Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zápisky z fotokoridoru. Pátek. Nečekej report. Krátké. Úsečné. Nekorektní.
PARTY CANNON. Nějak jsem měl pocit, že to má být zábavná kapela. Až na to, že vůbec. Tu párty dělali spíše lidi. Je tedy fakt, že kapela do publika hned na začátku vysypala hodně nafukovacích propriet, takže to při koncertu před hlavní dvojscénou vypadá jakoby někdo nad hlavami fans někdo hrál hodně splašený a chaotický karambol nafukovacími míči. Mají tedy jednoho „párty člena“, který má “veselou” masku lebky, kterou když sundá, tak týpek vypadá vlastně dost děsivě, ale nějak zvlášť mě to “nezabavilo”. Jeho úkolem je zvedat transparenty, které hrají na první signální a doručuje nafukovací zvířátka do pitu. Respekt týpkovi, co se při crowdsurfování udržel na nafukovacím člunu asi šest minut. Pokus o rekord v lidech dělajících kliky myslím zůstal nepřekonán.
DISTANT. Další zajímavý předkoncertní rituál. DISTANT hrají paci paci pacičky. Zeštíhlovací kůra ze tří kytar na jednu rozhodně nepomohla v tom, jak hutně kapela ve výsledku působí, ale jednu výhodu to má. DISTANT jsou výrazně sehranější. Minule to byla fakt bída, jako by každý ze tří kytaristů vůbec neslyšel, co diktují bicí.
ROTTEN SOUND. Lidí mnohem méně a nechápu proč. Nejlepší kapela první třetiny dne. Skandinávsky chřestivá poctivost jak vystřižená z grindcorového slabikáře.
LIK. “We will play some dedmetal tonight” mě přesvědčuje, že hlášky jdou trochu na setrvačník, protože tohle zaznělo ve 12:25. Koncert ovšem parádní. DISMEMBER mladší generace. Švédský death metal, jenž nemá chybu. Tedy možná jednu. Bylo to na death metal příliš pozitivní a hodné.
SVALBARD. Stále šougejzovatí stále šougejzovatí. Prvně jsem je viděl před devíti lety a bylo to stejně epické, ale mnohem syrovější a hrubější. I tak to bylo super. Serena Cherry to s přehledem utáhne na svůj úsměv.
KALMAH. Hudebně melodická bažina, u které mi chybí více špíny a hrubosti. Jedna z mála kapel, u který mě fyzicky bolí pohled na to, jakým způsobem si její kytarista odkládá nohu na odposlech. Takhle to přece nejde!
UFOMAMMUT. ČAD jsem viděl mnohokrát, takže UFOUNI jsou jasná volba. Jednoznačně kapela s největším akustickým tlakem na festivalu. Poprvé mi tento ročník Brutal Assaultu někdo přerovnal vnitřnosti ve fotokoridoru jen zvukem. Jinak ale super set, ve kterém se střídaly drtivé pasáže s těmi více atmosférickými.
ČAD. Stihám polovinu setu. Kytary moc netlačí a je tam moc zpěvu. Z mnoha koncertů, jež jsem od nich viděl, jeden z těch průměrnějších. Nebo mě už začínají trochu unavovat ty stále se opakující průpovídky.
LEGION OF THE DAMNED. Luboš chtěl, abych to fotil, tak jsem to fotil.
IMPERIAL TRIUMPHANT. Nejlepší divnodeathblack dneška. Konečně na větší scéně, kterou naprosto opanovali. Minule to byla na Brutalu celkem trága, hlavně díky miniaturní scéně. Přehráno „Vile Luxury“. Fotí se to skoro samo.
VILLAGERS OF IOANNINA CITY. Alternativní ezo rockové zpívánky s dudama a klarinetem. Trochu líný, leč často hypnotický. Rozhodně z toho neuchcávám jako někteří kolegové, byť uznávám, že headbangovat s klarinetem v hubě, aniž by váš chrup přišel k úrazu, vyžaduje určitý um.
MALLEPHYR. Nejupocenější kapela festu. Jako fakt respekt, že drží ty kožený křiváky i když hrají ve vedru a praží na ně slunko. Když jsem fotil Opata z podhledu, musel jsem čistit objektiv, protože z brady měl vodopád, kterej mi na skle udělal jezero z potu. Jinak vše předpisový. Tomáš sype parádně, matroš z nový desky skvělej a všichni na mě házejí ukázkové cornfejsy. Spokojenost.
