Jerry Cantrell se ještě před vydáním své nové desky pokusil celý svět, možná i sám sebe, přesvědčit, že to bude výborné album. A jeho tah na silná promo prohlášení zřejmě uspěl. "I Want Blood" totiž hned v den svého vydání schytalo několik hodně nadšených hodnocení. Samozřejmě působí skutečně zajímavá sestava, kterou Jerry stejně jako u předchozí desky pro nahrávání poskládal. Ta jména prostě mají v rockovém a metalovém světě sílu. Vždyť bicí má na starosti Gil Sharone (STOLEN BABIES, TEAM SLEEP, ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN) a objevuje se i bubeník Mike Bordin (FAITH NO MORE), který kdysi Cantrellovi vypomáhal na albu "Degradation Trip" (2002). Basová kytara opět Duff McKagan (ex-GUNS N' ROSES) a Robert Trujillo (METALLICA). A s vokálem lehce vypomohl Greg Puciato (BETTER LOVERS, THE DILLINGER ESCAPE PLAN). Už jen to mnohým prostě zavře oči, přesněji uši, a nedovolí k albu přistupovat bez respektu. Na druhou stranu, proč bychom k dalšímu počinu jedné z vůdčích osobností grunge scény měli přistupovat nějak přehnaně kriticky? Ve svém věku a s tím, co má Jerry za sebou, už má jednoznačně nárok si dělat hudbu třeba i jen pro sebe pro zábavu. A dokud z toho stále polezou i posluchačsky příjemné desky, tak jen dobře.

Cantrellova sólová dráha je takový boj mezi zarputilostí zachovat kouzlo domovských ALICE IN CHAINS a snahou se odlišit. Po smrti zpěváka Layne Staleyho (2002) jsou navíc ALICE IN CHAINS pro mnoho fanoušků stejně hlavně o Jerrym, a tak se obě tvorby prolínají a dá se na ně pohlížet jako na jednu kompaktní veličinu. Takže jestliže Cantrellův debut "Boggy Depot" (1998) ještě mohl představovat jistou alternativu k jeho domovské skupině, od vydání návratové desky ALICE IN CHAINS "Black Gives Way to Blue" (2009) je možné položit obě tvorby do logické řady. Ale zkusím to vzít hezky chronologicky.

Sólovka z donucení?

Když po roce 1994 upadali ALICE IN CHAINS do problémů a postupně prakticky přestali fungovat, muselo to být pro Cantrella nepříjemné období. Jeho soustředění se na hudbu mu totiž pomáhalo vítězit nad depresemi, jež se poprvé objevily již v době smrti jeho matky (1987). Její odchod ho silně zasáhl a podle vlastních slov se s ním nedokázal nikdy plně smířit. Bylo tedy jen otázkou času, než vyrukuje s nějakým náhradním řešením, kterým se nakonec stalo sólové album "Boggy Depot" (1998). Ale zkusme si nalít čistého vína, ono zase tak mimo ALICE IN CHAINS nebylo, obzvláště když uvážíme, že z tehdejší sestavy skupiny zde chyběl pouze drogami zbouraný zpěvák Layne Staley. Sean Kinney a Mike Inez zůstali po Cantrellově boku. Jenže bylo prostě nemyslitelné vydat další album skupiny bez Staleyho. Jerry tedy na sebe nabalil ještě další hostující hudebníky a plně se chopil skladatelských otěží a zpěvu, což byla ostatně z velké části jeho role už v ALICE IN CHAINS. Album "Boggy Depot" pak vyrazilo do světa s trochou kontroverze, když Cantrell v rozhovorech tvrdil, že je skupina v pohodě, vlastně se nic neděje a jeho sólovka je jen takový boční projekt. Mnohým ale muselo být jasné, že to až taková pravda není. Nakonec to ostatně s odstupem času přiznal i sám Jerry.

