Druhá část tohoto tematického článku nás zavede do nablýskaných osmdesátek. Nakoukneme do Kingova nejdivočejšího životního období a podíváme se na zoubek jedinému režijnímu počinu, za kterým spisovatel dodnes stojí.
Hromada prázdných skleniček
Do osmdesátých let Stephen King vstupoval jako plodný spisovatel, obroditel hororového žánru, spokojený manžel a zasloužený otec tří dětí. Poslední se manželům v roce 1977 narodil syn Owen King. Pachuť ze zfilmovaného Osvícení mu rozhodně nevzala elán do dalšího psaní a touhy pokusit se o něco odlišného. Spisovatel svět literatury překvapil, když si dal nečekanou pauzu od temných povídek i strašidelných příběhů a vydal kolekci novel Čtyři roční doby (1982). Jak název napovídá, jde o čtyři samostatné příběhy, přičemž hned tři byly později zpracovány hollywoodskými studii (o tom až později). Kolekce zaujala vyzrálostí, vyvážeností, příklonem k realismu a naopak minimalizací nadpřirozených prvků. Hororové ingredience v sobě skýtá pouze závěrečná novela Dýchací metoda, což je zároveň ta, která dosud nebyla zfilmována. Čtyři roční doby získaly uznání odborné kritiky a ze Stephena Kinga se stala mediálně známá osobnost, což u spisovatelů, jejichž profese z principu podléhá osamělosti a klidnému prostředí, opravdu nebývá běžné.
Nečekaný úspěch snímku Carrie a částečně i Osvícení přinesl jedno zrádné přesvědčení. Spousta filmových studií došla k jednoznačnému závěru, že literární příběhy Stephena Kinga jsou ideální potravou pro objektivy kamer. Chyba lávky. Pokud jde o horory, osmdesátá léta se nesla na vlně levných produkcí, přímočaré zábavy a svižné práce na place bez zbytečných přetáček. Doba progresivních režisérů a jejich megalomanských vizí se nalézala v útlumu. Tehdejší kurs velel šetřit a točit rychle. Tvorba hororů připomínala produktivní fabriku, kde splnění stanovených norem zastávalo větší důležitost, nežli kvalita samotného výrobku. Přesně v tomto duchu se nesla i drtivá většina projektů vzešlých z knižních předloh mistra hrůzy. Nutno podotknout, že sám King házel špatné recenze za hlavu a oproti Osvícení se nyní k inkarnaci svých děl stavěl poněkud lehkovážně. Společenský duch osmdesátek razil heslo „bav se“ a pan spisovatel se bavil více, než je zdrávo.
Alkohol Kingovi nikdy nebyl cizí. Pil od osmnácti. Mládí se vším všudy, dalo by se říct. Časem začalo přituhovat. S blížícím se koncem sedmdesátých let závislost sevřela stisk. Spisovatel si problém uvědomoval, ale odmítal ho řešit. Intuitivně vše odkládal a říkal si, že každý v životě přeci občas uklouzne. Jakmile došlo ke zfilmování několika jeho románů a povídek, otevřely se mu automaticky dveře do světa hollywoodských rautů a V.I.P. večírků, kde se seznámil s kokainem. Stephen King ruletu osudu roztočil naplno a vůbec mu nedocházelo, že sázky jsou příliš vysoké. Nadále však pracoval. Při pozdějších vzpomínkách na toto divoké období sám sebe popisoval jako funkčního alkoholika a narkomana. To opravdu nelze rozporovat. Ponechme stranou skutečnost, že bez problémů zvládal psát a vydávat knihy. Zarážející je však kontinuální kvalita textů. Pracovní proces u některých knih vydaných v osmdesátých letech si spisovatel do dnešních dnů nedokáže vybavit. Jakoby se vzpomínky na psaní ztrácely v mlze. Kupříkladu na thriller Cujo (1981), kde vystupuje vzteklinou nakažený bernardýn, si King vzpomíná jen v útržcích. Psací stroj, sklenka plná chlastu, dvě připravené lajny a okno zapomnění. Přesto jde o parádní čtení plné napětí a postav s vlastními mikro příběhy. Neuvěřitelné.
