Následující text se zaměřuje na vznik a kulturní dopad satirického, černohumorného, politicky nekorektního, urážlivého a vulgárního animovaného filmu, jehož základem je populární seriál. Od vydání filmu již uběhlo krásných pětadvacet let. Nepochybně významné jubileum. Film si však patřičné ohlédnutí zaslouží také proto, neboť jeho obsahová kvalita a rafinovaný vtip, ostrý jako břitva, zůstává nadčasový a především nesmírně dráždivý. Všechna jména užitá v textu, která se na vzniku filmu nějakým způsobem podílela, jsou autentická. Užitý sarkasmus a nadsázka jsou zcela záměrné. V článku rovněž padají sprostá slova, takže by jej neměl nikdo číst.

Slova v kleci

Otázka svobody slova bude vždy jedním z předních témat každé vyspělé společnosti. Pokud pomineme existenci totalitních režimů, záhy nám dojde, že demokracie je prozatím jeden z nejrozšířenějších a rovněž nejsvobodnějších způsobů řízení státu. Moderní podobu (reprezentativní, zastupitelská demokracie) této prastaré formy vlády vnímám jako vývojový mezistupeň. Za sto, možná dvě stě let bude lidstvem cloumat třeba něco, čemu se bude souhrnně říkat demokracie na druhou. Možná půjde o druh nějakého progresivního socialismu nebo po světě začnou rašit obrovská společenství, která se budou řídit principy anarchokapitalismu s minimální účastí státu. Těžko říct. V současnosti nicméně platí, že o tom, co se v demokratické společnosti smí a nesmí veřejně říkat (případně psát), rozhoduje stát skrze vytváření zákonů. Díky těmto právním mechanismům je například trestné veřejně podporovat terorismus, vyznávat sympatie nacismu nebo šířit falešné poplašné zprávy. Jinými slovy, možnost vyjadřovat se bez cenzury není neomezená a může být právně postihována.

Rozporovat, zdali je to v pořádku, mi přijde bezpředmětné. V tom by měl mít, doufám, jasno snad každý. Nedokáži však odolat a musím poukázat na problematiku politické korektnosti, která z mého pohledu se svobodou slova a cenzurou úzce souvisí. Tento termín se zrodil v Americe koncem šedesátých let minulého století. V zásadě jde o neutrální a bezpředsudečný způsob užití jazyka, vůči etnickým menšinám, homosexuálům či genderově neutrálním jedincům. Proč ne? Pravdou však je, že dnes už se přehnanou politickou korektností ohání prakticky každý, což vede k bizarním situacím a dramatickým závěrům. Pokud ženě ověšené nákupními taškami podrží muž vchodové dveře do paneláku, může být klidně označen za nadrženého sexistu. Nic naplat, časy se mění. Úderníci zocelení Stalinovou palicí pomalu vymírají a generaci zrozené pod stínem perestrojky se na krku houpe čtyřicítka. V centru dění jsou internetoví lidé, děti nového tisíciletí, generace Z. Lidé, co své myšlenky a nápady sdílí online. Lidé nesmírně empatičtí, citliví, angažování v ožehavých tématech a hákliví na to, co si o jejich virtuálních profilech ostatní myslí.

Pokud takového člověka pošle někdo třeskutě vtipný do hajzlu a ještě mu pod fotku na Instagramu napíše něco o tom, že s tím novým účesem vypadá jako katalogový kokot, může vzít jed na to, že ještě ten den skončí dotyčný jedinec na psychiatrii s žaludkem nadopovaným Xanaxem proti úzkosti. Doba je poněkud nevyzpytatelná. Musíte si zkrátka bedlivě hlídat svá ústa a hlavně společensko-etický slovník, neb i ten prochází pozvolnou transformací. Připadá vám ten ufuněný mladík s obřím grilovaným stehnem u huby příliš tlustý? Oh, takové hříšné myšlenky. Je pouze nadměrný či prostorově vyvinutý. A jak nazvat třeba toho nenápadného klučinu se sprejem v ruce, který svými cool čmáranicemi zdobí zdivo pět set let staré památky? Určitě jde o korunovaného debila, že? Nikoliv. Pouze o vandala s rebelskou duší. Nechť žijí eufemismy! V perimetru novodobých strážců morálky je pochopitelně i dávná minulost a její symboly. Jistě znáte toho odporného chlípníka a rasistu Karla Hynka Máchu, co si dovolil napsat román Cikáni (1857). Lepší volbou by byl jistě název Romové. Možná se za pár let skutečně dočkáme nového vydání.

Dělám si z toho všeho srandu? Částečně ano a částečně ne. Pomocí nadsázky pouze poukazuji na fakt, že přehnané až přecitlivělé chování některých aktivistů a mravokárců zavání nebezpečným fanatismem. Pokud by měly být do budoucna humor a satira směřující vůči náboženství, politice či genderovým menšinám nějak důrazně limitovány, dostali bychom se jako lidé do světa, jemuž paradoxně vládnou jen zákazy a omezení. Přehnaná politická korektnost by mohla opravdu narušit jeden ze základních kamenů naší civilizace. Od náhubků na ústech je to jen krůček ke klapkám na očích. Právě satira je jedním z nejúčinnějších a nejsvobodnějších nástrojů, pokud jde o posměšné poukazování na nedostatky uvnitř společnosti. Od politického dění až po problematiku hnutí LGBT. Díky satiře si například můžu beztrestně vytřít prdel se současnou virtuální dobou, definovanou po přízni bažících jedincích, kteří celý svůj život sdílejí na síti, kde si s online kamarády porovnávají nové oblečení, kérky, „jídlo” z mekáče, ale také velikost a tvar ranní stolice. Vidíte? Jak snadné, jak svobodné.