I díky faktu, že na "Boggy Depot" hraje většina sestavy ALICE IN CHAINS, objevovaly se v době vydání i hlasy, že je to vlastně dříve nezrealizovaná deska skupiny, která z důvodu indispozice Layne Staleyho jen dostala jinou nálepku. Ale tak to samozřejmě nebylo. Materiál si Cantrell hromadil celou dobu od "ochrnutí" skupiny a jak je z výsledného produktu patrné, snažil se mu dát svou osobitou auru a nějak ho odlišit. Do skladeb tak vpasoval i klavír a varhany (viz emotivní "Settling Down"), občas již i zde vyplave na povrch inspirace country prvky. Však byl v mládí na country hudbě vychován, což v kombinaci s působením ve školním sboru, v jehož repertoáru byly i gregoriánské chorály ze 14. a 15. století, byla zajímavá průprava pro pozdější dráhu rockového hudebníka. Ale také je známá Jerryho inklinace k heavy metalu. Vždyť dokonce občas mluvil o ALICE IN CHAINS jako o metalové skupině. Inspirací měl tedy dost a album je i díky tomu zajímavě pestré a bohaté. Navíc náladově částečně optimističtější, než by se od následovatele ALICE IN CHAINS mohlo čekat. To ale rozhodně nebylo na škodu a můžeme dokonce mluvit o jistém oživení, které tím Jerry do materiálu dostal. Nicméně jsou zde i trochu experimentující a hodně náladové skladby jako "Breaks My Back".

Za svůj úspěch album samozřejmě vděčilo i propagaci vydavatele Columbia Records a práci producenta Tobyho Wrighta. Ještě si pamatuji ty oslavné ódy v tištěných periodikách, které jsem tehdy četl a občas trochu nevěřícně kroutil hlavou, když jsem album poslouchal. Síla reklamy prostě vládne světu od nepaměti, a to i z pohledu mého již ne tak krátkého života. Na druhou stranu je nutno uznat, že "Boggy Depot" celkem hezky zaplňovalo díru po pauzírujících ALICE IN CHAINS a i z pohledu dnešní doby je na něm slušný materiál. Vydrželo prověrku časem a na grunge navazující skladby jako "Dickeye" nebo "My Song" si dodnes nesou tu osobitou stylovou atmosféru. A dost podobně to vlastně vidím i ohledně následného alba "Degradation Trip", které Cantrell vydal v roce 2002, tedy v tom nešťastném roce, kdy svět navždy opustil Layne Staley.

Cesta k reunionu ALICE IN CHAINS

"Degradation Trip" bylo album, na kterém si Jerry dával záležet. Při tvorbě materiálu už evidentně nevěřil, že by mohli ALICE IN CHAINS někdy vstát z hibernace a soustředil se tak na nalezení co nejlepší hudební polohy, která by fanouškům nabídla nějakou náhradu. Jenže grunge už v té době byl tak trochu, nebo spíš hodně, na okraji zájmu, a bylo asi jasné, že nostalgické výlety do vlastní minulosti nestačí. Na druhou stranu se od Cantrella asi stále i dnes čeká, že tam ty grungové triky a emoce prostě budou. Sám to tak mám bohužel nastavené a minimálně při prvním poslechu to značně deformuje vnímání.

"Degradation Trip" byl takový kompromis, Jerry zde nerezignoval na staré časy, především zvuková stránka a produkce je stále poplatná minulým časům. Skladatelsky se ale Cantrell snažil jít trochu s dobou, což do nahrávky vtisklo třeba i klasické rockové rytmy a náznaky citlivých melodií, které hezky kontrastovaly s často hodně důrazným riffováním. Ale též se objevovaly Cantrellem oblíbené heavy vlivy - viz silová "Spiderbite" s až doommetalovou atmosférou. Takže o pestrost opět postaráno. V hodnocení alba (z doby jeho vydání i později) můžeme často číst o díle, které se vrací ke kořenům a představuje navázání na zlatou éru největší popularity ALICE IN CHAINS. Neviděl bych to tak jednoznačně, i když tam velká část grunge nervozity a důrazu samozřejmě obsažená je. Například singlu "Anger Rising" se to upřít nedá. Na můj vkus je to ale zbytečně dlouhé album, obzvláště v oné 2CD verzi čítající 2 hodiny a 20 minut. Zkoncentrované do nějakých rozumných 50 minut by to byla určitě lepší deska než "Boggy Depot".

Cantrell se tehdy netajil tím, že jeho hudební srdce je přikováno u ALICE IN CHAINS. Sólová alba tedy začal nahrávat jen díky její nefunkčnosti. Po Staleyho smrti tak bylo logickým tahem oživení a návrat skupiny, která oficiálně vlastně nikdy nepřestala existovat. Trvalo ale poměrně dlouho, než se tak stalo. Reunion nastartoval v roce 2005 benefiční koncert pro oběti tsunami, která o rok dříve zpustošila Jižní Asii. Popud prý vzešel od bubeníka Sean Kinneyho a za mikrofonem se vystřídalo hned několik hostujících zpěváků včetně Maynarda Keenana z TOOL. Přestože cesta k plnému obnovení fungování ALICE IN CHAINS byla ještě dlouhá, po doplnění sestavy o Staleyho náhradu v podobě projevem mu značně podobného Williama DuValla, skupina vydala další tři alba. "Black Gives Way to Blue" (2009), "The Devil Put Dinosaurs Here" (2013) a "Rainier Fog" (2018) ale přejdu strohým konstatováním, že na ně na našich stránkách najdete samostatné recenze.

