Byl William Shakespeare a pak byl Heiner Müller. Byl i Hamlet. Tehdy i pak. Aspoň na počátku si Hamlet myslel, že Hamletem je. Byla i Ofélie, byla i Gertruda, byl i Polonius, byl i Claudius. Měla být i hra. A kde je hra, tam by přeci měla být pravidla. Smysl. Jednota místa, času, děje… Ne? Ne! Heiner Müller a jeho Hamlet stroj je mistrným bludištěm slov a identity, hrou zdánlivě bez dramatických momentů – chybí dialogy, chybí děj, prostor se drolí mezi různými dimenzemi. Podivné krupobití zmatených monologů a perverzních situačních grotesek. Tu je Hamlet Hamletem Shakesperovým, pak se náhle ocitá v neúprosném světě moderny, pak je Richardem Krajčem a zpívá své (jeho) písně. Nejprve je Hamlet. Pak byl Hamlet. A nakonec… neví kdo je, nevíte to vy, neví to nikdo. Možná ani tvůrce. Ten tedy určitě ne. Je osm let po smrti.

Takže, uhněťme z chaosu alespoň náznak řádu. Podoby současného dramatu je záslužný projekt Národního, Bouda je dočasná stavba za Stavovským divadlem a Hamlet-stroj moderní drama. Chcete nástin příběhu? Říkám moderní drama!!! To je jako chtít erotické příběhy ze života sv. Františka. Nechtějte příběh tam, kde se věci jen volně dějí. Postavy ze Shakespearovy klasiky procitají v podivných kójích, jakoby probuzeny z hibernace. Ví, kým jsou, ale ne úplně jistě. Po chvíli to zapomínají, ztrácejí se v roztržitých monologických sekvencích, v bludišti nelogického a překotného univerza, které je obklopuje. Vlastně jsou celou dobu herci, ale marně se hledají v okolním zmatku. Hamlet je chvíli Hamletem, pak nerudným režisérem. Jeho matka trpělivě naslouchá jeho záštiplné zpovědi, ačkoli se před chvíli znuzeně obrátila kamsi za scénu. Zapomněla text. Polonius se pak smál jejímu afektovanému přednesu. Kdo jsou? Proč se kolem nich dějí tak absurdní děje? Proč se Ofélie pokouší před rozpačitým Hamletem o striptýz, načež je znásilněna zásahovou jednotkou v přistavené Avii? Neptejte se. Moderní drama nechce odpovídat. Vlastně ani pokládat otázky. Divák, děj, smysl, všechno je mu ukradené. Hamlet-stroj je perverzním zrcadlem doby. Divadelním Matrixem, ve kterém však nikdo neví, kde je jakkoli děsivá „realita“ a kde „sen“. Nikdo to nechce zjistit. Nikdo nechce uniknout. Shakespearovy postavy jsou rozemlety, rozdrceny na prach, ztraceny v chaosu reality a svých citů. Hamlet chce být strojem, strojem bez emocí. Z bohaté tkáně klasikových postav zůstávají jen archetypy. Dnes není místo pro celé velké drama. Žádné emoce, a když, tak vztek, brutální, nespoutaný. Mlátit do všeho kolem sebe. A pak krev, spousta krve, ne distingovaná malinovka velkých dramat, ale BRUTALITA!!! BESTIALITA. Strojovost. Debilita. Znám jen realitu sNovou, jsme zavraždění dobou. To jste tam asi nepřipsal Vy, že pane Müller? Ale sedne to!

Přece se však je čeho zachytit. Když ne děje, pak totální ódy na herectví v podání Kateřiny Winterové, která se podobna víle vznáší v bezčasí, chvíli podmanivě deklamuje, pak tenounce prozpěvuje a nakonec vás zcela vydeptá plačtivým křikem. Pak Richard Krajčo. Bože, stokrát ho můžete nenávidět jako zpěváka, ale TO JE PAN HEREC . Hlas, mimika, pohyb, emoce. Mezi ním a jeho postavou není hranice. Neví, kým je. Alespoň tu hodinu a půl. A pak ty menší hvězdičky, kol nichž se velké točí, zejména nechutně egoistický Hamlet II v podání Michala Slaného a muskulaturní, přec však procítěný Horácio Davida Matáska. Pak výtečná hudba Jana P. Muchowa a Extáze sv. Terezy beatově tepající v dokonalém souznění s atmosférou na jevišti. Nemám Pého rád, ale tohle sedlo.

Perverze. Zrcadlo reality. Hra, kde se nehraje, protože není o čem. Hodina a půl, kdy se děje svět. Pak vstanete, vyjdete ven a KURVA!!! Divná věc se stala! Jeviště se vylilo z břehů a zaplavilo večerní Prahu. Teď už ale nevíte, kde se hraje a odkud se dívá. A kdo je režisér. Kterej vůl to napsal. Až tohle drama skončí, vy už sotva zatleskáte…