Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další ročník Brutalu s početnou redakční účastí znamená i hromadu prvních dojmů a bezprostředních názorů. Ještě než se tradičně někteří z nás pustí do obšírnějších reportů, máme tady obligátní prvotní dojmy sepsané ještě hezky za čerstva.
Nebudeme chodit kolem horké kaše, když prohlásíme, že nás letošní ročník Brutal Assaultu opět hodně bavil. Některé názory zazněly ve smyslu slabší soupisky, aby ve výsledku někteří z nás doslova nevěděli, kam dřív skočit. Proto nejspíš některé první dojmy a následné reporty budou možná téměř úplně zaměřené na hudební náplň festivalu a pominou jeho doprovodní program, který už není jen pouhým přívěskem, ale regulerní součástí celého podniku. Některé z nás to mrzí, leč povinnost hudebního pisálka velí sledovat hlavně kapely a to mnozí z nás letos, možná více než kdy předtím, také náležitě dělali. Zde nabízíme výdatný předkrm před hlavními reporty.
TOP 5 (bez pořadí):
BRUTUS
FORBIDDEN
VILLAGERS OF IOANNINA CITY
THE DILLINGER ESCAPE PLAN
NEW MODEL ARMY
A u mě již tradičně plus několik dalších vystoupení. Letos jsem mnohem více než kdy jindy svůj fokus zaměřil čistě na muziku. Zvládnul jsem cca 35 plných vystoupení a to nepočítám ty, kde jsem z důvodů různých terminových kolizí dal jen pár skladeb. Nejvíce mě to mrzí v případě UNTO OTHERS, odkud jsem utíkal ve snaze zvládnout celé vystoupení trutnovských EXORCIZPHOBIA. Zároveň mě mrzí, že jsem totálně a absolutně vynechal veškerý doprovodný program, včetně výstav, které se tento rok prý mimořádně povedly. Jsem samozřejmě rád, že ve svém věku ještě dávám tolik koncertů, ale daní je pak, že kromě muziky samotné letos nemám příliš co navíc hodnotit. Areál plus mínus klasika, některá drobný vylepšení potěšily. Večerní jednosměrka v Octagonu už příliš ne, byť její smysl chápu. Letos to proběhlo i s menšími výkyvy počasí, naštěstí se však žádná vodní smršť nekonala. Prostě máme ze sebou další velmi dobrý ročník, s několik příjemnými dramaturgickými odbočkami a se spoustou podařených vystoupení. Jo a ač to s festivalem samotným zas tolik nesouvisí, velmi mě potěšilo, jak nám nakonec výborně zafungoval fotostream, na kterém se vzorně podíleli všichni členové naší letošní výpravy. Ti si naplno užívali festival a ještě u toho stíhali zpravodajství přímo z terénu.
TOP 5 (bez pořadí)
BARONESS
BRUTUS
DISKORD
JULIE CHRISTMAS
ROTTEN SOUND
THE DILLINGER ESCAPE PLAN
Jelikož jsem minulý rok nebyl, byl jsem letos celkem natěšen. Zvládl jsem odfotit asi rekordní počet kapel, dokázal jsem vychytat i špeky, jako byl utajený koncert YELLOW EYES. Z gastra musím vynést do nebe phóčko z noname červeného stánku číslo čtyři, za festival jsem měl dokupy tři piva ze speciálů a všechny byli parádní.
Musím smeknout před Marií, protože doprovodné art zóny byly naprosto mega zážitek a to jak rozsahem, tak kvalitou. A nebylo to jen o Františku Štormovi. Od sítotiskových workshopů přes menší české umělce až po fotografie z blackmetalových koncertů. Respekt.
Úzkým hrdlem festivalu se stává KAL stage. Letos se velmi silně projevila změna dramaturgie a byla zde k vidění velká spousta fakt zajímavých koncertů. Ovšem nebylo možné se tam déle zdržet kvůli vzduchu. Člověk se během pěti minut potí a lapá po dechu. Ty dvě gigantický hučící jednotky, natažený oknem, byly funkční vždy tak metr – metr a půl při ústí hadice. Taky ty šmajchlkabinetový gauče moc nepomáhají tomu, aby se člověk prodral k hlavní scéně, když před ní je obrovský zvukařský velín.
Ještě dvě poznámky. Velmi cením další obezřetné otevírání dramaturgie. Pro některé kroky to chtělo jistou dávku odvahy. A stejně tak cením to, že koncerty byly trochu méně nahlas. Ale to už jsem psal i u Obscenu, takže možná je to jen tím, že přicházím o sluch. S tím možná souvisí i to, že na Music City stage jsme nikdy nezaregistroval vyloženě ožralý lidi, co by exhibovali a občas se tam i zastavil a poslouchal. Byl tam i pokus o zahrání THE DILLINGER ESCAPE PLAN!