Průměr kam se podíváš
Pokud bych měl pro Kingovi filmové adaptace z let osmdesátých použít nějaký souhrnný slangový termín, pak řeknu, že jde jednoduše o „béčka“. Někdy slušná, jindy horší a v několika případech podprůměrná. Začnu tím lepším. Krátkometrážní rarita The Boogeyman (1982) platí za přechodný můstek k povídkovému projektu Creepshow (1982), kde spisovatel spojil sílu s legendárním hororovým režisérem Georgem A. Romerem. Tato černohumorná pocta šestákovým komiksům z padesátých let je významná především tím, že jde o Kingův scenáristický debut. Mistr si navíc v jedné povídce střihl i menší roličku (v budoucnu jeho oblíbená kratochvíle). Vzniklo i volné pokračování z roku 1987. Tam se však pera ujal přímo Romero, přičemž inspirací mu byly Kingovi starší povídky. Existují ještě další dva díly, ale ty opravdu nestojí za řeč, nehledě na fakt, že vláčná nuda Creepshow III (2006) už s Kingem nemá nic společného. První Creepshow přetékající hravostí, slušnými nápady a výbornými praktickými efekty Toma Saviniho ale určitě zůstává roztomilým reliktem z osmdesátek. Přejděme k filmům.
Já osobně mám slabost pro vlkodlačí horory. Asi je to tím, že vlkodlak mě v dětství ze všech hororových monster děsil snad nejvíce ze všech. Dobrých vlkodlačích filmů je navíc opravdu poskrovnu. Stříbrná kulka (1985) patří rozhodně mezi ty lepší. Vlkodlak terorizuje lesní městečko, vražd přibývá a obyvatelé jsou přesvědčeni, že za vše může nějaký pomatený šílenec. Jen dva hlavní dětští představitelé znají skutečnou pravdu. Dětem pochopitelně nikdo nevěří, což je jeden ze stěžejních motivů, s nimiž snímek pracuje. Dětská nevinnost a imaginace ve střetu se světem dospělých, kde má hlavní slovo chladná logika. Jde o Kingovu druhou scenáristickou zkušenost a zároveň jediný celovečerní příspěvek Daniela Attiase, který se jinak výhradně věnuje seriálové tvorbě. Inspirací pro scénář se Kingovi stala jeho vlastní novela Cyklus vlkodlaka (1983). Pokud tento nenápadný snímek s ucházející atmosférou neznáte, zkuste mu dát šanci. Když už nic jiného, tak jde o vzácnou příležitost vidět Garyho Buseye v kladné poloze a to se vyplatí.
Do klubu dalších zfilmovaných adaptací, které se řadí mezi ty slušnější, bych se nebál přihodit Christine (1983). Mysteriózní horor o outsiderovi a jeho poněkud žárlivém automobilu měl to štěstí, že se jeho režie chopil John Carpenter v dobách svého tvůrčího rozmachu. Po řemeslné stránce velmi solidní film s perfektní kamerou a slušnou porcí napětí. Do spisovatelovy tvorby se dokonce zakousl i kanadský popularizátor body hororu David Cronenberg. Psychologický thriller s letmými doteky nadpřirozena Mrtvá zóna (1979) v Kingově tvorbě zaujímá zvláštní postavení, jelikož jde o první román, v němž se vyskytuje fiktivní město Castle Rock. Cronenberg spletitý příběh poněkud zjednodušil a značně utlumil i svou tehdejší slabost pro grafické násilí. Roli jasnovidce pátrajícím po sériovém vrahovi a později se ocitnuvším v sevření vysoké politické hry si urval Christopher Walken. Filmová Mrtvá zóna (1983) si i přes pomalejší tempo a nízký výskyt pamětihodných momentů pozornost zaslouží. Jde o takového introverta v tvorbě kanadského podivína, kterému ale rozhodně neschází osobitost.