Nejdůležitější ovšem je, že satira má v globalizovaném světě stále své pevně dané místo. Fake news, humorné podcasty, rostoucí obliba formátu stand-up comedy a samozřejmě filmy a animované seriály určené dospělému publiku. Ještě tedy ani zdaleka není tak zle. Svého času to byl právě americký seriál Městečko South Park (1997), který před koncem milénia otestoval limity satiry na úplné maximum. Sázka na cynismus a nadměrné užívání vulgárních výrazů způsobila u diváků hotový šok. Drzým kritizováním témat jako jsou homofobie, antisemitismus, sexismus, rasismus či politická korektnost si autoři seriálu Trey Parker a Matt Stone vysloužili nálepku dvou bezskrupulózních hovad, kterým není nic svaté. A to šlo přitom jen o zahřívací běh, jelikož opravdovou bombou se stal až první celovečerní film South Park: Bigger, Longer & Uncut (1999), překřtěný českou distribucí na Peklo na Zemi. Tento nekompromisní mix satirického humoru, hrubozrnných gagů a nulové tolerance k cenzuře zapříčinil, že lidé v kinosálech nemohli uvěřit tomu, co slyší a vidí. Leitmotiv příběhu je přitom až primitivně jednoduchý. Respektujte satiru, neboť každý, kdo ji popírá a má z ní strach, pouze dokazuje, že je správná.

Dva výtečníci

Zatímco Family Guy (1999) či legendární Simpsonovi (1989) už dávno ztratily dech, Městečko South Park si drží úctyhodnou formu i v šestadvacáté sezóně z minulého roku. Jak je to možné? Značná část receptu na kontinuální přísun kvalitních nápadů a témat vychází z léty prověřeného přátelství i vzájemného respektu mezi kreativní autorskou dvojicí Treyem Parkerem a Mattem Stonem. Ti dva se znají už od studií na vysoké škole.

Parker pochází z regionální oblasti Conifer v Coloradu. Narodil se 19. října 1969. Údajně byl v dětství nesmírně stydlivý až uzavřený a ze školy nosil jen pěkné známky korunované vyznamenáním. Parker také dodnes věří v existenci Boha, ale pohrdá snad všemi druhy náboženství. Za obzvláště dementní označuje příběh o Ježíši Kristu, který mu prý z literárního hlediska přijde jako totální škvár. Vzpomeňme si na animovanou postavu Ježíše, ale také Krtka, kluka, co má zaracha, jelikož o Bohu řekl, že je čurák. Tyto i jiné komické figurky ze světa South Park vlastně odrážejí Parkerův komplikovaný vztah k víře. Ale vraťme se ještě na skok do dětství. V šesté třídě přišel Parker s krátkým skečem „Dentist”. Zápletka se nepřekvapivě točila okolo toho, co všechno se může posrat v zubařské ordinaci. Role zubaře se zhostil přímo Parker a pacienta hrál jeho spolužák. Řekněme, že školní představení se lehce zvrtlo. Hrubý humor a absurdní množství falešné krve způsobilo u dětí z nižších ročníků hotové trauma. Vzniklý průšvih museli hasit rodiče mladého autora skeče. Parker hltal komediální seriály, věčně seděl u bedny, psal si komické náměty a od čtrnácti let natáčel s kamarády krátkometrážní snímky. Ve druhé polovině osmdesátých let nastoupil na University of Colorado at Boulder, kde se zaměřil na studium filmu a japonštiny.

O něco mladší Matt Stone, či plným jménem Matthew Richard Stone přišel na svět 26. května 1971. Jeho rodištěm je Houston v Texasu, byť dětství prožíval společně se svou mladší sestrou Rachel na předměstí Denveru v Coloradu. Stone má irsko-americký původ a jeho matka je Židovka. Dle principů tradičního judaismu je Židem každý, kdo má židovskou matku. Možná tušíte, že animovaní rodiče Gerald a Sheila Broflovski, alias „hnusná tlustá kráva” nesou křestní jména právě po rodičích Stona. Jak vidno, minimálně maminka musí mít obzvláště velký smysl pro humor. Stone měl odmalička slabost pro hudbu a fascinovaly ho hudební nástroje. Ovládá například obstojně baskytaru a hudbě chtěl věnovat i vysokoškolské vzdělání. Konzervativní tatínek Gerald však pod pojmem muzikant viděl záminku pro život zhýralé rock star. Stone tedy ustoupil a hudbu si ponechal jako svou soukromou vášeň. I on nastoupil na CU Boulder a zaměřil se na obor matematika, ve které exceloval, a film, pro nějž měl velkou slabost. Právě na filmovém kurzu potkal Matt Stone svého budoucího parťáka Treye Parkera, s nímž si začal okamžitě notovat. Společná záliba v nekorektním humoru, obdiv skupiny PRIMUS, občasné muzicírování, detailní znalost satirického seriálu Monty Pythonův létající cirkus (1969) i režijní tvorby Terryho Gilliama. Trey a Matt si byli souzení.

Duch Vánoc a kanibalové

Krátce před ukončením studií vytvořila dvojice kamarádů krátkometrážní animovaný snímek The Spirit of Christmas (1992), který už nesl jasně rozpoznatelné zárodky věcí budoucích. V pouhých čtyřech minutách se toho stane docela dost. Čtveřice malých kluků postaví sněhuláka Frostyho a pomocí klobouku ho přivede k životu. Sněhulák se však okamžitě začne chovat jako jebnutý psychopat a dva chlapce zavraždí. Na pomoc tak musí přispěchat Ježíš, který svou svatozář použije jako bumerang a srazí Frostymu klobouk z hlavy, čímž jej připraví o moc. Také z toho popisu cítíte to pravé kouzlo Vánoc? Parker a Stone snímek natočili s pomocí staré 8 mm kamery. Poněkud kostrbatý vzhled a jednoduchou animaci zajistila pouze práce s barevným papírem, lepidlem a pastelkami. Jeden ze zavražděných chlapců svým vzhledem až nápadně připomíná známého rasistu, xenofoba a sobeckého lakomce Erica Cartmana, avšak tady jej ostatní ještě oslovují jménem Kenny. Pod fiktivní společností Avenging Conscience Films byl kraťas v prosinci 1992 promítán na festivalu studentských filmů. Ještě dodám, že roku 1995 se animovaný film dočkal i přímého pokračování, kde si to Ježíš tentokrát rozdal se samotným Santou Clausem.

