Tones Of Decay. Tóny rozkladu. Takových tónů není nikdy dost, zvláště pokud stále trpíte abstinenčními příznaky z letošního Brutal Assaultu, kde těch opravdu hlubokých, neotesaných tónů přeci jen tolik nezaznělo. Narážím samozřejmě na přítomnost vyostřenějších OSDM kapel nebo dokonce death/doom metalových těžkých vah, které (stejně jako v roce 2023) na Josefovské přehlídce bohužel tolik zastoupeny nebyly. Ideální akcí, kde ztracenou energii dočerpat je dvoudenní UG festival Tones Of Decay zaměřený právě na tuto silně okrajovou produkci. Letošní soupiska nabídla zajímavá jména na čele s dánskou dvojicí HYPERDONTIA a UNDERGANG a spolu s nimi i spoustu dalších, většinou hodně undergroundových sestav, které jsem já osobně znal buď jen částečně a nebo jsem o nich slyšel vůbec poprvé. Na třetí ročník přehlídky deathmetalové obskurity jsme dorazili s kolegou Dalasem jen na otočku (stihli jsme jen páteční program), leč musíme konstatovat, že si nás tahle sympatická akce dokázala získat do takové míry, že příští rok si zkusíme zařídit dovolenou rovnou na celý festival.

Ovšem otázkou je, jak tato přehlídka bahenních extrémů bude vypadat v příštím roce a zda-li bude vůbec nějak vypadat. V nedávném rozhovoru pro pořad Špína na Rádiu Wave si dvojice Vojta a Mára z pořadatelského týmu tak trochu posteskla nad přesyceností „trhu“ akcemi podobného ražení, což může (ale doufejme, že nemusí) vyústit až ve vyhoření. No a v neposlední řadě je zde i finanční hledisko. Není tajemstvím, že si Tones of Decay i navzdory postupně sílícímu kultovnímu statusu stále nedokázalo přilákat takový počet návštěvníků, aby si celý podnik mohl vytvořit dostatečně tlustý finanční polštář.

Realita však zůstává z pohledu fanoušků extrémních forem death metalu více než radostná. O tom naši dvojici, byť jen páteční, program 3. ročníku bohatě přesvědčil. Jeho soupisku oproti minulosti tvořilo i jisté okysličení v podobě menších žánrových odboček. Pro naší dvojici to v programu prvního dne znamenalo poněkud méně bahýnka, než bychom si přáli. V tomto ohledu všem zahradníkům, rochnícím si v promáčeném mazlavém jílu smrtícího kovu, sobota vše bohatě vynahradila.

Netradiční byl vlastně už úvodní výkop, který obstarala domácí „all-star“ trojice SICK SINUS SYNDROME. Angažmá této sestavy protřelých veteránů scény možná žánrově úplně nezapadá, ale pokud sledujeme základní festivalovou linii – extrémní old school, tak jejich historizující grindcore vlastně dával jasný smysl. Často se zdráhám použít slovní spojení „dobré řemeslo“, neboť tím degraduji tvorbu popisované kapely na pouhé dobře vyprodukované zboží. V tomto případě však pod tento pojem lze schovat perfektní cit pro tuto muziku a znalosti zásadních grindových nahrávek ze slavného období vzniku a rozvoje tohoto žánru a stejně tak schopnost „evangelizace“ mladšího publika starosvětským sypáním. SICK SINUS SYNDROME jsou tu ovšem a především pro posluchače spadající do věkové kategorie Bilose a spol., kteří si rádi vychutnají tento pohled na zdánlivě vyčerpané téma. Že to je pohled životaschopný, dokázalo i toto vystoupení před ještě stále se zahřívajícím a pomalu scházejícím publikem. Kapela i přes svoji počáteční menší nejistotu (s nadsázkou Bilosem pronášené repliky ve stylu „Nevíme proč nás zvali na deathmetalový fest“) nakonec přinesla velice svižný a nekompromisní rozjezd.