Novela Běh o život (1982) spadá mezi díla napsaná pod Kingovým pseudonymem Richard Bachman. O čem je? Zkuste si představit svět z románu 1984 (1949) od George Orwella, obohacený o silný příběh. I tak lze nahlížet na dystopickou vizi, jakou nám King na stránkách knihy předkládá. Světová ekonomika leží v troskách, Amerika obyvatelům vládne tvrdou totalitní rukou a chudák Ben Richards čelí existenční krizi. Nemá práci, jeho těžce nemocné dceři docházejí léky a manželka prodává tělo, aby pro rodinu získala alespoň nějakou finanční záplatu. Richards se ze zoufalství upíše televizní společnosti Games Network, která propaguje násilné pořady. Zanedlouho už se stává účastníkem soutěže The Running Man, velmi lukrativním, ale také krajně smrtonosným druhem pořadu, ve kterém skrze obrovské americké metropole prchá před nebezpečnými lovci.
Pokud vám letmo nastíněný děj připomíná jednoduchý akční výplach Běžící muž (1987), jemuž dominují kopcovité bicepsy bývalého guvernéra Kalifornie, pak jste na správné stopě. Jde o ideální příklad toho, jak se z výborné předlohy stala past, na které si jinak výborný scenárista Steven E. de Souza dokonale vylámal zuby. Běžící muž je levně vypadající kastrát. Neonové nic, jaké z podprůměru tahá slušné tempo, primitivní zábava, nekorektní porce násilí a standardně toporný Arnold Schwarzenegger. Opravdu béčko se vším všudy a zároveň bezstarostná vzpomínka na mé dětství.
Tím se dostáváme k tomu horšímu, co nám osmdesátá léta nabízí. Cujo, vzteklý pes (1983), hloupoučké Kukuřičné děti (1984) či Ohnivé oči (1984), vyprávějící příběh o dívce, která očima - světe div se - zapaluje věci. To vše jsou varovné příklady, kde se určitě vyplatí sáhnout nejdříve po knižní předloze a případné zhlédnutí filmové inkarnace dobře zvážit (mimochodem, pokud mi někdo vysvětlí, proč mají bídné Kukuřičné děti dalších asi šest pokračování, budu mu vděčen). Ani zdaleka nejde o kompletní výčet či nějaký podrobný průzkum, ale i tak je výše uvedený mix solidních a veskrze průměrných filmů důkazem, že King se stal v osmdesátých letech výživným krmivem filmového průmyslu. Jeho tištěné temné příběhy šly na dračku a držely si víceméně standardně vysokou úroveň. V kinosálech už to bylo o poznání horší, avšak levné produkční náklady investorům zaručovaly téměř jistou návratnost.
Když dva dělají totéž
Za nesmírně zajímavý považuji rok 1986, jelikož ten nabídl dva odlišné filmy, které spojuje pouze jméno Stephena Kinga. První film názorně ukazuje, jak se to dělat má, kdežto ten druhý dodnes platí za kardinální omyl. Toho roku do dění vstoupil výborný americký režisér Rob Reiner. Byl to právě on, kdo si vzal jako vůbec první na mušku kolekci zmiňovaných novel Čtyři roční doby a dokázal, že točit filmy dle předloh Stephena Kinga neznamená jen přísun potoků krve, nadpřirozených sil, oživlých mrtvol a děsu. Na prvním místě má být především skvěle odvyprávěný příběh, funkční scénář a skupina zajímavých postav. Přesně tyto body splňuje dobrodružné drama Stůj při mně, jehož předlohou se stala novela Tělo. Krásný snímek vypovídající o síle přátelství, ve kterém se blýskl začínající River Phoenix, ukázal cestu režisérům jako je třeba Frank Darabont. Stal se inspirací pro další filmaře, neboť bortil ustálený mýtus o tom, že točit filmy podle Kinga, znamená točit horory. No, ale ještě tu máme ten druhý film. Ve stejném roce si drogami a alkoholem pohlcený King řekl, že není jen dobrý spisovatel, ale že je také dobrý režisér. Spoiler. Ne, není.
