Pokud jsou mé informační zdroje správné, seskupení END OF GREEN vzešlo z trnitých keřů doom metalové melancholie. Jejich momentální směřování tomu koneckonců odpovídá – pohádka o orvaném doomovém snivci, který se dooděl, trochu uhladil své rozšklebené duševní jizvy a začal obcházet svět s tklivou gothic metalovou či rockovou loutnou je na denním pořádku. Nechci působit dojmem posměváčka. Každý mi asi potvrdí, že u kapel jako ANATHEMA či AMORPHIS otevřel onen odvrat netušené horizonty a posunul je vpřed. Bohužel, skupina německých hudebníků není příkladem objevitelů, ale spíš pokorných epigonů…

Nejprve, co zářivého se nám blyští na dně slzavé tůňky? Skvěle disponovaný zpěvák Michelle Hu-Burn. Síla jeho hlasu je úctyhodná, stejně tak lehce zjitřena a chraplavá barva, kterou nejvíce připomíná Briana Molka z PLACEBO. Michelle se pokouší co nejvíce se k zženštilému britskému idolu přiblížit, vyslovuje s přídechem, maximálně otevírá vokály… Výsledný dojem pak není úplně nejlepší, obzvlášť když Hu-Burnův hlasový potenciál Molka o hlavu přesahuje. To se naštěstí utajit nedá, takže po stránce vokální jsou END OF GREEN daleko nad průměrem.

Jinak před sebou ale máme klasické surfaře na pozdní vlně. Pětice zkouší přehrávat všechno, co se na gotické scéně v posledních letech dělo. Jsou tu náznaky placebovského písničkářství („Tormented Sundown“, „Tragedy Insane“), strojovějšího a živelnějšího gothic metalu („Demon“, „Evergreen“), jsou tu ztišenější melancholické tryzny („Dying In Moments“, „Queen Of My Dreams“, „Emptiness/Lost Control“), pokusy o svižnější rockový hit („Highway 69“, „Melancholic“)… ale každé z těchto poloh chybí kompoziční přesvědčivost, kus duše, která by příjemné skladbě vpálila jasný autorský cejch a vyvázala ji z povolně bučícího stádečka „prostě příjemných poslechovek“. Skutečně svojský, silný a zapamatovatelný melodický nápad aby člověk pohledal… Zvukově je všechno v nejlepším pořádku (rozuměj: přiměřeně tvrdé a dynamické), texty jsou kvalitním souborem žánrových klišé a povinného smutku…

Zkrátka, prochází se zlehka tou zahradou, kde zelené chřadne do zažloutlosti, jenže sochy zde posmutněle třeštící oči k nebesům se vám ledva zachytí v pavučinách paměti a jakmile projdete zrezivělou brankou zpět do reality, zůstane vám v mysli pouze příjemné echo, které postupně zmírá v zapomnění…