Musím říct, že tak trochu obdivuji každého, kdo měl o nové desce BLOOD INCANTATION jasno hned po prvním poslechu. Obzvláště v případě, že to znamenalo spokojenost, neřku-li přímo nadšení. Já osobně si tak jistý tedy rozhodně nebyl. Ono vlastně přistupovat ke každé nové nahrávce skupiny z amerického Denveru úplně s čistou hlavou už v posledních letech není tak úplně možné. Čtveřice se svým neortodoxním pojetím ortodoxní muziky stala miláčkem i těch médií, které metalem zpravidla když už ne přímo pohrdají, tak z něj na větvi rozhodně nejsou. Tento výtlak hype ze zálohy, odkud to moc nečekáte, pak dost jasně velí v přístupu k BLOOD INCANTATION zvolit střízlivý pohled a zařadit zpátečku.

Je však aura výjimečnosti, která se kolem Američanů rozzářila hlavně díky předchozímu albu „Hidden History of The Human Race“ z roku 2019 až tak přehnaná? Rozhodně se této čtveřici povedlo trefit chutě určitého (a nemalého) spektra publika, vyžadujícího ortodoxní metalovou produkci, která je však otevřena inovacím. Už předchozí album v tomto směru nabídlo dostatek záchytných bodů a vlastně právem sklízelo celosvětové ovace. Jeho živé provedení pak v josefovské pevnosti v létě roku 2022 ukázalo, že tato kapela to je schopna uhrát i bez „tlačenky“ vlivných hudebních médií.

V první řadě však s každou další nahrávkou bylo evidentní, že BLOOD INCANTATION tvoří natolik výborní muzikanti, až by si jeden neodpustil kacířskou myšlenku, že těchto je „pro death metal škoda“. Podobné úvahy nemám vůbec rád, ale faktem je, že se Američané vydali letos na velmi rozsáhlý výlet mimo teritoria metalové hudby. V tomto svém počínání nejsou v historii různých žánrů kovové muziky prvními ani posledními, ale odvaha se kterou se pustili do propojování (stále ještě dostatečně) brutálního death metalu a sedmdesátkového prog/art rocku je rozhodně unikátní.

Když se vrátím k úvaze hned ze začátku této recenze, ta za mě osobně byly pocity po prvotním prohnání „Absolute Elsewhere“ mými sluchovody dost smíšené. Deathmetalová složka byla vlastně v pořádku, ale najednou mi jí přišlo nějak málo a jen jakoby pro forma, prostě aby se neřeklo. Zato výlety do 5 dekád staré minulosti jakoby zcela opanovaly hrací pole. Prostě mi přišlo, že to jako celek moc nedrží pohromadě a že ten death si skupina vydržuje už jen proto, aby nenaštvala staré fanoušky.

Vše si pak postupně začalo sedat a i přestože v některých věcech ohledem komplexního hodnocení této desky nemám jasno ani po mnohonásobném poslechu, dojmy se rozhodně obrátily na tu pozitivní stranu pomyslné misky vah. Toho death metalu je zde vlastně celkem dost. Američané své veliké progresivně/umělecké choutky nechávají řádit postupně a spíše opatrně. Úvodní část první skladby „The Stargate“ nese název „Tablet I“ a svým rozjezdem jakoby jen pozvolna mapovala terén. Dramatický riff a neposedný rytmus vtáhnou do děje a netrvá dlouho, aby se ozvala „tradiční“ deathmetalová pumelenice. V podstatě se v této krátké chvíli jede na jistotu věrného fanouška, očekávajícího svoji pravidelnou dávku progresivně laděného smrtícího kovu.

Ta přichází v patřičně oldschoolovém provedení, aby se po nezbytné rozcvičce totálně, ale myslím opravdu totálně zlomila v sedmdesátkové artorockové preludování s patřičně dobovými klávesovými nástroji. Napoprvé je to skutečně když už ne šok, tak rozhodně poněkud nepřirozeně působící zlom v dobře rozjeté skladbě. BLOOD INCANTATION se už ani na minulých nahrávkách netajili svými ambicemi být tak trochu jiná deathová kapela a v mnoha výrazných náznacích vyjížděli daleko mimo teritoria vlastně i metalové hudby vůbec. Letošní výlet bych přirovnal vyjížďce na druhý konec světa poté, co jste doposud dovolenou trávili výhradně v evropských destinacích.