AC/DC a sekačka na trávu
Ve druhé polovině osmdesátých let kulminovala spisovatelova závislost na omamných látkách zahrnujících alkohol, kokain, ale také různé druhy léčiv. Byl totálně rozložený. Aby mohl vůbec usnout, musel si vzít něco, po čem vypne. Po probuzení zase nutně potřeboval něčím nakopnut. Nedokázal psát bez plné sklenky vedle psacího stroje. Jeho tělo doslova poháněl chlast a bílý prášek. Zhruba v takovém rozpoložení došel k přesvědčení, že je nutné ukojit své filmařské ambice. Vždyť kdo může lépe zfilmovat literární předlohu, nežli autor samotný? Jaký to kardinální sebeklam. Ze všech autorských románů, z jakých si mistr mohl vybírat, nakonec sáhl po poněkud ujeté povídce se zvláštně useknutým koncem Náklaďáky (1973). Název je více než výmluvný. Příběh vypráví o skupince lidí, která se na velkém parkovišti musí skrývat před útoky oživlých kamionů. Kdo neuváženě opustí svůj úkryt, je bez milosti rozdrcen pod koly tiráků. Bizarní, ale když už nic jiného, tak šlo ve své době jistě o originální nápad, co myslíte?
Akční horor Vzpoura strojů byl z velké části financován společností Embassy Pictures, kterou v polovině osmdesátých let odkoupil italsko-americký producent Dino De Laurentiis. Film se natáčel v průběhu května a června roku 1985 v okolí města Wilmington a poblíž státu Severní Karolína, kde měl Laurentiis svůj vlastní ateliérový komplex, což bylo po finanční stránce jistě výhodné. Nejdražší kulisou ve filmu se stala kamionová zastávka Dixie Boy. Filmoví architekti stavbu zhotovili s takovou mírou detailů, že před ní později muselo být umístěno několik speciálních cedulí, aby natáčení přestali narušovat náhodní řidiči, kteří si ve falešném motorestu chtěli dát dlabanec od cesty. Do hlavní role byla obsazena populární tvář vedlejších rolí a symbol osmdesátek Emilio Estevez. Fanoušci parodií jej určitě znají z komedie Nabitá zbraň 1 (1993). Stephen King, velký fanoušek řízné rockové hudby, si na doprovodném soundtracku dokonce vynutil přítomnost australských AC/DC, své oblíbené skupiny.
Režisér King vnitřní problémy nijak neskrýval, ani je však před ostatními členy štábu žádným způsobem nekomentoval. Okolo sedmé se zkrátka zjevil na place s lahváčem v ruce a kolem deváté už načínal desátý kousek. King nepatřil mezi agresivní druhy alkoholiků. K hercům i ostatním se choval mile. Rád diskutoval o svých knihách, podepisoval autogramy, ze své kapsy hradil pojízdný bufet s čerstvým jídlem na každý den, a dokonce nechal vedle ubikací postavit maličké kino, kde se po nocích promítaly staré horory a sci-fi fláky. Problém byl spíše v tom, že absolutně nevěděl, co dělá. Byť se ho zpovzdálí snažil řídit vznětlivý Laurentiis, na place i tak scházela efektivnější koordinace denních prací, nehledě na nedostatečně školené pracovníky technického oddělení, na kterých se producent snažil ušetřit. Napůl italští osvětlovači a různí asistenti mluvili jen lámanou angličtinou. Často nevěděli, co přesně po nich režisér chce a je otázkou, zdali to vůbec věděl režisér samotný. Vrcholem mizérie se stal den, kdy se natáčela scéna s oživlou sekačkou na trávu. Roztočený břit sekačky se nešťastně odrazil od kusu ztrouchnivělého dřeva a letící tříska pronikla okem kameramana. Ital Armando Nannuzzi o oko bohužel přišel.