Poznámka pod čarou: Zaregistroval jsem, že u Josefova přistával zdravotnický vrtulník. Tuší někdo, co se přihodilo?
TOP koncerty (v abecednom poradí):
BARONESS
BRUTUS
CULT OF FIRE
ČAD
EMPEROR
JULIE CHRISTMAS
THE AMITY AFFLICTION
Hoci som prišiel už v utorok, dva dni som sa spamätával z Wackenu a silného prechladnutia. Tieto festivalové maratóny spojené so stanovaním už v mojom veku zrejme nie sú najlepší nápad. Oveľa viac som preto taktizoval a vyberal len absolútne srdcovky či kapely, ktoré som predtým nevidel. BARONESS oproti Wackenu pridali asi tak 40-50 percent agresivity a energie; po koncerte mi usmiaty John Baizley potvrdil, že to paradoxne bolo aj kvôli pivu letiacemu z publika hneď na začiatku vystúpenia. BRUTUS potvrdili parádnu formu, stáva sa z nich veľká kapela. JULIE CHRISTMAS bola neuveriteľná, nespútaná, nevypočítateľná – krásny koncert. ČAD s prehľadom zvládli najväčšie publikum svojej doterajšej kariéry a spokojne som sa usmieval aj počas koncertu CULT OF FIRE, bolo to veľmi pekné. EMPEROR zahrali svoj najlepší brutalovský set („In The Wordless Chamber“!) a veľmi ma potešil dokonalý melodický metalcore od austrálskych miláčikov THE AMITY AFFLICTION.
Najväčšou radosťou v areáli bola určite vyčistená plocha pred pódiom Obscure. Je vidieť, že s týmto miestom majú organizátori aj do budúcnosti veľké plány. Podobné vychytávky spojené s čistejším priestorom a jednoduchším, priateľskejším fungovaním bolo vidieť na každom kroku. Som tiež rád, že som stihol aj výstavu Františka Štorma; bola veľmi pôsobivo zasadená do inšpiratívneho pevnostného prostredia.
Ak by som musel silou-mocou vybrať nejaké negatívum, tak určite stánok s hudobnými nástrojmi, ktorý hučal na oddychovú lúku. Je celkom samozrejmé, že každý žijúci jedinec siahne po gitare či bicích, keď ich vidí voľne pohodené a len tí noblesní z nás odolajú tomuto pokušeniu, ale týrať okolie svojím „neumětelstvom“, to už chce riadnu dávku exhibicionizmu. Ak by to záležalo iba odo mňa, na chill-out lúke by som zatrhol akúkoľvek hudbu, aj tú reprodukovanú zo stánkov s tričkami, nech je tam proste ticho a pokoj.
A aby som nezabudol - najviac peňazí som minul v čajovni Poutník a na falafel vo Veggie Garden. A kúpil som si jedno tričko BLACK HOLE CONSTELLATION.
TOP 6 (bez pořadí):
EMPEROR
VILLAGERS OF IOANNINA CITY
PLINI
CHTHE'ILIST
THE OBSESSED
UNTO OTHERS
Letos jsem odjížděl s pocitem, že na velkých stagích mi víceméně chybí ten X-faktor, kapela, na kterou bych se tetelivě těšil jako na ALCEST nebo PARADISE LOST. S o to větším vděkem jsem kvitoval pokračující dramaturgickou otevřenost festivalu. A moji favoriti na menších kolbištích nezklamali. Stoneroví matadoři THE OBSESSED byli šediví, vousatí a tvrdí jako Lemmyho játra. Od řeckých VILLAGERS OF IOANNINA CITY jsem čekal ledacos, ale houpavá psychedelická dokonalost plná nezapomenutelných momentů a intenzity dudáka a pištce Kostantise mě rozslzela už během prvního tracku. Zásilka québeckého bahna od CTHTE’ILIST nabídla lovecraftovské potěšení pro milovníky OSDM s technickým fortelem. A teatrální post-punkově heavy emíčko zase spolehlivě dodali UNTO OTHERS, kteří mě bavili i díky roztomile queer momentům. Vůbec to pro mě byl festival lásky a tolerance, který gradoval u skvostného setu instrumentálních baleťáků PLINI. There is some good in this world, mr. Frodo, chtělo se mi zvolat, když se ve wall of death objímali lidé v metalových outfitech. Dobro naštěstí zadupal do země nádherně zlý a profesorsky precizní set EMPEROR. Na ten jsem odcházel s pocitem, že má láska k Ihsahnovi a spol. víceméně dohasla a nic ji nerozdmýchá. Ale trvalo to asi 2 minuty, aby stará BM koudel blafla v mocném fireballu. Tohle dokonalé spojení pompy a temnoty rychle zaplašilo zklamání, že přijdu o BEHEMOTH i jedinou lehkou pachuť, kterou ve mně zanechala laciná symfo-karaoke CULT OF FIRE. Prej kdo neplakal, není Čech. Tak nejsem, no.
