POST LUCTUM je one-man projekt jednoho zachmuřeného týpka z amerického Marylandu. Tyhle one-man projekty jsou čím dál častější, zvlášť v doomových vodách. Je to přístup, který nevyžaduje otravnou sociální komunikaci, neřkuli kritizování hudebních myšlenek od jiných členů kapely. Někdy je to dobré, někdy méně. POST LUCTUM jsem chtěl sfouknout v Shoutu, ale nakonec jsem si v té ponuré, pomalé hudbě našel jisté zalíbení a po několika posleších se stručná věta rozrostla v souvětí. Při poslechu mi vytanuly na mysli funeral doommetalové kapely severské scény jako SHAPE OF DESPAIR a další. Od samotných počátků v podobě bájných THERGOTHON se v tomto pod-žánru nic podstatného nestalo. Hraje se extrémně pomalu a jakákoliv osobitost se může projevit jen ve vytváření atmosféry, ve vykreslování chmurných emocí, v procítěnosti projevu. One-man projektům tohle nahrává, k čemu by tu byla třeba rytmická sekce? Zručný hudebník se s tím popere sám.

Ani při dobré vůli nelze jít v hodnocení moc vysoko. Za celou stopáž se nic podstatného nestane. Jak tento žánr vznikl, tak i bez výrazných změn pokračuje. Nějaké rychlejší melodie by se ani autorovi nehodily do konceptu. Podstatné je, že dokáže vykreslit ponurou atmosféru absolutního zmaru, na té to celé stojí. Občas zpívá čistě, ale většinou jen chraptí. Pomalé, těžké akordy přechází v nekonečné vybrnkávání, klávesové pasáže se pohybují na hranici ambientu, ale sune se to kupředu. Nálada se mění z hrozné v ještě horší. Ozvěna tónů akustické kytary se pomalu vytrácí v dáli. Houpavá melodie pozvolna přichází a opět mizí ve stínech nočního lesa. Osamělý pěvec ze sebe vydává poslední zbytky dechu a temnota vše pohlcuje. Beznaděj. Osobní zpověď či výplod choré mysli? Nevím, nepátrám, jen poslouchám.