Do kin se film kvůli problematické postprodukci dostal až v červenci roku 1986. Premiéru doprovázel nabubřelý slogan „Mistrovské dílo teroru Stephena Kinga v režii samotného mistra“. Asi jediné, co na Vzpouře strojů oceňuji, je rozšíření samotného nápadu. Do akce se nezapojují jen velká auta, ale prakticky vše ostatní. Kolem naší planety prolétne zvláštní kometa, vlivem čehož získají stroje jakýsi druh vlastního vědomí. Pokud chcete vidět, co dokáže způsobit nasraný automat na sodu, pusťte si Vzpouru strojů. Je to hrozná blbost s totálně plochými postavami, ale prvních čtyřicet minut, během kterých přístroje denních potřeb ukáží lidstvu, zač je toho loket, stojí opravdu za zhlédnutí. Děcka přejetá nakrknutým parním válcem, útoky elektrickým proudem, vražedné samopaly, létající plechovky s pitím, zlá auta atd. Na pozadí této apokalypsy rozjíždějí AC/DC svou „Who Made Who“ a divák nestačí kroutit hlavou.
Strach ze strojů či obecně strach z technologií je nesmírně staré téma. Vzpomeňme si na Charlieho Chaplina a jeho Moderní dobu (1936) nebo na sci-fi milník Terminátor (1984). Tato kolektivní obava z technologických změn dosahovala maxima ve vrcholném období studené války. King se dost možná pokusil převrátit premisu z hororu Ptáci (1963) a nahradit agresivní opeřence splašenými stroji, ale jeho bláznivá vize se rozbíjí o natvrdlé dialogy a podivné logické lapsy. Kulomet sám od sebe střílí, ale střelné zbraně v lidských rukách nevykazují žádné známky neposlušnosti. Takovými a podobnými nesrovnalostmi je film doslova prorostlý. V kinech nepřekvapivě pohořel a nedokázal zaplatit ani svůj devítimilionový rozpočet. Skupina AC/DC se po tomto debaklu zařekla, že to bylo naposledy, kdy svou hudbu propůjčila nějakému filmu. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš? Ale kdepak. Roku 1993 se skupina podílela na soundtracku k filmu Poslední akční hrdina, což byl další komerční propadák.
Konec mejdanu
Komerční fiasko a tvrdá kritika na Vzpouru strojů byly nadmíru hořké pilulky, jejichž štiplavou pachuť spisovatel nepřekvapivě zapíjel vydatným množstvím alkoholu. Závislosti dosáhly kritického maxima. King bez problémů vytáhl dvě krabičky cigaret denně, ztrestal patnáct zrzků a večer se nakopl kokainem, aby mohl během noci poslepovat pisatelské resty. Manželka Tabitha o jeho letitých problémech samozřejmě věděla. V počátcích jí spíše odbýval a zároveň ujišťoval, že má vše pod kontrolou. Později už agresivně odsekával, a aby měl klid, začal důkazy o svých neřestech schovávat různě po domě. Ženská trpělivost má však své meze. Tam, kde selžou prosby, nastoupí tvrdá životní lekce. Tabitha se roku 1987 odhodlala k radikálnímu tahu. Vše začalo takřka idylicky. Neformální večírek pro nejbližší přátelé a rodinu. Zatímco se v obýváku rodinného sídla podávalo občerstvení, manželka se nenápadně vzdálila a do velkého igelitového pytle naházela „poklady“ z venkovních popelnic a obsah nalezený v koši uvnitř manželovi pracovny.
