OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako v několika minulých ročnících našeho oblíbeného festivalu se i letos hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při prvním dnu Brutal Assaultu.
Za stylovou oslavu 15. let od vydání debutové desky. Za v nejlepším slova smyslu nakažlivou energii od chlápků ve středních letech. Za bohatý arzenál syrových a přesto hitových skladeb. Za to, že se tyto kapely hrající přímočarou a chytlavou tvrdou muziku stále těší vděčnému publiku.
Za přestože očekáváné, ale opět nesmírně nabušené vystoupení. Za další energickou smršť. Za dokonale sladěné skladby mezi živelností a technickou precizností. Za stále svěží pohled na death metal, který ani po letech nepřestává bavit.
Za sugestivní atmosféru pozdního letního večera. Za schopnost Stefanie Mannaerts ukočírovat náročné vokální a bicí party. Za dokonalé souznění s natěšeným publikem. Za velmi vítané osvěžené scény rostoucím počtem kapel s výraznými ženskými osobnostmi.
Za dokonalý old school thrash metal, v jehož světle blednou všechny současné retro pokusy o vyvolání jeho největší slávy. Za devětapadesátiletého bubeníka Toma Huntinga, který je po těžké nemoci stále ve špičkové formě, a stále předvádí představení hodné pověsti EXODUS. Za Garyho Holta, v dobrém si utahujícího ze své účasti ve SLAYER, a spolehlivě dirigujícího tenhle ďábelský orchestr. A za pulsující moshpit, jehož se málem zúčastnili i někteří redakční skoropadesátníci.
Za úžasné koncertní provedení vlastně nikde řádně studiové nezaznamenané produkce legendárních HELLHAMMER. Za tak agrární agro, že už to vlastně ani agro nebylo, a bylo to naprosto boží. A za totálně charismatického jedenašedesátiletého Toma Warriora, který když ve své pletené čepičce s typickým warpaintem zařve do mikrofonu, zamrazí v zádech všechny, ne jen fanoušky CELTIC FROST.
Za další energií nabité "staříky", kteří mají chutě na rozdávání. Za historizující metalovou muziku, která skvěle funguje i dnes. Za dokonale profesionální a zároveň spontánní výkon všech zúčastněných s rtuťovitým Johnem Bushem v čele. Za sice trochu prořídlé, ale o to natěšenější publikum, které nedokázal odradit ani výdatný déšť.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.