Ty opravdové „Tóny rozkladu“ se začaly Meet Factory rozléhat až spolu s nástupem německých PUTRIDARIUM. Kvarteto z Marburgu je na scéně relativním nováčkem, za čtyři roky existence dokázalo vyprodukovat několik demo záznamů a splitek, leč v kolonce řadových alb stále svítí nula. A až se tam objeví jednička, náš magazín bude zcela jistě u toho, neb PUTRIDARIUM nás přesvědčili, že do budoucna je bude nutno sledovat detailněji. Němci zasvětili svoji produkci death/doom metalu, tomu hlubokému, rezonujícímu z jícnů pravěkých jeskyní. Nicméně ona obhroublá mše se do potřebných hloubek dostávala jen někdy, zejména v poslední třetině setu PUTRIDARIUM zařadili i skočnější oldschoolové houpačky a bohužel tak trochu pozbyli flow. Minimálně první půlka vystoupení ale byla vynikající, mělo to potřebný důraz, tlak i atmosféru. V těch nejvyhrocenějších pasážích by možná stálo za to úplně zapomenout na poslední zbytky lidské podstaty a přiložit ještě více polen pod kotel primitivního násilí. Bažinaté úseky v pořádku, různá zvířecí vokální cvičení taktéž, až se místy drali do podvědomí mocní SPECTRAL VOICE. Parádní čtyřicetiminutová terapie.

Nemám co dodat. Němce jsem si poprvé poslechl pár hodin před akcí a moje „rané incantationovské“ srdíčko radostně zaplesalo. Když jsem si ještě na Wikipedii doplnil znalosti latinských pojmů pod heslem „Putridarium“, vše mi do sebe perfektně zapadlo. A jak říkáš – v pomalejších pasážích blaho, v těch rychlejších trochu více klišé.

Měli byste si udělat v tom death metalu pořádek! Chtělo by se říci ke zmatení, které u mého kolegu vzbudilo jméno APPARITION v soupisce festivalu. Jarda se totiž těšil na zvěrstvo z Los Angeles, aby namísto toho dostal španělskou šelmičku. Což o to, „náhrada“ to alespoň z mého pohledu rozhodně nebyla z nejmarnějších. Opět z hlavní festivalové linie tak trochu vybočující vystupující předvedl solidní nálož thrash metalem načichlého kovu smrti. Nijak komplikované kompozice byly uzpůsobeny trojčlenné sestavě, což se projevilo hlavně v techničtějších momentech, kdy sólující kytara znamenala okamžité zřídnutí zvuku a to nemohla moc kompenzovat ani hbitá basa. Celou mašinu však neúnavně hnal vpřed žoviální bicmen Viejo, který si víkendovou šichtu ještě prodloužil následující den v sestavě hnijící mršiny BLOODSOAKED NECROVOID. Zaťaté pózy a sladěná pódiovka mi vlastně k takovéto muzice celkem seděly a tak jsem neměl dalších námitek, z čímž asi kolega nebude tak úplně souhlasit...

Tak extrémní to zase nebude, po nějakém tom menším vyjednávání bych ti to i podepsal. Pravda je taková, že jsem čekal APPARITION a oni místo nich přijeli APPARITION. Tak nějak automaticky jsem předpokládal, že dorazí Američané, jenž letos vydali vynikající desku „Disgraced Emanations From A Tranquil State“ a vůbec jsem netušil, že by místo nich v klubu mohli zakotvit Španělé, kteří svoji kapelu nazvali úplně stejným jménem. A tak místo temnějšího death metalu s technickým potenciálem dostáváme dřevní old school očazený osmdesátkovým thrashingem. Před vstupem do Meet Factory jsem si rychle přehrál pár skladeb a byl předem srozuměn s tím, že můj šálek kávy „ti jiní APPARITION“ nebudou. Ale živě jsem v klidu vydržel celý set, na rozdíl od poměrně velkého počtu návštěvníků, kteří se začali ze sálu postupně vytrácet, aby naplnili poháry chutnou tekutinou od Matušky či na sebe vybrali nějaký ten slušivý dres u merch stánku. Celkově tedy v pořádku, leč ty „tóny rozkladu“ rezonovaly jen částečně. Příště si festivalovou příručku musím holt prostudovat detailněji, co kdyby příští rok místo IMPETUOUS RITUAL (mrk mrk na pořadatele) z Brisbane přijeli IMPETUOUS RITUAL z Veľkých Kapušan?  