Přímo před hosty, rodinou a manželem vysypala obsah na podlahu. Pomačkané plechovky od piva, různé lahve, plastové sáčky se zbytky kokainu, nedopalky cigaret, Valium (diazepam), krabičky od Xanaxu, prázdné tuby léku NyQuil proti kašli a dokonce i několik obalů od ústní vody Listerine. V takové zásadní životní chvíli se nabízejí dva pravděpodobné scénáře. Člověk se buď naštve a s pocitem ponížení nasupeně odejde, nebo si naopak naplno uvědomí vážnost situace. Stephen King patří do druhé skupiny. Ještě nikdy v životě se prý tolik nestyděl. Tabitha mu navíc dala jasně formulované ultimátum. Pokud nevystřízliví, tak se sbalí a navždy od něj odejde. Spisovatel své nalomené ego s rozběhem nakopl, vzal rozum do hrsti, vyhledal odbornou pomoc a učinil za svou minulostí tlustou čáru. Bylo načase zaplatit účet za mejdan.
Živá voda
Namísto plechovky s pivem se vedle psacího stroje začala objevovat sklenice s vodou, ledem a čerstvě vymačkanou limetovou šťávou. Terapií se stalo psaní. Rok 1987 se tak nakonec změnil ve vysokorychlostní sprint. Až nečekaně produktivní sprint. Fantasy román Dračí oči ještě nese stopy jisté těžkopádnosti pramenící z adaptace na nově nastavená pravidla v životním stylu, ale mistrně vygradovaná, klaustrofobická a naturalisticky podaná Misery dosadila spisovatele opět mezi absolutní špičku moderní literatury. Kniha o fanatické fanynce, která svého milovaného autora románů drží pod zámkem a podrobuje ho krutému mučení je dodnes řazena mezi Kingovi nejlepší díla. Ona fanynka jménem Annie Wilkes vlastně symbolicky odráží Kingovu závislost, která ho sice na oko podporovala, ale ve skutečnosti byla jeho krutou věznitelkou i mučitelkou. Ve stejném roce ještě vychází sci-fi Tommyknockeři, kde se opět vyskytují různé metafory na závislosti. Kniha je spíše takovým podprahovým svědectvím o složitém životním období Kinga, než aby zaujala prvotřídním příběhem, ale své příznivce jistě má. Znovuzrozený spisovatel se dostával do formy.
Hřbitov pro osmou dekádu
Práva na knihu Řbitov zvířátek (1983) zakoupil hororový nestor George A. Romero v roce 1984 za výhodných deset tisíc dolarů. Spolupráce na projektu Creepshow učinila z Kinga a Romera dobré přátele. Spisovatel si režiséra nesmírně vážil za jeho žánrovou klasiku Noc oživlých mrtvol (1968), na které byl v kině hned několikrát po sobě. Představa, že se takový hororový průkopník postará o zfilmování jeho knihy, mu tedy velmi imponovala. Osud ale nečekaně trhl kormidlem a věci nakonec nabraly poněkud jiný kurs. Takřka hotový scénář se u Romera povaloval několik let, aby později úplně zapadl. Režisér byl jednoduše časově zaneprázdněný vlastními filmy. Během komplikované produkce sci-fi hororu Vražedná opice (1988) se práv na Kingovu knihu definitivně vzdal, neboť usoudil, že šanci na zfilmování si zaslouží někdo jiný. Hotový scénář získala filmová producentka Lindsay Doran, která zbožňovala knižní předlohu a dychtivě usilovala o její filmový převod. Jenže doba se změnila.
Projekt nechtěl nikdo zafinancovat, protože trh byl Kingem jednoduše přesycen. V osmdesátých letech vzniklo více než třináct snímků a povídkových minisérií založených na díle Stephena Kinga, z nichž některé byly ztrátové a jiné jen o pár procent převýšily vložené náklady. Většina filmů se sice zaplatila, ale neexistoval žádný globální megahit, který by na tržbách zlomil rekord. O filmového Kinga nebyl zájem. Lindsay Doran ale nechyběly ostré lokty a navíc měla pod čepicí. Od roku 1985 dělala viceprezidentku v Paramount Pictures. Po řadě zamítavých verdiktů od svých nadřízených si dala menší pauzu, ale ve skutečnosti sledovala stahující se mračna s vědomím, že se určitě dostaví bouře. Ta přišla v roce 1988. Stávka Sdružení amerických scenáristů přinesla filmovým studiím panický strach z potencionálního nedostatku nových produkcí. Nejsou scenáristé, nejsou ani filmy. Lindsay Doran vycítila příležitost. V ruce měla scénář a také příslib od samotného Kinga, který by jej v krátké době neměl problém přepracovat a hlavně dotáhnut do konce. Paramount Pictures jako zázrakem změnilo původní stanovisko a po scénáři skočilo.