O pár měsíců později dvojice autorů zhotovila zhruba tří minutový trailer na neexistující hraný film, kterým chtěla pobavit spolužáky filmové třídy. Upoutávka vzbudila značný ohlas a dohnala tvůrce k realizaci ambiciózního plánu. S pomocí úspor, sponzorských darů a štědrého příspěvku univerzity se podařilo vybrat necelých sto třicet tisíc dolarů. Z Avenging Conscience Films se rázem stalo skutečné produkční studio a přípravné práce mohly započít. Na základech autentického příběhu coloradského prospektora, samozvaného průvodce divočinou a především usvědčeného kanibala Alfreda Packera, napsali Parker a Stone scénář na celovečerní, hudebně laděný film. Natáčení v různých oblastech Colorada probíhalo převážně o víkendech a během jarních prázdnin roku 1993. Až na několik výjimek byl kompletní štáb, včetně herců, tvořen převážně studenty CU Boulder, což v důsledku vedlo ke kolektivnímu zhoršení známek, neb na dohánění školních restů moc času nezbývalo. Na place vládla spíše anarchie a špatná organizace práce. Přeci jen šlo o čerstvé dospěláky, kteří si ještě pár let nazpět vymačkávali beďary z nosu a popíjeli mléčné koktejly.

Při výrobě filmu si nicméně všichni užili kopec srandy. Parker si naštípl kyčel poté, co spadl z koně, překročení ledové řeky Gunnison přineslo několika lidem ošklivé nachlazení a neustálé poměřování ptáků mezi výhradně mužskou posádkou vyvolalo čas od času pěstní výměnu názorů. Kluci jsou holt kluci. Amatérský, levný, ale hlavně úspěšně dokončený filmový muzikál Alferd Packer: The Musical se premiéry dočkal v říjnu 1993. Ne, ani zdaleka se nejedná o takovou pecku, jakou jsou třeba kultovní Bad Taste - Vesmírní kanibalové (1987) od Petera Jacksona, ale kontrastní mix zlověstného, cynicky morbidního humoru s až pitomě veselými písněmi na diváky fungoval docela dobře. Duo Parker & Stone navíc všem dokázalo, že věci umí dotáhnout do konce. Roku 1996 se širší distribuce ujala americká nezávislá produkční a distribuční společnost Troma Entertainment. Se svolením autorů došlo na změnu názvu. Čelní zástupci Troma Entertainment došli k závěru, že mimo Colorado a USA nějakého Alfreda Packera stejně nikdo nezná. Film tedy získal všeobecně ustálený název Kanibal! Muzikál.

Kurevsky ostrý start

Přesuňme se do roku 1995. Zmiňované pokračování krátkometrážního filmu The Spirit of Christmas, běžně označované i názvem Ježíš vs. Santa, se stalo vůbec prvním virálním videm mladého internetu. Již tehdy rovněž platilo nezlomné pravidlo, že kdo je vidět ve virtuálním světě, je automaticky vidět i v tom reálném. O Parkera a Stona se záhy začalo zajímat studio 20th Century Fox, respektive jeho televizní odnož 20th Century Fox Television. Vrcholní manažeři dvojici tvůrců oslovili s tím, zdali by si troufli rozvést svůj kraťas do seriálové podoby. To oba mladíci opravdu chtěli a dokonce už v hlavách dlouho nosili ideu celého konceptu. Bohužel pro Foxe, tato idea se opírala o absolutní tvůrčí svobodu, krajně praštěné nápady a nicotnou toleranci i k těm nejcitlivějším tématům. Přímo v kanceláři poblíž obchodní čtvrti Century City padla kosa na kámen. Foxové byli ochotni akceptovat vulgární mluvu, animované násilí, aplikaci anální sondy i přítomnost homosexuálního psa, ale mluvící hovno se santovskou čepicí na ehm… hlavě? To ne. Taková zhovadilost by u šéfa společnosti zkrátka neprošla.

Nevydařená schůzka utvrdila Parkera a Stona ještě více v tom, že nebudou nikomu dělat žádné ústupky. Po několika měsících do hry vstoupilo MTV a kabelová televizní stanice Comedy Central zaměřená na tvorbu vlastních zábavních pořadů. MTV už sice nebyla jen čistě hudební platformou (dceřiná odnož MTV Films) a měla v programu i pár pořadů včetně stále populárnějšího animovaného fenoménu Beavis a Butt-Head (1993), ale Parker byl ohledně spolupráce spíše skeptický. Nemohl se zbavit podezření, že snahou MTV bude postupné obrušování jejich nápadů. Naproti tomu Doug Herzog, ostřílený podnikatel a tehdejší výkonný ředitel Comedy Central hrál od začátku fér. Projekt Městečko South Park se mu zamlouval a cítil v něm potenciál, který by mohl konkurovat veleslavným Simpsonovým. Parker a Stone dostali jednoduché zadání: „Vytvořte mi jednu plnohodnotnou epizodu a dostanete svou tvůrčí svobodu i seriál.”

Pilot „Cartman dostává anální sondu” vznikal v hektickém tempu plné tři měsíce. Jen malý tvůrčí tým a čistá ruční práce. Projekce před testovacím publikem nedopadla zrovna nejlépe (především ženská část publika projevovala známky podráždění), nicméně zadání bylo splněno. Herzog přesto trochu znejistěl. Reálně hrozilo, že projekt půjde ke dnu ještě předtím, než by vůbec stačil opustit přístav. Obliba The Spirit of Christmas ale na internetu stále rostla, což bylo pro šéfa Comedy Central směrodatné. Herzog slovo nakonec dodržel a udělal dobře. Pilotní díl se na kabelové televizi Comedy Central objevil 13. srpna 1997.

Čtyři sprosťáci

Mám takové tušení, že tento článek si čtou převážně zasvěcení fanoušci seriálu, ale nějaké rámcové představení Městečka South Park by tu asi chybět nemělo. Tedy k věci. Většina eskapád se odehrává ve fiktivním horském městě South Park v Coloradu, což je mimochodem i název stejnojmenné rozlehlé oblasti v severní Americe plné pastvin, řek a lesů, podél nichž se táhne pohoří Rocky Mountains. V centru dění je čtveřice asi osmiletých chlapců. Jmenovitě: Stan Marsh, Kyle Broflovski, Eric Cartman a Kenny McCormick. Ve městě žije i celá řada dalších více či méně bizarních postav. Rodiče chlapců, sexuálně náruživý černošský školní kuchař zvaný Šéf, pohodový gay Velký teplý Al, dementní představitel zákona Barbrady či Stanova sadistická sestra Shelly. Ústřední čtveřice je charakterově rozmanitá.

