Když jsem se po uvedení filmu „Musíme si pomáhat“ zeptal Jana Hřebejka, zda ho komerční úspěch Pelíšků až příliš nelimituje v tvorbě, odpověděl mi rezolutně, že ne. Koneckonců výtečná studie lidského charakteru z dob válečného temna mu plně dávala za pravdu, jenže úspěch filmu nebyl zjevně tak jiskrný a ohromující, jak se očekávalo. Jinými slovy – Hřebejk si na sebe „těma srandovníma Pelíškama, co tam Donutil chrlí oheň“ upletl bič a diváci se chtějí u jeho děl především dobře pobavit. A jsou ochotni hledat záminku ke smíchu i tam, kde žádná není… Jakoby to panu režisérovi došlo a další dílko, otitulované tajemně „Pupendo“, by si tak klidně mohlo přibrat podtitul Pelíšky II.

Jan Hřebejk dobře ví, co přivedlo davy lidí na „Pelíšky“. Pověst příjemné rodinné komedie se spoustou dobrých hereckých výkonů a vpravdě nesmrtelných gagů a situačních grotesek. Ta pověst se vryla divákům tak pod kůži, že „Musíme si pomáhat“, film vážný, smutný a hluboký, diváky bavil na místech, kde byl případný spíš zamyšlený výraz nežli řehot. A právě té pověsti „Pupendo“ dostává plnou měrou. Film je koncipován jako příjemně plynoucí pásmo humorných dialogů a situací, které nezapřou šabachovský původ (například scéna s bezdomovcem pozvaným na večeři je notoricky známý biografický fakt ze života pana spisovatele) a tím i nezbytný nádech dejà vu. Neurazí, pobaví, ale prošumí kolem diváka ve vlnách smíchu a zanechají v paměti jen zmatený proud tváří a vtipných dialogů. Zejména první polovina filmu je sypká, doslova rozřezaná na zábavné epizody. Neustále jsem se sám sebe ptal, kam „Pupendo“ míří a čím dál tím více mi bylo jasné, že chce nasytit lačné davy ‚pelíškových‘ konzumentů.

Komedie pro celou rodinu, situace k zapamatování, inteligentní a samorostlý humor, ale probůh – kde zůstal film? Kde zůstala pečlivě vykreslovaná mozaika charakterů jednotlivých aktérů, jakou známe z Pelíšků? Ano, tiše revoltující sochař Bedřich Mára (Bolek Polívka) s chápající chotí (Eva Holubová) tvoří duo jiskrné a mistrovsky souznící, ale při sledování konformní rodiny Břečkových ve mně rezonoval dojem, že Vilma Cibulková je tam kvůli scéně v rouše Evině a Jaroslav Dušek kvůli svému neodolatelnému kukuči tatíka a tradičně skvěle sehraným vypečeným scénkám. S ratolestmi je to ještě svízelnější – ze všech nejlépe na mě působí malý Bobeš Mára, který nic nepředstírá a ve své dětské naivitě je zkrátka… pravdivý, uvěřitelný, roztomilý. Jeho starší bratr Matěj je němý a jakoby právě to mělo být nejzajímavější na celé figuře. Kde nejsou slova, nezbývá o mnoho víc – jen vtipná scénka s travestií v krásnou Finku a věčně zklamávaná touha po moři. O dětech Břečkových toho nelze mnoho vymyslet, mají připsáno pár vtipných hlášek, ale v zásadě jsou to takové dvourozměrné plochy, sunoucí se filmem (i milostný vztah mladé Břečkové k Márovi vyznívá hluše a do ztracena). Jednoznačný vítěz v gagových pasážích je tak ‚charakterní debil‘ Pavel Liška, jehož přitroublý světák-prášil Láďa je opravdu potencionální kult. Sice už jsme jeho kreace viděli několikrát, ale jejich neotřelá přímost nemůže urazit…

Takový dojem tedy dominuje v první části filmu, nicméně nelze se tvářit, že „Pupendo“ je pouze takové, jak jsem výše popsal. Film je přeci poselství budoucím generacím a pokud jsem toto poselství zpočátku marně hledal, ve scénách s ‚hrdinně‘ sepsaným a ukrytým vzkazem těm, kteří přijdou, a zejména při paranoidní hádce o to, co způsobí reportáž o Márovi na vlnách Hlasu Ameriky, se mi ho dostalo plnými doušky. Hřebejk právě v těchto pasážích naplno předvádí svůj um dokonale vykreslit situaci jedinců a reflektovat skrze ni nadosobní společenské jevy (z nichž zejména bezuzdné pokrytectví platí i v dnešním čase a možná více nežli v letech 80.). Cynický humor, absurdita, přetvářka, ano, taková byla léta 80. a mistr drobnokresby s nápadným přesahem se opět dostává k samotnému jádru věci. Doba, kdy masky nosili ti, kteří se jim vysmívali, doba, která člověka nenápadně vedla k paranoie a hluboké rezignaci. Ano, tady je „Pupendo“ silným a zralým filmem, který se nemusí stydět ani ve srovnání s majstrštykem „Musíme si pomáhat“.

Bohužel, tato vrstva se rozpouští a rozmělňuje v příbojích humorných epizod a zejména v případě Břečkových mi připadá nedotažená a pouze letmo načrtnutá. Ani postava doktora Fábery (oholený!!! Jiří Pecha) – intelektuála v rouše bezdomovčím – nevyniká přílišnou zajímavostí, je tak trochu… emblematická. Vše musí být zkrátka explicitně vyřčeno, nic nevyplývá ze situací, náznaků. Didaktika na n-tou, milý diváku, režisér vás provede za ručičku všemi zákoutími případných interpretačních nesnází. Přesto takřka kusturicovsky symbolický obraz ožralé rodiny z plna hrdla pějící do noci za zamřížovaným oknem či metaforická scéna bloudění v mlze dokazují, že Jan Hřebejk umí jít hloub nežli k dětskému brouzdališti řemeslně perfektní rodinné komedie.

„Pupendo“ mohlo být výborným filmem, kdyby se tolik nepřipoutalo k vidině komerčního úspěchu a nešlo na ruku diváckým očekáváním. Výsledný tvar je zábavný, příjemný, ale dle mého názoru rozbitý a plýtvající silou poselství. Dvě a půl hodiny jsem v kině odseděl s chutí, neboť humor šabachovsko-jarchovsko-hřebejkovský je na míle vzdálen debilitě televizních estrád a je proklatě dobře, že na něj chodí miliony. „Pupendo“ se stane klasikou, ale to nic nemění na faktu, že kvalit Pelíšků (o „Musíme si pomáhat“ raději nemluvím) nedosahuje. Jan Hřebejk ze svého stínu vykračovat umí, tentokrát to ale bohužel nepředvedl.