Mládí vpřed! Určitě jsme nečekali, že kotel se poprvé výrazně rozhýbe zrovna na MASTER a už vůbec ne, že za to budou zodpovědní převážně reprezentanti místní omladiny, kterých se Tones Of Decay sešlo skutečně hodně. A to je samozřejmě zpráva z kategorie pozitivních. Člověka překvapí, když dvacátníci v okovaných dresech zběsile potřásají mařenami v nejlepší kondici, či si rovnou jdou vybít přebytečnou energii do pitu, který z pódia diriguje šedesátiletý Gandalf. Strejda Paul tady s námi je už bratru čtyřicet let a neúnavně nás zásobuje obstarožním, thrashem nasáklým old schoolem. Naposledy letos, kdy vydal už patnáctou řadovku „Saints Dispelled“. Z desek si to zrovna doma nepouštím, živě je to ale celkem fajn. Až mě to vlastně překvapilo, neb MASTER jsem bral jako takovou černou ovci prvního hracího dne a sám pro sebe jsem si říkal „no, tak toho Speckmanna tak nějak přetrpíme, dáme pivko a hezky si počkáme až začne sypat HYPERDONTIA“. Až na malou pauzu jsem nakonec zůstal celý set a místy dokonce spokojeně podupával do rytmu. Být mi dvacet, možná bych tu dnes pěl ódy a od rána poslouchal „On The Seventh Day God Created... Master“. Takhle jen poznamenám, že vystoupení MASTER sice předčilo má očekávání, ale za highlight prvního hracího dne ho úplně nepovažuji.

Já vlastně odcházel na Smíchov s úplně stejnými pocity. Tvorba MASTER nikdy nebyla můj šálek kávy a také mi sem příliš nezapadali. Aby mě pak „kotelníci“ patřičně vyvedli z omylu. Také bych nečekal, že se pořádný circle pit rozjede až se „slayerovským“ deathem MASTER a ještě více, že se bude v pauzách mezi skladbami křičet jejich jméno. Každopádně Paul Speckmann je ve svém věku pořád dříč a veliký sympaťák a za mě rozhodně jeden veliký RESPEKT!

Asi se s kolegou shodneme, že legionářská bárka HYPERDONTIA byla přesně tím tělesem, kvůli kterému jsme se ve větru/dešti vypravili do útrob Meet Factory. A ta nás rozhodně nezklamala! Že death metal není žádná legrace, nás okamžitě přesvědčila tato přísně se tvářící čtveřice, plně soustředěná na svůj hudební výkon. Veprostřed pochopitelně stojící Mathias (kytara / vokály) a po stranách dvojice Malik (basa) a Mustafa (kytara). Trojice dlouhých hřív vytvářela fotogenický obraz. Zatímco na krajích své vrtule roztáčelo duo černých mařen, soustředěný Mathias se svým blondem dokonale kontrastoval.

Na kontě trojice alb a stejný počet EP, takže z bohatého archívu je kde brát. Důraz byl pochopitelně kladen na letošní desku „Harvest of Malevolence“, ale ani zapojení starších kusů díky konzistentní tvorbě skupiny nijak nevybočovalo z playlistu. Chorobné melodie a technické pojetí brutálního smrtícího kovu se ukazuje i v živém provedení jako velmi funkční vzorec. Navíc svým výrazným dílem k výbornému dojmu přispěl i skvělý a čitelný zvuk, který vlastně symbolizoval celý páteční večer. Old school v podání HYPERDONTIE je skutečně sveřepý, neponechávající příliš prostoru pro improvizace a v jistém ohledu i profesorský. A přestože skupina svojí komunikaci omezila jen na několik děkovaček a set zakončila bez nějakých závěrečných „ceremonií“, je její hledání podstaty smrtícího kovu dostatečně zajímavým a zábavným dobrodružstvím.