Je to pieta anebo snaha o neotřelý pohled na kytarovou muziku jako celek? Stále se kloním spíše k té první možnosti, ale jak se mi postupem času jednotlivé motivy dostávají pod kůži, vše mi začíná dávat větší smysl. Drsná přízemnost versus nadpozemské rozlety. Neotesanost versus vybrané způsoby. Death metal versus art rock. Byli tu už jiní, kteří to zkoušeli podobně a některým se rozhodně nevedlo špatně. Takhle daleko si troufám říct ale ještě nikdo nezašel. Když v prostřední část druhé skladby „The Message“ utichnou riffy elektrických kytar, tempo zpomalí a ozve se více než výrazný „gilmourovský“ nápěv, můžete vmžiku odsoudit tuto doslova písmeno po písmenu přepsanou citaci starých floydů anebo zvolíte komplexnější a „velkorysejší“ pohled a zasadíte tuto poctu velikánům do kontextu celé této do třech bloků rozdělené kompozice. Na každém pohledu něco bude a BLOOD INCANTATION nechají jen a pouze na vás, který si zvolíte.

Tím vlastně i skupina sama přiznává, že v rámci těchto výletů mimo (ještě stále) jejich primární žánrové pole působnosti nemají žádné ambice přepisovat zavedené pořádky. Vše podstatné bylo řečeno už v časech, kdy nikdo z její sestavy ještě nebyl na světě. S dávno zakonzervovaným žánrem tak lze vlastně pracovat jako se vzorníkem samplů a tyto si podle aktuálnío kompozičního rozpoložení dosazovat do moderněji pojatých kompozic. Samozřejmě to až tak jednoduché není a vlastně i takto zformulované to zní, jako by Američané spíše než komponovali funkční skladby, skládali kostky puzzle.

Někdo si to o nahrávce může i myslet, ale její postupné působení přeci jen ukazuje na promyšlenost v kompozicích i jejich uchopení z hlediska klasického a funkčního schématu úvod – jádro – závěr, nebo gradace, chcete-li. Deathmetalové pasáže mají stále svůj rukopis a řekněme, že i šarm typický pro BLOOD INCANTATION a nejsou zde jen coby nutný sparingpartner pro vytváření kontrastních ploch. Vlastně kdyby se z desky vyextrahovaly v nějaké EP, tak bezvadně fungují samy o sobě. Ve finální části skladby „The Message“, kterou nahrávka i epochálně vrcholí, se s těmito kontrasty pracuje natolik organicky, že dochází jakoby k dialogu „jemné“ a deathové složky, což postupně přechází postupně v death/doomovou pasáž s pro žánr snad až netypicky chytlavou melodií.

Ačkoliv je „Absolute Elsewhere“ navenek velmi ambiciózně působícím dílem, osobně bych mu nevěstil aspirace výrazněji zaujmout posluchače mimo širší metalovou obec. Pro ortodoxní vyznavače artovního a psychedelického rocku z věkové kategorie 60+ toho vlastně deska až tolik nenabízí a pokud i ano, všechno tohle si vyznavač takto pojatých rockových žánrů najde na mnohem jasněji vyhraněných nahrávkách svých starých oblíbenců. Naopak otevřeným metalovým posluchačům deska naservíruje vskutku velkorysé menu. Pokud se její konzument prokouše úvodní nedůvěrou a úspěšně si projde procesem postupného zrání jednotlivých protichůdných motivů i zatvrdnutí hmoty, jež je drží pohromadě, dostane se mu i v tom horším případě sladké odměny.

Nemyslím si, že bychom měli mít před sebou dílo se schopností měnit zaběhané pořádky. Toto břemeno na něj klade spíše odborná veřejnost, než kapela samotná. Ta to tentokrát jen chtěla zkusit trochu jinak, vklínit mezi svůj ortodoxní death metal i trochu té „jiné“ muziky, kterou její členové rádi nechávají projet sluchovody, přičemž výsledkem neměl být nepředvídatelný mix. Na to je vlastně tato deska stále velmi promyšlená, koncepčně ukočírovaná a uchopená s citem pro pietu i schopností hledět vpřed.

Účast Thorstena Quaeschninga z TANGERINE DREAM se vzhledem k faktu, že se nahrávalo v německém Berlíně přímo nabízela, ale zároveň symbolizuje i pevné pouto mezi minulostí a současností. Člen kapely, jež vznikla dávno před jeho narozením a ke které se připojil už v době, kdy požívala statut legendy si zahostoval na nahrávce skupiny tvořené minimálně o dekádu mladšími hudebníky. Pevná červená nit táhnoucí se od rockové (pre)historie až do horké současnosti. Jestli nic jiného, tak alespoň tuto symboliku nové album BLOOD INCANTATION výrazně podtrhuje a doslova si ji hýčká. A k tomu všemu nabízí i porci výborné muziky. V podstatě stále třeskutě metalové, pokud by mělo jít jen o tohle.