Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako v několika minulých ročnících našeho oblíbeného festivalu se i letos hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při třetím dnu Brutal Assaultu.
Za údernou a emotivní muziku, které skvěle fungovala i živě. Za příval pozitivní energie. Za sehraně živelnou a živelně sehranou a s chutí hrající kapelu. Za usměvavou a pozitivní reakcí publika snad i lehce zaskočenou Serenu Cherry.
Za široce otevřené čelisti všech návštěvníků, kteří se přišli podívat na IMPERIAL TRIUMPHANT jen tak ze zvědavosti a tudíž vůbec netušili, čemu se právě hodlají vydat všanc. Za nedůvěřivé pohledy všech, kteří znají starší tvorbu newyorských zhýralců a předem věděli, že je bude čekat netypický poslechový zážitek. Přesto byli nakonec překvapeni, jak extrémní nakonec byl. Za blažené úsměvy zlatými prsteny obtěžkaných metalistů, kteří před setem "golden masks" posnídali k snídani kaviár a poctivě zapili douškem z lahve Dom Pérignon. Tito milovníci komplexní, těžce avantgardní a žánrově velmi složitě zařaditelné míchanice si včera na Obscure stage museli přijít na své.
Za něco mezi koncertem a rituální oslavou západu slunce. Za kus Epiru v Jaroměři. Za Kostantise Pistiolise, který jako Satyr svolával do reje pomocí dud a píšťal. Za houpavou, hypnotickou energii, která se z pódia valila od prvního songu. Za skvěle namíchaný playlist, který krásně gradoval a dal malý prostor i debutové desce „Riza“. Za to, že jsme jednou nebyli „motherfuckers“, ale „brothers and sisters“.
Za dokonalý alternativní vesmír, v němž v roce 2024 slavíme na Brutal Assaultu s výročním setem Chucka Schuldinera a jeho DEATH třicetšest let od vydání alba “Leprosy” a sedmapadesátiletý Chuck je při té příležitosti v náramné formě.
Za Leifa Edlinga konečně na pódiu, byť si na to musel vzít brýle a občas vypadal trochu zmateně. Za CANDLEMASS s Johanem Längquistem za mikrofonem a originální provedení “Solitude”. A za dokonalý “Best Of” setlist, jenž musel každého fanouška Seveřanů uvést do extáze.
Za poetickou a povznášející horečku páteční noci. Za nevtíravé a přesto emotivní skladby, kterým stačí jen příjemný hlas a kytara. Za milé a disciplinované publikum, které i v pozdní hodině výrazně přispělo k celkově intimní atmosféře. Za další dramaturgickou odbočku z hlavní festivalové linie, která jej blahodárně osvěží.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
