Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Fluff je mrtvý, ať žije Toutatis fest! Na soutoku Mže a Radbuzy zakotvila hardcorová akce s přesahem tu do měkčích chainpunkových vod na jedné straně a do grindcorovější poloh na té druhé. Festival má definovaný začátek a pořadí kapel. Vše ostatní jede samospádem a nějak se to samo řídí. A funguje to.
Vykopávají XARKOV7, jediná kapela, kde naleznete více jak dva členy z organizačního týmu, který se pohybuje kolem kapel LILIXELBE a HYACINTH. Česká inkarnace bostonských EXIT ORDER, o které nelze říct, že to jsou „EXIT ORDER z wishe“, protože nejsou. Instrumentálně, hudebními nápady i zvukem jsou naprosto srovnatelní. A koncertně s každým dalším zářezem stále rostou.
SCOOP jsou poslední dobou všude. Skoro se bojím otevřít ledničku, protože tam by na mě vypadli taky. Jejich eggpunkový hardcore má rozhodně sílu v jednoduché funkčnosti, kterou pětice dokáže využít při živých koncertech, pro které je typické, že najednou chcete všem kolem rozdupat hračky na pískovišti.
RISPOSTA a KOMPLEX VINY jdou trochu mimo mě, takže když nastupují CONTROLLED EXISTENCE, jsem celkem čerstvý. Kapela před pár týdny odjela americký turné se svým aktuálním albem „Out of Control“, takže má více než nazkoušeno a ta forma je znát. Jejich grindcorová smršť spláchla náplavku jako tsunami. Rozhodně nejtvrdší kapela na festivalu naprosto obhájila statut, na kterém visí cedulka vývozního artiklu určeného pro USA. A nejen to. Amíci jsou po jejich koncertu přesvědčení, že Praha musí být zákonitě hlavním městem světového grindcore. A člověk se jim nediví. Naprosto drtivý set.
Následuje dvojblok kapel, které sdílí polovinu členů. INTERPUNKCI jsem slyšel už xkrát a je to stále lepší a lepší. Oskar má z orálního otvoru kulomet s neuvěřitelnou kadencí a sekunduje mu skvěle seštelovaná instrumentální mašina, poháněná oťasovým šílenstvím ztělesněným na bubenické štokrli. Tohle je nezábavnější bubeník na východ od Smíchova. Velmistr lóže nebezpečných bubeníků. A koncert? Absolutní šílenství v rytmu pravověrného hardcorepunku. Dýmovnice included.
TERMINATOR X vyhánějí basu a přibírají theremin. Powerviolence s méně tradičními vsuvkami nestandardních nástrojů jako je ságo. Sem tam bzučení už zmíněného thereminu. Přiznám se, že poprvé vidím TERMINÁTORY po INTERPUNKCI a asi by tak hrát neměli. TERMINATOR X po všech stránkách působil jako chudší příbuzný, což bylo i pro mě překvapující.
Máme tu sestupnou tendenci ve členech kapel. Od čtyřčlenné kapely jsme měli trojčlennou a teď tu jsou PRUGELKNABE. A ty jsou jen dva. Ale v tomhle případě to stačí. Nařezanost složená z grindcore, powerviolence, fastcoru i punku. Soutok extrémních žánrů v té nejvyšší jakosti. Navíc s energií, kterou ti občas nedá ani kapela, která má třikrát víc členů. Songy povětšinou pod minutu. Závěr s Tomášem z Bruner u kytary a Skuldou a Gustou u mikrofonu. Mayhem.
A pak? Pak BRÜNNER TODESMARSCH. Vyhlazovací, syrová a nesmlouvavá porce disbeatu, crustu a punku s lehkými noisovými elementy. Jejich poslední deska patří k tomu nejlepšímu, co na naší extrémní scéně vzniklo, a koncert formu kapely jen potvrzuje. Tahle kapela za více jak deset let ušla pořádný kus cesty, některé její atributy se ale nemění. Těmi jsou neustálý tlak a nekompromisní texty.
Poslední domácí skupinou jsou VOLE. Zpěvák Tomáš Mitura se dle svých slov snažil vymámit od organizátorů snížení pódia, ale prý mu bylo nevyhověno, takže nechává chábry z kapely za sebou a sám si píchne stojan s mikrofonem doprostřed moshpitu. Tahle kapela se prostě povedla. Bubeník, co ví, jak hrát přímočaře, ale přitom zajímavě, basák, co drží úhel i bez kytary, a kytarista, co by nejraději vařil noiserockovou mlhu, ale hraje punk, takže sem tam nějakej ten riff musí střelit. No a pak je tady Tomáš. Ten tančí v podhradí pódia a dělí se o radosti koncertu se všemi kolem. Viděl jsem je za poslední rok nejméně třikrát a tohle bylo nejlepší.
Italské GOLPE jsem viděl před dvěma roky na Fluffu. Kapela, jejíž fotky jsou vždycky neaktuální, protože neustále mění sestavu. Respektive šéfkuchař Tadzio Pederzolli neustále mění ingredience v sestavě. Tentokrát je to dokonce tak, že lidi v sestavě se před pár dny ještě ani vůbec neznali. Basák dokonce nemá basu a půjčuje si ji od XARKOV7. Mimochodem, to s tím šéfkuchařem nechápej jako nějakou pisatelskou invenci. Taliánské modroočko Tadzio Pederzolli je šéfkuchařem ve veganské restauraci a svoji kuchařskou invenci náležitě rozmazává i po internetu. Ale zpět ke GOLPE. Na to, že ty lidi spolu neměli moc šanci zkoušet, to překvapivě sedí na zadku a kope. Poctivá rubačka, která do sebe semlela všechny žánry, co šly kolem. Krom základního hardcorepunku tu máme crust, disbeat a trochu i oi!
Britští TRADING HAND celý den uzavírají. Má jít o nejpřísnější kapelu dne. Je tedy fakt, že její členové mají dost přísné kérky, leckdy i po obličeji, ale hudebně je to vlastně jediná z pozdějších kapel, který mě trochu nudí. Je to přebasované a nemá to tlak. Na to, že by mělo jít o řežbu, která k sobě přitahuje grindcore a powerviolence ve své nejextrémnější verzi to je trochu řídské. Prej minulý rok na Fluffu dobrý, tady ale teda ne. Ale i s tím fesťák dobrej. Založila se tradice!
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
