Dva předchozí Mádlovy filmy si pamatuji celkem dobře. Jeho debut Pojedeme k moři díky tomu, že to, co vypadalo jako průměrná rodinná prázdninová komedie, se v druhé polovině zlomilo v něco úplně jiného. A druhý Na střeše kvůli originálnímu námětu, který v té době působil jako zjevení. Vlny jsou však uplně jiný level. Historických dramat s podobnými ambicemi tu za poslední dvě dekády bylo celkem mnoho. Hlouběji pod kůži se mi však zaryl hlavně Hořící keř od Agnieszky Holland a nyní Vlny.

Děj začíná s prvními náznaky Pražského jara a končí po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy. Podobně jako třeba kultovní Pelíšky. Na historické události nazíráme hlavně pohledem člověka, který nechtěl mít s politikou nic společného, ale osud ho přihraje do redakce zahraničního života, kterou vedl Milan Weiner. Setkáváme se zde s mnoha dalšími historickými osobnostmi, jakými byla Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier nebo Luboš Dobrovský.

Osoba hlavního hrdiny Tomáše Havlíka je dle slov Mádla určitým slepencem různých lidí. Jeho příběh, selhání i hrdinství, je však vtahujícím a uvěřitelným. Právě tato figura reprezentující člověka nepolíbeného politikou nebo redakční prací v Československém rozhlase je pro diváka naprosto přirozenou branou do problematiky, ve které se zpracovávají aktuální politická témata včetně jejíih problematických částí, jakou byla cenzura. Stejně tak u něj přirozeně funguje i tlak totalitního systému a velmi výmluvně nasvětluje, jak v té době fungovalo zastrašování a vydírání lidí. Mádl tu bravurně rozehrává partii, ve které neukazuje věci černobíle a nebojí se hlavního hrdinu vystavovat rozhodnutím, ve kterých ne vždy vyvázne bez poskvrny.

Pak je tu vizuální stránka, která se celkem často mění. Tvůrci tu fantasticky pracují s filtry v obrazu, do děje vkládají dobové záběry a mnohdy na první pohled ani nepoznáte, kdy je scéna vytvořena opravdu na konci šedesátých let a kdy ne. S tím souvisí i zvuk a hudba, která je vybrána naprosto dokonale, aby odrážela atmosféru. Včetně toho, že samozřejmě zazní dobové hity. Na konci jsem každou chvíli očekával Motlitbu pro Martu, ale to by zřejmě bylo příliš prvoplánové.

Zastavit bych se měl i u obsazení, které se nadmíru povedlo. Nikdy bych neřekl, že by Vojta Kotek mohl hrát Jiří Dienstbiera nebo Martin Hoffmann Luboše Dobrovského. Nakonec si to sedlo všechno dokonale. Největším překvapením pro mě pak byl Stanislav Majer, který se pro filmovou roli Milana Weinera změnil k nepoznání a pro natáčení přibral minimálně půl tuny charisma.

Mádl to prostě dokázal. Dokázal, že když se mu svěří větší rozpočet, dokáže z něj vytlouci maximum. Napsal scénář, který skvěle funguje po dějové i emoční stránce a skrze lidský příběh odvyprávěl zásadní události roku 1968. A je to mnohem silnější, než ve filmech, které se v poslední době snažily o něco podobného. Ať už to byli Bratři, Zátopek nebo cokoliv jiného. Vlny jsou velmi silným autorským počinem, který skvěle přenáší esenci své doby a na příběhu a jeho hybatelích vykresluje morální dilemata, aniž by se snažil diváka jakkoliv citově vydírat. Rozhodně jde za mě o nejsilnější film na dané téma v poslední dekádě a pevně doufám, že úspěch donutí Jiřího Mádla zamyslet se nad svojí hereckou, scénáristickou a režijní dráhou.