OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zakka Wyldea jsem měl vždycky rád. Už jeho začátky s Ozzym mému uchu velmi zalahodily. Pak přišlo „Pride or Glory“, skvělé odpočinkové „Book of Shadows“ a nakonec vše vykrystalizovalo v sólovou kapelu BLACK LABEL SOCIETY. Tam se ovšem má důvěra v tohoto kytarového světoběžníka trochu zlomila, protože první dvě alba BLACK LABEL SOCIETY, ač nesporně kvalitní, mě do kolen zrovna nesrazila. Snad to bylo přílišnou tvrdostí, zastiňující vše ostatní včetně barevnosti a nápaditosti skladeb. Zkrátka se nějak nezadařilo. S loňským „1914 Eternal“ ovšem zase začalo svítat na lepší časy. Zakk ubral tvrdosti, pozměnil, mírně zjemnil, zvuk, přidal pár překrásných balad a já začal očekávat další počin s opravdovou nadějí.
A naděje, která doráží v podobě trefně pojmenované novinky „The Blessed Hellride“, rozhodně nezklamala. Překvapení na vás čeká hned z počátku. Album otevírá mohutná hradba kytar, za kterou by se nemusely stydět ani renomované black metalové spolky, po chvilce se ale otvírák „Stoned And Drunk“ zvrhne v klasický Zakkův odrhovák, opentlený jako vždy jeho charakteristickými kytarovými kreacemi. Jo, Hellride, to je vskutku správné slovo. Proč ale Blessed? Třeba i proto, že Zakk překecal tatíčka Ozzyho, aby mu na album napěl nějakou tu skladbu. Respektive jednu. Dostala název „Stillborn” a krásně si trůní v prostředku placky, přičemž patří rozhodně k tomu lepšímu, co se na albu nachází. Zarážející ale je, že ještě než jsem zjistil, která že skladba to vlastně je, tipnul bych od boku tak čtyři možné, ve kterých by Ozzy mohl zpívat! Ne, nedělám si srandu. Už z houpavé dvojky „We Live No More” byl Ozzyho hlas cítit jak dobře uzrálý syreček! Tohle že zpívá Zakk???? A co taková „Final Solution“? Opravdu tam Ozzy není??? Nevěřím. Nebo že by Zakk zakládal Ozzyho revival? No to jsou věci!
Na druhou stranu na albu najdete kupříkladu kompozici „Doomsday Jesus“, kde si Zakka nespletete ani náhodou. Tahle skladba zní přesně tak, jak jsou všichni fanoušci zvyklí. Stejně tak jako „Dead Meadow“, která má svoji náladou nejblíže k „Bridge of Death“ z předchozí placky. Krásně baladicky plyne dopředu, podbarvena klavírem. Tady si ale musím rýpnout. Taky se vám v úvodních tónech zdá, že je tam klavír „přebuzený“? Jde vůbec přebudit klavír? Titulní „The Blessed Hellride“ překvapí. Navzdory svému názvu se jedná v podstatě o poloakustickou skladbu, kde Zakk dává volný průchod pohodové náladě. Aby se neřeklo, přiskřípnul ji mezi dvě tutové nářezovky „Suffering Overdue“ a „Funeral Bell“, které nezanechají nikoho na pochybách. Přihodil klasiku „Destruction Overdrive“ a celý komplet uzavřel baladickou „Blackened Waters“, která se velmi pěkně poslouchá.
Inu, Zakk je Zakk. Někdo mu třeba nemusí spolknout jeho rockovou image, ale pravdou zůstává, že on na všechny nejspíš kašle. Dělá si přesně to, co chce. Novinkové album rozhodně nezapře svého tvůrce, ale zároveň nám mezi drážkami mnohem silněji než kdykoliv dříve říká: „Jo, miluju Black Sabbath. A co má bejt?“. Neříkám, že je nový materiál kdoví jak převratný, ale rozhodně je podle mého nejlepší a nejvyváženější z toho, co pod hlavičkou BLS zatím vyšlo. Zakk Wylde je prostě machr. Pro milovníky stone rocku říznutého svébytného metalem nebo třeba i jen pro ctitele precizní kytarové práce je tato deska nepostradatelná.
8,5 / 10
Zakk Wylde
- zpěv, kytary, basa
Craig Nunenmacher
- bicí
1. Stoned And Drunk
2. We Live No More
3. Dead Meadow
4. Doomsday Jesus
5. Stillborn
6. Suffering Overdue
7. The Blessed Hellride
8. Funeral Bell
9. Final Solution
10. Destruction Overdrive
11. Blackened Waters
Mafia (2005)
Hangover Music Vol. VI (2004)
The Blessed Hellride (2003)
1919 Eternal (2002)
Alcohol Fueled Live (2001)
Stronger Than Death (2000)
Sonic Brew (1999)
Datum vydání: Sobota, 29. března 2003
Vydavatel: Spitfire Records
Stopáž: 45:02
stiiilbooorn
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.