi k tomu svědkem.

Setlist: Imaginations From the Other Side, Blood of the Elves, Nightfall, Violent Shadows, The Script for My Requiem, Time Stands Still (At the Iron Hill), Secrets of the American Gods, The Bard's Song - In the Forest, Mirror Mirror, Valhalla  

Tak mi to tedy celé uběhlo jako voda – jistě, nebyl jsem přítomen striktně po celou dobu festivalového dění, ale to myslím stejně není podstatné – a bylo to velmi příjemné, obzvlášť, když z festivalového menu se dalo pohodlně vybírat podle stylů, příchutí i nálad, ať už z jakéhokoliv úhlu pohledu bráno. A Basinfirefest si tím pádem na svém osmnáctém ročníku nejspíš definitivně potvrdil, že místo aby se rozrůstal, bude možná lepší, aby především zůstal věrným svým věrným a tomu přizpůsobil veškerý svůj program… nikdo jiný to totiž neocení právě tak jako oni, o což by tady koneckonců mělo jít především.