TOP 6 (bez pořadí):
1914
BEHEMOTH
CANDLEMASS
FORBIDDEN
IMPALED NAZARENE
SATYRICON
Čtyři dny v pevnosti, viděno a slyšeno dvaatřicet kapel, v nohách zhruba stejný počet kilometrů, nasekány tuny fotek v telefonu a řádně provětraná peněženka. A bylo to zas o něco intenzivnější, zas o něco vymazlenější a zas o něco hezčí. Jezdit na Brutal Assault je prostě radost a užívat si ho na místě ještě větší. Krom luxusní hudební nabídky, z níž si tradičně musí vybrat úplně každý, jsem letos uvítal zejména stanoviště s pitnou vodou, zrealizování myšlenky na třídění „vajglů“ a úpravy u Obscure Stage, kde odstranění Toitoiek a jejich přesunutí za roh bylo jednoznačně ku prospěchu věci. Trochu mě naopak zklamaly výstavy, které nebyly přece jen tak „výživné“, jak jsem si představoval (tu od Franty Štorma jsem navíc už viděl v plzeňském Depu 2015, kde byla ještě o kousek větší), ale samozřejmě důležitý byl zejména ten fakt, že tam prostě byly. A jinak vlastně ani nemám, co k tomu v rámci prvního dojmu dodat, protože to už bych se dostával do dojmů druhých a třetích, a to má ještě svůj čas. Takže jen ještě jednou ve vší stručnosti: Jezdit na Brutal Assault je prostě radost!
TOP 5 (bez pořadí)
EMPEROR
INCANTATION
CHTHE'ILIST
BRUTUS
IMPERIAL TRIUMPHANT
Právě hrají INCANTATION a do kotle létají plastové kelímky, jak prázdné, tak plné piva. Na ploše před pódiem a v přilehlém okolí se povalují vyšší desítky alkoholem přemožených jedinců, kteří regulérně nevědí o světě. Jsme svědky agresivních výpadů a strkanic v kotli, které jsou svou intenzitou bohužel už za hranou. Všude kolem se šíří puch a vládne neuvěřitelný nepořádek. Je rok 2002 a ve Hvozdu u Konice se koná sedmý ročník festivalu Brutal Assault.
A teď střih. Právě hrají INCANTATION a do kotle už nepřilétne jediný kelímek. Příznivci metalové hudby jsou disciplinovaní, mírumilovně pokyvují hlavou do rytmu a pokud si chtějí užít trochu více, oběhnou si pár kontaktních koleček v circle pitu. Vše s úsměvem, ne úmyslem někoho bez respektu sejmout. V okolí se znavených účastníků nachází naprosté minimum, občas holt někdo dává polední siestu v trávě. Místo agresorů jsou vidět rodinky s dětmi, občas dokonce narazíte na kočárek. Všude čisto, vládne pohoda a přátelská atmosféra. Je rok 2024 a v Josefově u Jaroměře se koná sedmadvacátý ročník festivalu Brutal Assault.
20 ročníků, během kterých se podařilo ujít neuvěřitelnou cestu plnou změn k lepšímu. S přísně vyhraněného festivalu kdesi na zapadlé louce se stala barevná, multižánrová událost kotvící v úžasném prostředí josefovské pevnosti navíc upgradovaná o bohatý doprovodný program. Oproti předešlému ročníku se letos podařilo ještě více zapracovat na stylové pestrosti Brutal Assaultu. Osobně jsem uvítal, že se mezi reprezentanty tradičních žánrů objevilo hodně post-rock/metalových záležitostí nebo dokonce vyloženě netradičních zjevů, jako byla Emma Ruth Rundle. Během jejího vystoupení bylo ticho a za každou písničkou potlesk. Neozval se jediný vepřový hlas, nikomu nečouhala sláma z bot. Inu, stejně jak se nám změnil festival, změnili se i jeho návštěvníci. Z příslušníků rodu Homo habilis se postupem času stali ukázkoví reprezentanti rodu Homo sapiens. Charles Darwin by měl radost. Jsem si jist, že i on by při setu výše zmíněných INCANTATION pořádně protočil tu svou mohutným vousem zarostlou bradu.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