YELLOW EYES. Dostávám echo, že v kobce, kde byla výstava blackmetalových fotek od NecrosHorns, se chytá tajnej koncert. A byla to pecka. Ten prostor kapele neuvěřitelně sednul. Byla celkem sranda se sekuriťákem, který napřed chtěl stát před kapelou, která hrála bez nějakých zábran na zemi a před ní se tlačil dav.
CYNIC. Opět technické problémy. A vypadá to, že koncert nabírá stejný scénář jako OBSCURA. Z publika zaznívají bezmocné hlášky typu „néé, tohle se snad neděje“ nebo „Jsem tu jenom na Obscuru a CYNIC, ty pí*o!“ a lidi obecně mají mnohem méně pochopení než u OBSCURY, kdy se to stalo poprvé. Masvidal nejdřív řeší káble, pak vokadér, ale pak od něj zazní fuck off a jde se hrát. Bohužel se až na výjimky hraje hlavně nejnovější materiál, jemuž trochu chybí koule. Že by to bylo těma kytarama bez hlav? Nebylo někde psáno, že budou hrát spíše starší matro? Třeba „Focus“?
OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP. Super vidět tuhle dekadentní alternativně postrockovou úchylárnu na Brutalu. Po všech stránkách boží. Jen dýchat se v tom Kalu fakt nedá. Je mi fakt na omdlení, takže musím ven.
THE OMNIFIC. Dvoubaskytarový djent prog parní válec v instrumentální podobě. Doufám, že to vyděl Jahodínček (nevím, kdo to je, tudíž raději nekoriguju - pozn. korektora), to by se mu dost líbilo. Oba basáci celkem hráčsky disponovaný, koncert měl příjemnej nadhled a uspokojivé množství instrumentálně zajímavých míst. Takových prosím víc.
LEFT TO DIE. Další cover/tribute band přehrávající klasiku od DEATH. A dělají to dobře.
EXORCIZPHOBIA. Nejlepší thrashová kapela od Plzně až do Slavičína. Rutinérsky kvalitní set. Nevzpomínám si, že by to někdy bylo jinak.
CEPHALIC CARNAGE. Naposledy jsem viděl snad před patnácti lety. Koncert začíná standupem v režii zpěváka Leonarda Leala. Na koncertu jsou trochu znát jejich léta, stále to má ten vtipnej vibe, ale celkově se mi zdá, že je to po všech stránkách unavenější. Viděl někdo jejich druhej set?
CULT OF FIRE. Nejdiskutovanější show ročníku a to je dobře. Koncert se symfoňákem, který měl jednoznačně největší účast. Auditorium hodné headlinera. Za kapelou a orchestrem je projekce, která na začátku ukazuje krásy naší země, takže tu máme opravdu hodně dronových záběrů různých hradů a zámků nebo jiných pamětihodností naší domoviny. Přišlo mi to trochu prvoplánový a moc jednoduchý. A jak se s takovým soustem popasoval Brutal zvukově? Jakmile začne hrát symfoňák, tak úplně vymaže kytary a basu. A to jak ve fotokoridoru, tak kdekoliv jinde. Běhám po areálu a hledám nějaké místo s lepším zvukem a nacházím ho úplně mimo před druhou stejdží. Tam je sound trochu pod dekou, ale kytary prolézají lépe. Tohle, nebo to zvukaři líp počudlali. Aranžmá je fajn, jedinou výtku mám k bicím. Instrumentálně si myslím, že Peter zahrál na hraně svých možností, to bylo super. Problém mám s aranžemi, kdy bicí tlačily set příliš dominantně, a i jemnější pasáže spolehlivě likvidoval koberec kopáků. Nicméně výsledek mnohem lepší než u jiných kapel, který si přiberou symfoňák jen pro to, aby smyčce dohrály jejich papundeklový samohrajky. Takže respekt, že se něco takovýho podařilo.
TAKE OFFENCE. Relativně mladá krev z Kalifornie provozující thrash s hardcorovou úderností. Lidí moc není, ale ti, co jsou, si to užívaj vrchovatě. A je co.
ARCHITECTS. V roce 2009 mě to zajímalo. Ale naše cesty se čím dál tím víc rozcházej. Za mě přeprodukovaný beztvar, který byl v minulosti slibným progresivně laděným metalcorem. Koncert dost na efekt. Měli kolem sebe samý ledkový stěny, takže byla alespoň trochu výzva to fotit. A myslím, že jsem tady s fotkama dost prohrál.
EMMA RUTH RUNDLE. Neofolková mlha na dobrou noc. Naprosto skvělý set před spaním. Díky tomu jsem zazdil LAIBACH.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