Stan je takový „Mirek Dušín” celé skupiny. Mimo jiné je zajímavý tím, že kdykoliv potká svůj objekt lásky Wendy, tak jí okamžitě pozvrací. Kyle je Žid, což mu Cartman dává neustále sežrat pronášením antisemitských urážek. Kyle je z celé party nejčestnější, má vrozený smysl pro spravedlnost a je nejlepším přítelem Stana. Vyžraná arcisvině Eric Cartman se dá s přehledem označit za zápornou, leč bravurně vystihnutou postavu. Je zlomyslný, sadistický, cynický, rozmazlený a na první místo staví sebe. Žene ho maniakální touha udělat cokoliv, jen aby dosáhl svého. Má velmi rasistické názory, předsudky vůči menšinám, líbí se mu Adolf Hitler a posmívá se postiženým lidem. Jednou dokonce sám postižení předstíral, aby se mohl dostat na paralympijské hry a vyhrát pro sebe peníze. Zkrátka ukázkový sráč a chodící studnice snad všech špatných lidských vlastností. Kenny McCormick je chudý, kvůli oranžové mikině s věčně utaženou kapucí mu při mluvení není rozumět a oproti ostatním z party je poněkud nevyspělý. Jeho rodiče kouří, pijí a užívají drogy. Kolem rozpadajícího se obydlí, kde Kenny s rodiči žije, se potulují špinavé kočky, přerostlé krysy a zfetované smažky. Patrně nejvíce zajímavá je jeho nesmrtelnost. Až na pár výjimek v každém díle nějakým brutálním způsobem zemře. Na začátku dalšího dobrodružství je ale opět živ a zdráv, aniž by na to ostatní postavy nějak reagovali. Důvod Kennyho nesmrtelnosti autoři prozradili až ve čtrnácté sérii.

Zápletky jednotlivých epizod se týkají běžných témat, ale nezřídka do děje zasahují šílené, bizarní i nadpřirozené prvky. Od mimozemšťanů, přes invazi hladových zombií až po výskyt samotné zubaté s kosou. Počáteční kontroverze seriálu vycházela převážně z faktu, že většinu vulgarismů z úst vypouštějí děti. Sice animované, ale pořád děti. Pobouřené reakce autoři získali i za časté zesměšňování známých celebrit (Barbra Streisand by mohla vyprávět). Užitý humor je záchodový, hrubý, urážlivý a parodický, ale pointy jednotlivých scénářů často tvoří jízlivé společenské komentáře. Dospělé postavy se vůbec chovají iracionálně, hloupě a přehnaně reagují na různé situace. Jejich morálka bývá často plochá, zjednodušená nebo vyloženě zkreslená, což si čtveřice kamarádů dobře uvědomuje. Právě děti jsou tu oním hlasem rozumu, ingrediencí, jež do chaosu vnáší řád. Pokud se tedy člověk přenese přes všechny ty hovna, kundy a prdele, dostane na podnose i nadstavbu v podobě hodnotné úvahy či podnětu k zamyšlení. Zde je ale nutné podotknout, že první série představují spíše nihilistické kopance do společenských slabin, lemované pubertálními frky a jedovatými posměšky. Plnohodnotnou satirou, reflektující aktuální témata, se seriál stal až mnohem později.

Pro první sérii však nepochybně platí, že v době svého uvedení (1997) vyvolala pořádný poprask. Na menší kabelovou stanici měl seriál obrovskou sledovanost. V polovině série se počet amerických diváků ztrojnásobil a děcka ve školách i studenti na univerzitních kampusech měli nový fenomén, který se zoufalí strážci morálky, v podobě rodičů a kantorů, snažili marně dehonestovat. Však víte. Zakázané ovoce chutná dětem nejvíce. South Park se stal rázem nejúspěšnějším pořadem v historii Comedy Central. Druhá série (1998) přilákala další statisíce nových diváků a seriál začal sbírat i pozitivní recenze. Menší pokles sledovanosti South Park zaznamenal až s příchodem třetí sezóny (1999). To už však bylo v době, kdy se vysílací práva prodávala do celého světa. Ale především! Na sklonku milénia už se dávno pekl plán na první celovečerní inkarnaci Městečka South Park.

Výroba animovaného monstra

Ranými nápady na tvorbu celovečerního filmu se tvůrci zabývali už během produkce první série. Ostatně ideu o blíže nespecifikovaném filmu založeném na seriálu, měli Parker a Stone zakotvenou ve smlouvě s Comedy Central. Snahou obou provokatérů bylo od počátku získat hodnocení R, což by jim na jednu stranu umožnilo udržet nit s humorným stylem seriálu, ale současně by si mohli dovolit jít ještě více za hranu. Zároveň mělo jít o uměleckou výzvu, do které by se dala promítnout širší paleta témat a větší koncentrace ambiciózních nápadů. Distribuci po Spojených státech však mělo zajistit Paramount Pictures (mezinárodní distribuce připadla Warner Bros) a to byl značný problém. Parker a Stone museli vynaložit nemalé úsilí, aby si prosadili povolení natočit film s hodnocením R. Popravdě šlo o tuhý boj s diktátem studia. Manažeři Paramountu šli dokonce tak daleko, že pro své nadřízené zhotovili detailní grafy, na kterých pečlivě vysvětlovali, o kolik dolarů navíc by připravovaný film teoreticky vydělal, kdyby získal neškodné hodnocení PG-13.