Doran produkcí pověřila kolegu Richarda P. Rubinsteina a do čela dosadila režisérku Mary Lambert. Pro Doran bylo směrodatné, že si režisérka padla do oka s Kingem, který se procesu natáčení aktivně účastnil a jako tradičně si ve filmu střihl menší roli. Mary Lambert od Kinga přijímala nápady i rady ohledně postav a odhodlaně se držela zdrojového materiálu. Nálada na placce tedy byla pohodová a přátelská, což ovšem nemění nic na tom, že Hřbitov domácích zvířátek (1989) ve výsledku není žádné veledílo. Zde se hodí menší poznámka. Originální název knihy i filmu je Pet Sematary, přičemž atypický anglický výraz pro hřbitov je zcela záměrný a v příběhu má své opodstatnění. Literární překladatel Ivan Němeček to pochopil a použil výraz „řbitov“ vypůjčený z hanáckého nářečí (korektura potvrdí – nepotvrdí, páč výraz je ze Slovácka - pozn. korektora). Tehdejší česká distribuce ale do fanklubu Stephena Kinga očividně nepatřila a tak se slovní anomálii rozhodla „napravit“.
Jak jsem již naznačil, poslední filmová rozlučka s osmdesátými léty není ničím výjimečná, ale neurazí a musí se jí nechat solidní atmosféra. Rodinka Creedových se z rušného Chicaga přestěhuje na venkov, kde se nachází i záhadný lesní hřbitov pro domácí mazlíčky. Hned vedle hřbitova leží indiánské pohřebiště. Právě tam má půda údajně moc přivést mrtvé zpátky k životu, čehož otec rodiny využije v případě zabitého kocoura jménem Winston Churchill, kterému každý říká Church (geniální). Kocour se sice vrátí, ale divně smrdí, svítí mu kukadla a je poněkud agresivní. To však otce neodradí, aby stejný postup nevyužil i pro svého tragicky zesnulého synka. I ten se z říše mrtvých vrátí, ale má chuť na krev. Strašení může začít. Předloha je zajímavá tím, jak bolestně dokáže pojednávat o hlubokém smutku a strachu ze smrti. Film svým postavám ale příliš prostoru pro truchlení nedává, nehledě na velmi nevyvážené herecké výkony a zkratkovitý scénář. Vizuální stylizací a utahanou první polovinou spíše připomíná levné televizní melodrama, které později sklouzne do hororových vod. Jakoby se film nechal zmást svou žánrovou rozpolceností.
Navzdory protichůdným recenzím vydělal Hřbitov domácích zvířátek necelých šedesát milionů dolarů, což z něj při rozpočtu okolo dvanácti milionů činí úspěšný film. Pro řadu fanoušků je tento horor dokonce kultovní záležitostí. I z mého pohledu jde určitě o to lepší, co hluboká studna Kingových adaptací nabízí. Doporučuji se jen obloukem vyhnout pokračování z roku 1992. To je opravdu otřesné. Natáčela ho sice stejná režisérka, ale abych pravdu řekl, za vrchol její tvorby lze bezpečně považovat jen první střetnutí s Kingem. Když si uvědomím, že ta samá žena má na svědomí i „majstrštyk“ Megakrajta versus Gatoroid (2011), pak nezbývá, než mluvit o štěstí začátečníka. Hřbitov domácích zvířátek definitivně uzavřel jednu etapu, ale před Kingem se pomalu otevíraly dveře do nové dekády. Právě v devadesátých letech vznikly ty nejlepší filmy zrozené z literárních předloh mistra hrůzy.