Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další den, další mladí Američané hned od desíti a další kapela, ve které hraje Aiden na bicí. BRAIN TOURNIQUET z DC odpálili Obscene přehrávkou ze svého nejnovějšího alba „...An Expression In Pain“. A to včetně poslední hypnotické desetiminutovky, podle které se album jmenuje. A stejně jako u DELIRIANT NERVE je ta kapela velmi výrazně o osobě bubeníka. Po nich nastupují PHANE, kanadský metalpunk s výraznými hnětacími riffy a velmi pravověrnou punkovou image klasického střihu. Tahle čtyřka z Vancouveru si sladila i barvu, se kterou si nabarví svá číra a bodliny. Respekt. Hudebně jednoduchá přímočará smršť v mantinelech radikálního punku. Za mě spokojenost.
Třetí kapelou jsou švédští CRAWL, kteří stáčejí kormidlo do metalových vod. Solidně zahraný oldschool s patřičně hutným válcujícím zvukem jak z raných devadesátek má nicméně velmi vlažné publikum. To se výrazněji probírá až s příchodem španělských HOLYCIDE. Ti mají v sestavě hned dva členy AVULSED, ale tohle rozhodně není death metal. HOLYCIDE sypou na bojiště jednu thrashmetalovou hymnu za druhou a vlastně mi v tu chvíli ani moc nevadí, že jsou bez bubeníka. Ten musel nenadále odjet za umírajícím členem rodiny, takže bicí si odřízli z jejich aktuální desky a pustili si je jako podklad. Za zmínku stojí, že během setu se Dave Rotten stal součástí straight edge, když mu jeden ze stagediverů na obě ruce fixou vryl nesmazatelná Xka.
MORTIFY jsou japonská trojka, vyznávající grindcore. Za bicími sedí Ryohei z FINAL EXIT, u mikrofonu Adam Jennings, který dřív zpíval v chicagských SICK/TIRED a před pár lety se odstěhoval do Japonska, a u kytary Taka z COFFINS. Ve srovnání s FINAL EXIT jsou MORTIFY o poznání vážnější kapelou, která produkuje hrubozrnný extrémní grindcore plný špinavých kytarových ploch a vazeb. Mimochodem bylo celkem zajímavé se podívat, jak takhle bestiálního zvuku docílili. To mě totiž celkem rozsekalo. U Takových nohou jsou tři krabičky heavymetal zapojené do série. Během jejich setu se také utrhli členové dalších japonských kapel a jeden z nich mi skočil ze scény přímo do objektivu. Bohužel jsem fotograficky nezachytil.
U SICKERY hledám něco k jídlu. Z dálky ke mně doléhá jejich celkem solidní grindcore. Navíc nejsou žádná ořezávátka. V sestavě mají například členy GENERAL SURGERY nebo ENTRAILS. Přiznám se, že slam ve své ryzí podobě není zcela můj šálek hudby, ale koncert německých ACRANIUS jsem si užil měrou vrchovatou. A to hlavně kvůli Tomášovi, který v minulosti otevíral kanál v EPICARDIECTOMY. Ten počátek setu strávil v první řadě a řádil jak se patří, pak se přesunul téměř přesně doprostřed přírodního amfiteátru, kde si se svojí hřmotnou postavou vylezl na lavičku. Z té si udělal velitelské stanoviště, na kterém divoce moshoval. Což je s jeho dvoumetrovou postavou a třícifernou váhou nepřehlédnutelné. V tu chvíli to působilo tak, že celý festival diriguje a řídí skrze svoje pohyby. No a nakonec se vyhoupl na scénu, kde způsobil pozdvižení u stage crew, kteří z počátku nevěděli, jak si s moshujícím obrem uprostřed hrajících ACRANIUS počít. Až pohotová reakce šéfa crewček s větou „to je Vejška, toho tam nechte“ situaci vyřešila. A pak jsem zaslechl zamlumlání „sakra budu muset těm mladejm dát ještě nějaký lekce v tom, kdo je kdo na tomhle festivalu“.
Kalifornští VILE nijak nepolevují v brutalitě. Slamy ovšem nahrazuje brutální death metal jak se slabikáře. Řemeslně výtečně fungující drtikol pak nahrazuje kapela, která byla jedním z největších úletů dne. Tím byli CUSTER BOMB UNIT. Doteď si vybavuji, jak jsem den před tím potkal jejich kytaristu Wernera Nötzela. Vysoký neholený kmet jógínské energie s velmi silně ustupujícím čelem a dredy, jež se za ním táhnou skoro až na zemi. Na sobě hípísácké hadry a barevné crocsy. Vypadal jako nějaký relikt z dávných časů. Jako by sem sebevědomě nakráčel nějaký diplodocus z Woodstocku pohybující se neochvějně s vědomím, že čas je něco, co zajímá ty druhé.
CLUSTER BOMB UNIT hráli velmi svéráznou verzi noisepunku, ze které vyčníval právě zvuk Wernera. Jeho kytara vypadala, že je snad starší než on, a ty zvuky, co vydávala! Po většinu času šlo o kombinaci zvuku thereminu a hodně ujetých starých moogovských synťáků a ve zbytku času to doplnily pazvuky a vazby, které evokovaly situaci, kdy má většina kabelů mezi kytarou a aparátem nějakou poruchu. Krom Wernera si pozornost vydobíjí i zpěvačka v oslnivém fosforeskujícím tričku zelené barvy a africky působícím kloboučku, která vřeští do lidí jak smyslů zbavená, což působí velmi zvláštně. Podvědomě totiž všichni cítí, že tahle paní má být v malajské džungli a studovat tam hmyz nebo něco podobného. A takhle bych se mohl pozastavit vlastně u každého člena kapely. protože CLUSTER BOMB UNIT jsou zkrátka opravdu zajímavě působící sbírka figurek. Doma bych si jejich hudbu asi nepustil, ale z koncertu jsem vlastně nadšený právě tou neotřelou energií, kterou na festival přinesli.