Vyčerpávající hádky se studiem probíhaly prakticky do poslední chvíle. Paramount si připravil vlastní verzi traileru i hudební klip z filmu očesaný o všechny vulgarismy, aby mohl rotovat na MTV. Originální VHS kazetu s první verzí traileru Parker přerazil o koleno. Kazetu s hudebním klipem, který studio tvůrcům zaslalo ke schválení, si Stone ponechal a odmítal jí vrátit, za což mu dokonce hrozila žaloba. Malé i větší zásahy do finální podoby filmu se odehrávaly ještě dva týdny před nasazením do kin. U cenzorů neprošel ani původně zvažovaný název „All Hell Breaks Loose”, který řádně nasraný Parker nahradil o něco méně úderným „Bigger, Longer & Uncut”. Ze strany Parkera šlo o menší zlomyslnost. Nový název sice nebyl tak dobrý, ale Parker tím odkazoval na neobřezaný penis.

Pokud ale odhlédneme od těchto nepříjemných problémů, pak nezbývá než připustit, že samotná výroba filmu a psaní scénáře nijak nedrhly. Výchozím předobrazem pro film se stala epizoda z první série „Smrt”. Už tady se objevují kanadští umělci Terrence a Phillip se svými odklápěcími hlavami a prasečími očky. Jejich vulgární televizní pořad je záminkou pro masivní protesty amerických rodičů, neboť obsah údajně kazí mládež. Tento motiv byl patřičně rozveden, a aby výsledek nepřipomínal jen o trochu delší epizodu, dostala vznikající forma podobu muzikálu. Z kreativního hlediska šlo vlastně o nutnost, jelikož souběžně s filmem se rodila druhá a třetí série. Zaneprázdnění autoři tak mohli díky formátu muzikálu utéct ze spárů únavné rutiny. Všech čtrnáct písní napsal Parker a hudební skladatel Marc Shaiman. S dosazenými texty připomínala hudební struktura songů prasácké variace na klasické broadwayské muzikály. Stejně jako v seriálu je drtivá většina postav namluvena Parkerem, Stonem, Isaacem Hayesem a Mary Kay Bergman, která před koncem roku 1999 spáchala sebevraždu. Mezi hostujícími hlasy můžeme zaslechnout třeba George Clooneyho, britskou herečku Minnie Driver, ale také frontmana skupiny METALLICA - Jamese Hetfielda, který nazpíval song „Hell Is’t Good”.

Film byl animován pomocí programu Alias|Wavefront PowerAnimator, který veškeré práce zkrátil o několik měsíců. Pokročilé mapování textur a stínování dokázalo zachovat iluzi původní animace s ručně vystřiženými postavičkami. Program do paměti zvládal ukládat spoustu informací o podobách postav i variabilního prostředí, která šla kdykoliv vyvolat ze zálohy a opět s nimi efektivně pracovat. Animátorský tým si mohl dovolit i 3D scenérie, složitější textury a hrátky s živějšími světelnými efekty. Tenhle film měl zkrátka nejen velké koule, ale také pěkný vizuální kabátek. Důležité ovšem je, že Peklo na Zemi až doposud neztratilo nic ze své údernosti.

Větší, delší & nesestříhaný

Vzpomínám si, že děda mi některé epizody seriálu nahrával z televize na VHS kazety. Po škole jsem častokrát mazal rovnou k prarodičům a potají si vychutnával ukořistěné úlovky. Naši o tom nesměli vědět, což byl do jisté míry paradox, neboť jakmile se moje máma dostala do varu (prakticky vždy to nějak souviselo se školou), tak z ní všechna ta kouzelná slovíčka létala jako voda z nabouraného hydrantu. Peklo na Zemi šlo do kin v době, kdy mi bylo dvanáct let. Má umanutá touha vidět to na vlastní oči, korespondovala s úvodem filmu, kde se Stan, Kyle, Eric a Kenny snaží rovněž dostat na jednu nepřístupnou premiéru. Animovaným chlapcům se to díky lsti povedlo. Já si musel počkat necelý rok a film si opatřit z videopůjčovny. Bylo to v pátek a děda chtěl koukat se mnou. Seriál přeci jen znal a věděl, že nějakou tu kurvu a prdel už jsem slyšel snad milionkrát. Otevírací song „Mountain Town” ještě nic nenaznačoval. Pak se ovšem parta přesunula do kina na kanadský film Ohnivé prdele a začalo peklo skutečné. Děda si zakryl ústa, pak se zvedl a pronesl: „V tomhle s tebou nejedu.” U dveří ho však zmohla zvědavost, otočil se a vrátil do křesla se slovy: „Nesmíš o tom nikde mluvit, jinak jsme spolu skončili.”

Kde ty časy jsou? Inu, v hajzlu, ale vzpomínky samotné naštěstí zůstávají velmi plastické a trvalé. Na tak intenzivní zážitek se prostě zapomenout nedá. Tehdy kinosály ovládal hyper moderní akční nářez Matrix, který byl některými publicisty pranýřován za glorifikaci násilí. O své slovo se hlásil i režisér Stanley Kubrick, jehož lechtivá Spalující vášeň budila kontroverze pro svůj sexuální obsah. V porovnání s jedním z nejvýdělečnějších animovaných filmů roku 1999 to však byl pouhý čajíček. Peklo na Zemi nabízelo desítky rozstřílených Američanů a Kanaďanů, transplantaci brambory namísto srdce, popravu Billa Gatese, postelové eskapády mezi Satanem a Saddámem Husajnem, německé fekal porno a dokonce i mluvící klitoris. Co si z takového filmu mohl odnést sotva třináctiletý pitomec jakým jsem byl? Pokud jde o slovní výrazivo, tak téměř nic nového (byť výraz „strejdomrd” byl významným zpestřením mého slovníku), ale podobně jako čtyři ústřední hrdinové, jsem byl ve třídě za frajera, který to viděl. Taková výsada mi ke štěstí stačila.