Shodneme se, tady podepisuji bez vyjednávání. Vítěz pátečního klání se samozřejmě slyšel na jméno HYPERDONTIA. Čtyřicet minut konstantního tlaku bez jakýchkoli ústupků. Dalas už zmínil skvělý zvuk, já přidám famózní Mathiasův výkon za mikrofonem, takto má vypadat skutečně chorobný vokál. Měla by z něj radost i má sarkastická kamarádka Tereza, která mi k narozeninám pravidelně posílá videa ze soutěže ve vábení jelenů, kde si účastníci tohoto specifického klání s Mathiasem příliš nezadají. Celkově vysoce intenzivní a instrumentálně do detailu vyšívaný set, z tohoto deathmetalového diktátu to u nás HYPERDONTIA měla za jedničku s hvězdičkou.   

Můj dům, můj hrad. Jakoby si řekli „domácí“ SNĚŤ, s nimiž má, jak známo, Tones of Decay silné personální propojení. Už nástup zpěváka Tomáše Mitury s poněkud hůřeji odartikulovaným varováním před následnou smrští dával tušit, že skupina se může opřít o výraznou podporu v hledišti. A když vám poslední zvuková zkouška rozjede předčasný pit, tak vlastně máte z poloviny vyhráno. Přiznávám, že do rychlíku s názvem SNĚŤ se mi nikdy nepodařilo plně naskočit. Spíše jsem v pravidelných intervalech stával u dráhy a užíval si jeho jízdu hezky z odstupu. Že je to jízda skvělá a zároveň s přehledem odehraná show jsem se přesvědčil hned vzápětí. Tomáš ve stavu lehkého podroušení, tedy přesněji řečeno spíše ve stavu vyšší motivace, okamžitě naladil stejnou frekvenci s publikem a rozjížděl náročnou kontaktní olympiádu, kdy jsme dopředu nevěděli, jestli náhodou neskončí dole v hledišti. V tomto ohledu mi vlastně jeho počínání přišlo snad až punkově neurvalé, což v kombinaci s přísnou oldschoolovou deathovou nakládačkou vytváří pro návštěvníky koncertů velmi atraktivní směs.

I anebo spíše hlavně díky tomu se SNĚŤ stali už slušnou koncertní atrakcí. Zaměřím-li si čistě na hudební stránku, tak mi ty krví načichlé kousky obvazů vlastně docela voní a plně obstojí i jako poslechová seance nejen na nemocničním lůžku. Samozřejmě se na mysl vkrádá (tak trochu) kacířská myšlenka o novodobém metalovém trendu, postaveném na adoraci prastarých postupů a možná na tom i něco bude. Pražská kapela by se dala ihned vytáhnout jako typický představitel tohoto proudu, ale stále se pohybujeme v ryzím undergroundu a navíc zde nemusíme mít o upřímnosti počínání nejmenších pochyb.

I právě díky organizaci takovéhoto podniku, který se i přes věrnou diváckou základnu zdá být stále dost nejistý. Jeho (pro nás pouze) páteční program se ve své pestrosti nakonec ukázal být velmi příjemnou přehlídkou deathových nadšenců. Prostředí pro pěší možná trošku hůře dostupnější Meet Factory je pro takovouto akci ideálním místem. Jak z kapacitního pohledu, tak dle vyjádření pořadatelů i z hlediska pohodlí pro vystupující kapely. Věřme, že se to pořadatelský tým nakonec rozhodne zkusit i napočtvrté, bez ohledu na to, kam se dramaturgie Tones of Decay nakonec bude ubírat.

Festival si užili a dialog vedli Dalas a Reaper