Po CLUSTER BOMB UNIT se sápou na scénu ANARCHUS. Oldschool grindcore z Mexika, který vzniknul už v roce 1987. A vůbec nechápu, že tu svoji kárku dokázali táhnout tak dlouho, protože hudebně to je velmi slaboučké. Jak sehraností, tak zvukem, kdy hlavně kytara je takové zamumlané cosi, co ani netlačí, ani neřeže. Portugalští ANALEPSY přicházejí s další variancí na téma slam a death metal. Tentokráte se mnohem méně drží konzervativní hypnotické linie stylu a do tvorby nasávají mnohem více death metalových atributů. Vyznění je ale dostatečně hutné, vokál je chorobně bublavý a riffy potřebně těžkotonážní.
Veteránští FINAL EXIT bez debat odehráli nejzábavnější set dne. Kapela na festivalu navíc oslavila tři desetiletí fungování. Jejich koncert se často opírá hlavně o kombinaci známých melodií, které Japonci překlápí do grindo noisecorového kabátce. I v kombinaci s nadhledem, který do toho oba hudebníci dávají, je to na festivalu typu Obscene Extreme totální tutovka. A publikum jim zobe z ruky. Na scéně je vidět celý panteon obscínských maškar, fans navíc celkem vtipně reagují na jejich rytmické změny, kdy ve stopkových pasážích lidi na scéně pohybově zamrzají. Je tu k vidění i lidský vláček a spousta dalších kreací, které vytvořili fans právě v kombinaci s hudbou FINAL EXIT. Jasně, není to žádný sofistikovaný humor, ale já se fakt bavil po celou dobu setu. Zkuste si najít jejich full video. Na závěr se oba hudebníci koupají v nadšeném davu fans a sklízejí zasloužené ovace.
Možná i díky té atmosféře, kterou FINAL EXIT vytvořili, se mi nedaří naladit se na ultra seriózní notu kolumbijských death metalistů INTERNAL SUFFERING. Po formální stránce je všechno v pořádku. Zvuk má potřebný tlak, kluci brutal death metalovému řemeslu rozumí, vedle pražcových dostihů tu mají i epičtější sóla i vyloženě drtivé pasáže, ale já na to prostě nejsem momentálně nastaven. Vybírám si tak poslední pauzu, naposledy procházím distra, míjím COLVULSE a vracím se až na švédskou šášulu BIRDFLESH, jen abych okouknul aktuální párty level souboru. Tipuji to na 9/10. Lidi řádí jako šílení v rytmu oldschoolového grindu. Při BLOOD si dávám výtečnou vegan margaritu v taliánském autobusu, vedle kterého někdo neustále štípe dřevo do pece a u scény jsem připraven při počátku setu PROTECTOR.
Praotci německé thrashové školy. Stejně jako v roce 2015 se snažím najít jejich kouzlo a opět mě to míjí. Je to mdlé a bez energie. Mathias Johansson má navíc oči přisáté k hmatníku své baskytary a vypadá to, že neustále přemýšlí o tom, jaký tón by měl být ten další. Bohužel, tady to prostě necítím. A není to vždy o věku. Když si vzpomenu, jak živě působí thrashový dědci z DEMOLITION HAMMER, tak to prostě nejde srovnat. Nebo padesátník Fernando Errazquin ze španělského patologického ansámblu HAEMORRHAGE. Ti totiž na stage naskočili hned po PROTECTOR. Ačkoliv jejich hudba je mi mnohem vzdálenější, tak jim nejde upřít tah na branku, který tu dřív chyběl.
Set pětice z předměstí Madridu začíná intrem z goregrindové hitovky „Uncontrollable Proliferation of Neoplasm“ z roku 1994 a krví zbrocený Lugubrious při ní mává vlajkou s červeným křížem. Pak se strhává peklo, které se snaží usměrňovat stage crew, tematicky odění do chirurgických modrých plášťů a roušek. A pak už se jde do finále.
AUTOPSY. Exkluzivita, která se jen tak nevidí. Nikdy nebyli v Čechách nebo na Slovensku. Ani v Maďarsku nebo Polsku. O tom, jak se je Čurby snažil opakovaně zvát na Obscene Extreme, by mohla vyjít mnohastránková kniha. Při jejich úvodu si obscínký konferenciér Áda vyřval hlasivky a prokázal kvality, které by mohl klidně uplatnit v nějaké vyhrocené screamo kapele. Kapela měla přání, aby alespoň během prvních dvou skladeb lidi nechali pódium jen jim, což se dodrželo tak napůl. Po epickém epilogu k „In the Grip of Winter“ totiž následovala „Twisted Mass of Burnt Decay“ a to už se lidi neudrželi. Až po těchto dvou písničkách z druhého alba „Mental Funeral“ se přechází na kompletní debut „Severed Survival“.
A co říci závěrem. Koncert AUTOPSY byl prostě skvělý. I když už při první písničce začalo krápat a končilo to regulérním slejvákem. I to pomohlo atmosféře, které dominovala ještě jedna ingredience a tou byla kapela, která byla silně nad věcí a svým způsobem nadšená. Takže nakonec se to podařilo. Čurby zorganizoval setkání kultovní kapely a jejích fanoušků, na které zřejmě nezapomene ani jedna strana. Byť Greg Wilkinson chvíli řešil problémy s krabičkami a já na závěr běžím v dešti s foťákem zabaleným v triku do auta. Díky lijavci přicházím o další skvělý koncert, kterým byli japonští MELT BANANA. Tak snad někdy příště.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