Děj této satirické, muzikálově laděné komedie se točí okolo nového filmu z dílny kanadské dvojice komiků Terrance a Phillipa. Kvůli vulgární mluvě a explicitnímu obsahu má film hodnocení R (přístupný pouze v doprovodu dospělé osoby), ale Stan, Kyle, Eric a Kenny podplatí bezdomovce, který jim lístky zakoupí. Po tří hodinové projekci mají chlapci plné hlavy exkluzivních peprných výrazů a samozřejmě, že se je nebojí používat ve třídě před spolužáky. Zanedlouho už vulgární výrazy lomcují celou školou. Děti mají své nové idoly, zatímco kantoři, včetně rodičů, zuří. I přes výslovný zákaz rodičů a výchovného poradce si děti zopakují projekci filmu ještě několikrát, což vede k tragické události. Kenny se vsadí s Cartmanem a dle jedné scény z filmu se pokusí zapálit vlastní prd. Kenny začne hořet a následně umírá v nemocnici. To je pro rodiče poslední kapka. Kylova matka Sheila založí s ostatními rodiči hnutí „Matky Proti Kanadě” a pomocí léčky se jim podaří zajmout Terrance a Phillipa. USA kontroverzní umělce odmítají propustit, načež Kanada v odvetném gestu vybombarduje sídlo rodiny Baldwinových. Terrance a Phillip mají být slavnostně popraveni. Válka mezi USA a Kanadou je na spadnutí. Pokud k ní opravdu dojde, svět by záhy ovládl samotný Satan se Saddámem Husajnem.

Je zajímavé, jak se dojem z nějakého filmu mění, pokud ho nejprve vidíte jako naivní děcko a pak, s odstupem mnoha let, si jej zopakujete v dospělém věku. Pokud Peklo na Zemi vidíte poprvé, musí ve vás zákonitě vzbuzovat ambivalentní pocity. Je to zvláštní kombinace studu a smíchu. Během některých gagů se doslova řechtáte nahlas, ale hluboko v nitru zároveň víte, že takovým věcem byste se smát neměli. Nelze odolat. Parker a Stone neznají terč, který by nešel sestřelit. Téma, do něhož by se neodvážili kopnout, ani relikvii, na kterou by se nemohli s gustem vychcat. Neexistuje sebevíce podvratná nebo zraňující myšlenka a ani ta nejdivočejší představa není dostatečně divoká, aby nešla zrealizovat. Asi nejzajímavější je však z dnešního pohledu zjištění, jak svěží a nadčasový film zůstává. Jistě, některé artefakty jako Windows 98, Saddám Husajn či tehdejší popularita Billa Gatese zůstávají zakonzervovány v letopočtu vzniku, ale ústřední téma je aktuálně ještě hlučnější než tehdy. Onen bublající fenomén umravňování a cenzury se jen ze stránek deníků a televizních obrazovek přesunul do virtuální sféry. Sociální sítě a některé zpravodajské weby se dnes cenzurou ohánějí více než kdykoliv předtím.

Již od samých počátků, kdy se horské městečko se svými výstředními obyvateli zjevilo na kabelové stanici Comedy Central, začala jeho obliba raketově růst především u teenagerů, kteří si hlášky velmi rychle přisvojili a začali je používat ve školních jídelnách, na chodbách, hřištích i ve třídách. Docházelo k plošnému zákazu nošení triček s motivy seriálu na školní půdě, veřejným bojkotům seriálu ze strany rodičů i marným snahám o zrušení televizní show. Parker i Stone tohle všechno dobře věděli a vychytrale se odhodlali roztáhnout tyto mravokárné výpady vůči umění do celovečerní stopáže. Jejich hrdá satira se už na stránkách scénáře opírala o prognózu, která dokázala perfektně odhadnout budoucí reakci na hotový film. Metafyzický zásah do černého, dalo by se říct. Samozřejmě, že uvnitř animovaného světa jde celý problém až za únosnou mez racionality, protože stupňovaný protest Sheily Broflovski vede k válečnému konfliktu, ale i tak Peklo na Zemi trefilo ducha doby a přispělo k debatě o tom, jak moc a jestli vůbec popkultura opravdu ohrožuje křehké duše amerických dětí.

Snaha zabránit škodlivým vlivům v deformaci citlivých dětských mozků je pro Ameriku typická. Stejně tak pro Kanadu, Mexiko či Brazílii. Již v sedmdesátých letech započal vývoj technologie, která se v první polovině devadesátých let vyvinula v takzvaný V-chip. Speciální zařízení uvnitř televizoru umožnilo blokovat programy s potenciálně nevhodným obsahem. Rodiče tak s pomocí takového systému mohli korigovat vkus svých ratolestí. V-chip aktivně podporoval i samotný Bill Clinton. Peklo na Zemi V-chip transformuje do podoby mozkového implantátu, kterému pokusná laboratorní myš Cartman dělá hostitele. Kdykoliv řekne sprosté slovo, V-chip mu dá elektrický šok. Podobně jako Alex DeLarge v Mechanickém pomeranči (1974), se i Cartman stává loutkou vedenou morálně nadřazeným státním systémem. Cartman však trestající vynález později dokáže obrátit ve svůj prospěch a vlastně i ve prospěch celého lidstva. Jakoby Parker a Stone poukazovali na to, že bezmyšlenkovitě vydávané zákazy nikdy nic neřeší. Pokud člověk zatouží experimentovat s drogami, rozhodně ho neodradí fakt, že je kokain postaven mimo zákon. To platí i pro V-chip, který chytré hlavičky hravě obešly. Americké děti jednoduše poprosily staršího kamaráda, aby jim vytoužený horor, akčňák či epizodu South Parku nahrál na VHS kazetu.

Jen dva měsíce před uvedením Pekla na Zemi (20. dubna 1999) nakráčeli studenti Eric Harris a Dylan Klebold na střední školu v Columbine a s pomocí automatických zbraní a podomácku vyrobených výbušnin rozpoutali masakr, na jehož konci bylo dvanáct zavražděných spolužáků a všemi oblíbený sedmačtyřicetiletý kantor William David Sanders. Útočníci nakonec zbraně obrátili proti sobě. Obětní beránek se nemusel hledat dlouho. Politici a média měli okamžitě jasno. Za zvrácené chování může hudebník Marilyn Manson, násilné videohry a filmy jako Matrix, Klub rváčů (1999) či Takoví normální zabijáci (1994). Americký dav zpočátku obviňoval všechno a všechny kromě dvou dospívajících chlapců, kteří potřebovali psychiatrickou pomoc. Dvou chlapců, na jejichž varovné signály systém téměř nereagoval, a kteří měli až příliš snadný přístup ke zbraním. Podobně jako v celovečerním South Parku, započal hon na čarodějnice. I pokrytecká Sheila se snaží potlačovat bolest agresivními léky, aniž by hledala pravou podstatu problému. Nevadí jí manipulace pomocí V-chipu a žije v přesvědčení, že za všechno zlo mohou vulgární výrazy, ale přitom nemá problém uchýlit se k reálnému násilí.

