Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako v několika minulých ročnících našeho oblíbeného festivalu se i letos hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při třetím dnu Brutal Assaultu.
Za údernou a emotivní muziku, které skvěle fungovala i živě. Za příval pozitivní energie. Za sehraně živelnou a živelně sehranou a s chutí hrající kapelu. Za usměvavou a pozitivní reakcí publika snad i lehce zaskočenou Serenu Cherry.
Za široce otevřené čelisti všech návštěvníků, kteří se přišli podívat na IMPERIAL TRIUMPHANT jen tak ze zvědavosti a tudíž vůbec netušili, čemu se právě hodlají vydat všanc. Za nedůvěřivé pohledy všech, kteří znají starší tvorbu newyorských zhýralců a předem věděli, že je bude čekat netypický poslechový zážitek. Přesto byli nakonec překvapeni, jak extrémní nakonec byl. Za blažené úsměvy zlatými prsteny obtěžkaných metalistů, kteří před setem "golden masks" posnídali k snídani kaviár a poctivě zapili douškem z lahve Dom Pérignon. Tito milovníci komplexní, těžce avantgardní a žánrově velmi složitě zařaditelné míchanice si včera na Obscure stage museli přijít na své.
Za něco mezi koncertem a rituální oslavou západu slunce. Za kus Epiru v Jaroměři. Za Kostantise Pistiolise, který jako Satyr svolával do reje pomocí dud a píšťal. Za houpavou, hypnotickou energii, která se z pódia valila od prvního songu. Za skvěle namíchaný playlist, který krásně gradoval a dal malý prostor i debutové desce „Riza“. Za to, že jsme jednou nebyli „motherfuckers“, ale „brothers and sisters“.
Za dokonalý alternativní vesmír, v němž v roce 2024 slavíme na Brutal Assaultu s výročním setem Chucka Schuldinera a jeho DEATH třicetšest let od vydání alba “Leprosy” a sedmapadesátiletý Chuck je při té příležitosti v náramné formě.
Za Leifa Edlinga konečně na pódiu, byť si na to musel vzít brýle a občas vypadal trochu zmateně. Za CANDLEMASS s Johanem Längquistem za mikrofonem a originální provedení “Solitude”. A za dokonalý “Best Of” setlist, jenž musel každého fanouška Seveřanů uvést do extáze.
Za poetickou a povznášející horečku páteční noci. Za nevtíravé a přesto emotivní skladby, kterým stačí jen příjemný hlas a kytara. Za milé a disciplinované publikum, které i v pozdní hodině výrazně přispělo k celkově intimní atmosféře. Za další dramaturgickou odbočku z hlavní festivalové linie, která jej blahodárně osvěží.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
