BLOODBATH není zrovna originální název pro death metalovou kapelu, ale zpoza tohoto poněkud klišovitého názvu na nás mrkají mnohem zajímavější jména. Akerfeldt (OPETH), Renkse (KATATONIA) Nyström (opět KATATONIA) a Swanö (EDGE OF SANITY, NIGHTINGALE, GODSEND, INFESTDEAD atd.) tvoří dohromady docela slušné hvězdné seskupení. Ale pozor, několik byť sebezářivějších hvězd ještě nezaplní celé půlnoční nebe. Na druhou stranu však toto souhvězdí září dostatečným jasem, aby přilákalo mnoho deathmetalových fanoušků. To že se pánům z KATATONIE a OPETH zachtělo death metalu dali ostatně znát již v roce 2000 slibným EP “Breeding Death“, ale teprve o dva roky později vyrukovali s tímto plnohodnotným počinem.

Než se projeví můj poněkud kritický názor, musím spravedlivě ohodnotit množství velmi silných aspektů této desky. První co upoutá je slušně vyvedený obal, práce to známého Travise Smitha. Dalším výrazným kladem je zvuková stránka nahrávky. Dan Swanö dokázal ve studiu The Hellfactory a ve svém domácím studiu The Room vyprodukovat opravdu velmi dynamický a ostrý sound s charakteristickým „chrastivě drnčivým zvukem“ kytar a dobrou čitelností všech nástrojů. Danův přínos na této desce je ostatně výrazně cítit nejen ve zvuku nahrávky, ale i v hudbě samotné. Jeho specifické postupy se podstatně prosazují zejména v kouscích „The Soulcollector“, „Like Fire“ nebo „Ways To The Grave“, ale naštěstí pouze místy ovládají celkovou náladu skladeb, tak jak se to například děje u „So You Die“, kterou jakoby Dan vytáhl ze šuplíku z doby, kdy tvořil pro album EDGE OF SANITY „Infernal“.Dokonce i frázování vokálu podporuje tento dojem. Swanö asi potřeboval vypustit tvůrčí přetlak, který pociťoval díky momentální absenci své aktivity s EDGE OF SANITY a INFESTDEAD. Proč tento poněkud odmítavý přístup k Danovu hudebnímu přínosu? Protože to dle mého názoru brání hudbě BLOODBATH vytvořit si vlastní tvář, místo toho se objevují pokřivené masky již známých ksichtů. Ale v současné době Dan opět tvoří s EDGE OF SANITY, kde jsou jeho specifické melodické postupy na místě a já budu jistě spokojeně pomlaskávat až s novým materiálem vyrukují. Naštěstí pro BLOODBATH jsou tu i skladby s odlišnou atmosférou, například poněkud hrubší „Mass Strangulation“, kde si pánové nijak nekomplikují život. Nosný riff v kombinaci s drnčivým zvukem prostě hrne skladbu vpřed v nijak uspěchaném, ale úderném tempu.

Když už jsem se dostal ke skladbám, musím vyzdvihnout „Buried By The Dead“, jejíž poněkud „houpavý“ rytmus navozuje v tom dobrém smyslu slova až „hitovou“ atmosféru. Silně na mě působí i „Death Delirium“, místy jakoby zahalená do drsně pochmurného závoje, jen melodická kytarová linka náladu této skladby dle mého názoru poněkud rozbíjí. Za zmínku ještě stojí přímočaře našlápnutá, nikoli však jednotvárná „Bathe In Blood“. Co je však společné pro všechny skladby tohoto alba je výborný Akerfeldtův vokál. Nikde žádný melodický zpěv. Jeho projev se pohybuje od hlubokého growlingu až po výše posazený řev a svojí agresivitou často přímo zabíjí. Jenže (tohle slůvko opravdu nenávidím, jenže jak to říci lépe než tímto jenže?) si nemohu odpustit poznámku, ze zpěvu cítím až přílišnou snahu a tu „správnou“ death polohu hlasu. Výsledkem snažení těchto zkušených muzikantů určitě neměl být death americké střihu s orthodox death vokálem, na to se mi zdá tahle hudba přece jenom trochu málo drsná, místy moc „chytlavě“ melodická a zvukově velmi „severská“. Z celkového pohledu je to spíš „moderněji“ pojatý švédský old-school silně přeroubovaný tím již zmíněným Swanövským melodickým stylem. Jenže v tom není nic nového, natož pak objevného, co by tu ještě nebylo. A jít někam dál, použít něco neotřelého nebo dokonce experimentovat, se BLOODBATH ani v nejmenším nepokusili. Ani určitý zvukový efekt v závěru „Trail Of Insects“, kterou nepovažuji za zvlášť povedenou, nepůsobí moc originálně. BLOODBATH však nejsou partičkou začátečníků, a tak se musí uznale říci, že přese všechno výše zmíněné je tato deska dobrá prácička. Jenže (zase to slůvko) říci o hudbě, že je to prácička, to nemusí věstit nic dobrého. Můj celkový dojem je tedy poněkud smíšený, na jedné straně nemohu upřít, že BLOODBATH natočili dobré album, na kterém plně prodali své zkušenosti a instrumentální schopnosti, na druhé straně na mě tahle hudba nepůsobí dost přesvědčivě.

Fanoušci zmiňovaných pánů muzikantů mě po přečtení výše uvedených kritických názorů asi zahrnou spoustou protiargumentů, a jsem si plně vědom toho, že stejně jako jsem já dokázal nekompromisně navrstvit hromadu negativních pocitů, které ve mně tato deska bohužel vyvolává, oni dokáží stejně snadno tuto hromadu rozmetat do všech stran. I proto zůstávám poněkud výše, co do bodového hodnocení, než jsem původně zamýšlel.

A pokud mám říci něco na závěr - dobré je to, věru dobré, jenže. Ano, zůstává tu ve vzduchu to nepříjemné slovíčko „jenže“. Od tak zvučných jmen, jež patří členům tohoto projektu, by se dalo čekat více. Na druhou stranu jsou to pouze lidé, a jsem ochoten připustit i možnost, že právě jejich známá jména mě poněkud zaslepují a já od nich chci víc než je zdrávo, neboť kdyby s podobným materiálem přišla nějaká neznámá skupina, asi bych byl spokojenější. Jenže s tím přišli BLOODBATH, a tak nemohu než vytrvale opakovat své „jenže“.