Peklo na Zemi toho nabízí podstatně více, ale to bych mohl celý článek rovnou věnovat pouze rozboru témat, s nimiž film pracuje. Pokud jde o technickou stránku a příběh, který jsem výše zhustil do jednoho odstavce, pak musím konstatovat, že vizuální estetika seriálu je zachována i v celovečerním formátu. Na těch správných místech se do akce zapojuje i počítačová CGI (parádně zpracované peklo), ale nijak to nenarušuje iluzi ikonického „papírového“ looku. Děj má svižné tempo a nenechá diváka vydechnout. Vždy je tu nějaký ten škodolibý úšklebek, vtípek, nápad, šokující pohlavek nebo rovnou písnička. Mimochodem, na muzikály jsem tupý jako dlabané necky. Nechápu je a nesnáším je. Vadí mi perfektně plynoucí dějová linka, kterou znenadání přeruší kroutící se zadky a zpívání, ale South Park si u mne drží zvláštní výsadu. Asi je to tím animovaným světem, kde mi to nepřijde divné a určitě za to mohou i samotné skladby. Muzikálová čísla typu „Blame Canada” nebo „La Resistance” aktivně posouvají děj kupředu a mají výborně napsané texty.

Peklo na Zemi funguje na všech úrovních. Pokud máte smysl pro ironii a nadsázku, dostane se vám promyšlené satiry, která možná uráží snad všechno, co vás jen napadne, ale rozhodně nabízí i hodnotnou nadstavbu. Kýčovitě přepálený závěr, v němž Američané a Kanaďané tančí na rozkvetlé louce, zatímco nad nimi se okřídlený Kenny blíží k nebeským branám, zůstává navíc stejně dojemný jako před lety. Tenhle biják má i přes svou hrubozrnnou stránku srdce na správném místě.

Filmy pro velké holky a kluky

Systém hodnocení filmů podléhající v USA asociaci MPAA (Motion Picture Association of America) řešil finální známku pro Peklo na Zemi do posledních okamžiků. Velmi dlouho ve vzduchu viselo nejtvrdší hodnocení NC-17 (dříve X), které by jednak vážně ohrozilo tržby, ale také by úplně zabilo onu metafyzickou rovinu příběhu. Peklo na Zemi nakonec dostalo vytoužené hodnocení R, tedy stejné jaké získal uvnitř užitý film Ohnivé prdele, okolo nějž se značná část zápletky točí. Misky vah zvrátil ve prospěch filmu fakt, že jde o animovanou satiru plnou karikatur. Podobný osud čekal i další filmové kousky. Zmiňovaná Spalující vášeň, Klub rváčů, ale také teen komedie Prci, prci, prcičky či přelomový horor Záhada Blair Witch. Kinematografie určená pro odrostlé publikum měla v roce 1999 hotové žně. South Park: Bigger, Longer & Uncut do amerických kin zamířil 30. června 1999. Nakonec vydělal tři a osmdesát milionů dolarů. Stal se pátým nejvýdělečnějším animovaným filmem roku 1999 a dlouho si držel prvenství nejziskovějšího animovaného filmu s hodnocením R.

Dle očekávání se tehdejší recenze nesly v rozporuplném duchu, ale v drtivé většině převažovaly ty kladné až nadšené. S menší porcí nadsázky by šly texty recenzentů shrnout větou: „Ten film mě několikrát urazil, ale skvěle jsem se bavil.” Snímek posléze získal celou řadu prestižních cen a pochval. Zmiňme alespoň cenu za nejlepší animovaný film od organizace The New York Film Critics Circle (NYFCC). Velkým překvapením byla i nominace na Oscara za nejlepší originální píseň „Blame Canada”, kterou nakonec proměnil Phil Colins s písní „You’ll Be in My Heart” složenou na míru pro úspěšný animák Tarzan. Určitě ale koukněte na záznam ze slavnostního večera, kde song „Blame Canada” odzpíval velký fanoušek South Parku a dnes už bohužel i zesnulý komik a herec Robin Williams. Nemá to chybu. A co se týče největší záhady světa, tedy otázky zdali Saddám Husajn někdy viděl sám sebe coby gaye s obrovským falešným pérem v ruce? Patrně ano, ale veřejně se k tomu nikdy nepřiznal. Po zajetí mu američtí mariňáci film údajně pustili a autoři filmu prý obdrželi i diktátorovu podepsanou fotografii. Pokud je na tom jen zrnko pravdy, tak u mě „chemický Alí” nepatrně stoupl. Masoví vrazi se smyslem pro humor mají něco do sebe (mrk, mrk).

Továrna na sžíravou srandu

Trey Parker a Matt Stone jsou se svým animovaným fenoménem spjati do dnešních dní a neustále jej posouvají dál. Jejich vztah je v současnosti daleko více profesní, ale bez bytelných základů stojících na vzájemném respektu a velmi podobném náhledu na svět by v tak dlouhé časové prověrce patrně neobstál. Už v počátcích seriálu se jejich úlohy celkem rychle vyprofilovaly. Každý zná přednosti i slabosti toho druhého a podle toho k výrobě jednotlivých epizod také přistupují. Jednoduše řečeno se vzájemně doplňují. Parker píše zhruba devadesát procent veškerých scénářů a stojí za režií, kdežto Stone má vynikající dabérské schopnosti, talent na hledání vhodných hlasů a stará se o marketing. Dynamiku jejich vztahu a neutuchající chuť do další práce rovněž posiluje společná odvaha rýpat do kontroverzních témat, hledání cesty k správnému uchopení těchto témat a posouvání hranic toho, co si jako komediální umělci mohou ještě dovolit. Právě díky jasně nastaveným pravidlům si jejich televizní show zajistila takovou dlouhověkost.

Kromě pilotní epizody, podléhá výroba seriálu stálé lepším počítačovým softwarům, které se v průběhu času vyvíjely a výrazně pomáhaly (a nadále pomáhají) spořit čas. Od čtvrté série připomíná výroba seriálu efektivní montážní linku. Vznik jedné epizody trvá šest dní, ale v případě South Parku to má jeden háček. Tvůrci si nic nepředtáčí dopředu, čímž se výrazně odlišují od konkurence typu Amerického táty (2005) či Simpsonových. Ano, Trey Parker je tak trochu šílenec, ale díky tomu, že se každá epizoda rodí týden před tím, než jde do vysílání, může seriál efektivně reagovat na čerstvé světové události typu atentátů na významné státníky, globální pandemii, medializované skandály celebrit, případně na aktuální situaci na Ukrajině. Jde o značně stresový pracovní postup a věčný souboj s časem, ale je důležité dodat, že Parker má k dispozici podpůrný tým, který se stará o permanentní kreativní dohled a přísun zajímavých námětů.

Výkonná producentka Anne Garefino, komiksový výtvarník a scenárista Brad Neely, komik Bill Hader a pochopitelně Matt Stone. Ti všichni a mnoho dalších lidí zajišťuje hladký průběh výroby. Pobíhají po chodbách studií s nápady, sledují aktuální dění a nosí do spisovatelské pracovny zajímavé postřehy. Ačkoliv má poslední slovo ohledně scénáře a vyznění každé epizody Trey Parker, bez své party by se neobešel. Oba klíčoví tvůrci South Park přirovnávají k hlučné punk rockové kapele s parádním manažerským zázemím. Kreativní frontman v popředí a dravý obchodník v zákulisí. Zde je naše tvorba, naše myšlenky a drzý pohled na svět. Pokud se vám „hudba a texty nelíbí”, tak jednoduše přelaďte stanici. Jednoduché.

Městečko South Park je dnes plnohodnotnou satirou. Pod slupkou absurdity, buranské vulgárnosti a záchodového humoru se ukrývá motor funkčního partnerství, které si nebere servítky, přisypává sůl do otevřených ran a šíří světovou osvětu. Příkladů je bezpočet. Třeba pochvalu od Asociace pacientů s Touretteovým syndromem si tvůrci vysloužili za epizodu „Malý Tourrete”. Seriál s oblibou kope do americké politiky, zesměšňuje rappera Kanye Westa, zpěvačku Barbru Streisand, hlavy státníků a svou bezbřehou drzostí vysírá přehnaně uvědomělé konzervativce, liberály i náboženské stoupence, ale nikdy nezapomíná na zakomponování podnětných společenských komentářů a trefnou reflexi aktuálních událostí, které hýbou světem. Říká se, že k tomu, abyste mohli být vtipní, musíte být zároveň i chytří. Parker a Stone tuhle myšlenku splňují. Především si ale za svou prací navzdory časté kritice stojí. Oba věří tomu, že satira by neměla mít limity. Hrají v tomto ohledu vabank. Buď všechno nebo nic. Navzdory soudním sporům, bojkotům seriálu i vyhrožováním bombovými útoky tu Parker a Stone nadále jsou a tvoří. Zdá se, že dokud budou mít co říct, tak je nic nezastaví.

Svoboda za každou cenu

Satira a provokativní humor zaměřený na široké spektrum témat nejsou něčím, co by ukončovalo války, zařídilo blahobyt, svrhlo všechny diktátorské režimy světa a přinutilo Donalda Trumpa, aby si konečně pořídil normální tupé. Satira také může být totálně debilní, obzvláště v dnešní době. Kvalitní satirické texty, štiplavé komedie a parodické stand-up výstupy, by měly být především oslavovány jako legitimní prostředek k analýze společenských témat. Jako nenásilný zásah do politických problémů, otázek přehnané korektnosti, cenzury či vlivu zhoubných náboženských sekt. Vždy by mělo jít o výsměch s ušlechtilým motivem, nikoliv bezobsažné a urážlivé video vyvěšené kdesi na síti, které jen přiživuje nenávist. Dnes si na chytrého srandistu může hrát každý, ale tak jednoduché to není. Neangažované umění, předsudky a zaujatost mohou ve výsledku spíše uškodit. Hloupý vtip může vyvolat nepříjemný konflikt a v tu ránu se o slovo začnou opět hlásit mravokárci se svými zákazy.

Pokud v sobě má satira přítomný glanc a promyšlený ostrovtip, pak by z mého pohledu neměla mít žádná omezení. Je jedno, jestli se dotýká válečného konfliktu, sexuálních menšin nebo násilí na dětech. Chytrá satira dokáže navodit dialog, upozornit na závažný problém a přinutit odpovědné osoby myslet. Někdy tak činí možná nevybíravě, škodolibě i necitlivě, ale pokud se za pošklebky skrývá hodnotný podnět, pak s tím nemám nejmenší problém.

To platí i pro Peklo na Zemi, v němž Trey Parker a Matt Stone neopakovatelným způsobem zachytili doutnající celospolečenskou debatu o cenzuře. Kombinace drsného humoru a kulometné palby do té doby neslyšených vulgárních patvarů a šílených slovních kombinací navíc dokázala všem náctiletým divákům připomenout zašlé kouzlo filmových muzikálů. To mohu jednoznačně potvrdit i já, byť jediný další muzikál, který jsem schopen akceptovat je kultovní úlet Rocky Horror Picture Show (1975). Chytlavé melodie a chytré texty v Peklu na Zemi svou vizualizací vlastně vycházejí z tehdejších Disney pohádek typu Aladina (1992) nebo Lvího krále (1994), od kterých přebírají i tradiční koncept mimořádně ambiciózního padoucha. Parker a Stone tyhle vzory akorát naplnili krajně pobuřujícím obsahem. V současnosti, kdy se tolika filmovým muzikálům v kinech nedaří (viz aktuální Joker: Folie à Deux), zůstává Peklo na Zemi pestrou mozaikou složenou z nezapomenutelných songů. Na závěr nezbývá, než dvojici tvůrců popřát, aby je jejich sociopolitický nihilismus a odvaha chytře zesměšnit kohokoliv a cokoliv neopouštěla minimálně dalších pětadvacet let. Nyní už se zbývá jen stylově rozloučit. Tak tedy: „Seru na vás, jdu domů!”