Druhá fáze sólové dráhy

Co ale na našich stránkách nenajdete, je cokoli týkající se Cantrellovy sólové dráhy. Takže si dovolím pokračovat rokem 2021, kdy se na svět prodralo album "Brighten". Proč se to stalo a proč se ALICE IN CHAINS znovu uložili ke spánku mi dodnes není úplně jasné. Ale možná i proto, že jsem se o to příliš nezajímal. I když samozřejmě vím, že se Cantrellova tvůrčí aktivita v letech před vydáním třetího alba rozprostřela do širšího záběru a zajímavá je například jeho účast na filmové hudbě k titulu "John Wick: Chapter 2" (2017).

Ale mě zajímá hlavně Jerryho tvorba pod hlavičkou ALICE IN CHAINS nebo v podání jeho sólové dráhy. A je zřejmé, že právě vydáním alba "Brighten" se musel Cantrellův vztah k jeho domovské skupině trochu změnit. Jako by se totiž od ní odstřihl a album natočil jiným způsobem, než na svých prvních dvou deskách. A musím bohužel tvrdit, že z mého pohledu to velká sláva nebyla. Jestli mělo na výsledku podíl i covidové období a s ním spojené omezení osobních kontaktů, kdo ví. Každopádně se Jerryho dříve celkem pestrá tvorba tak nějak sevřela. Album se tváří velmi kompaktně a uceleně a jako by zde Cantrell nepřipouštěl přílišná vybočení. Převážně střední tempo a snad až příliš časté country vlivy usazují skladby do jistého stereotypu a při opakovaném poslechu se dostavuje pocit ospalosti. Taková "Prism of Doubt" je mi například díky zmíněným country vlivům až protivná. Žádná katastrofa to album samozřejmě není, stále je to hudba s charakteristickým rukopisem. Přesto nechápu některé oslavné ódy, které album získalo.

I Want Blood

Snad i proto jsem k novému albu "I Want Blood" přistupoval s jistými obavami. Nicméně singlové skladby povzbuzovaly v optimistickém očekávání. Při prvním poslechu jsem měl trochu pocit, že se ono grunge kouzlo z Jerryho hudby vytrácí. Jenže to jsem si asi jen namlouval. Neboť i na "I Want Blood" se vliv starých časů přeslechnout nedá a vyhrocené napětí některých skladeb přímo nabízí srovnávání s časy největší slávy ALICE IN CHAINS. Cantrell ještě neztratil energickou dravost, se kterou svou hudbu dokáže komponovat. Jako by se částečně vracela i heavy síla, kterou první počiny "Alenky" oplývaly. Současně se Jerry znovu stylově více rozmáchl a vyhnul se tomu monotónnímu sevření, které provázelo předchozí desku "Brighten". Část alba se totiž usadila do uklidňující baladické polohy, která vyznívá až neuvěřitelně soft a provzdušněně, což mě právě při prvním poslechu vedlo k pocitu, že se Cantrell svůj dřívější drive snaží nahradit nonšalancí a ladností. Pravda je to nakonec jen částečná. Album totiž oplývá i silnými a důraznými riffy, které byly na "Brighten" hodně produkčně obroušené.

K mé radosti se navíc v podstatě vytratily ony country vlivy, jež v jeho hudbě příliš nemiluji. Náhrada v podobě klasičtěji pojaté rockové baladičnosti je příjemnější a nabízí i mnohem větší stylový a melodický potenciál. Když jsem narazil na melodie (ty v Cantrellově tvorbě vždy hrály důležitou roli), jako by se často trochu schovávaly v pozadí. Člověk je vnímal jen lehce, protože atmosféra, výrazné riffy a harmonie se Jerry vždy snažil cpát posluchači do popředí. Na "I Want Blood" ale melodie zcela záměrně vyplouvají do popředí a výrazné refrény hudbu krásně prosvětlují. Jako příklad může posloužit titulní skladba nebo hitovost singlu "Afterglow". Snad i z toho důvodu se mi album nezdá příliš temné a ponuré, byť textově samozřejmě řeší velmi pochmurná a emotivní témata, tak jak se ostatně dá očekávat. Cantrell se v nich vrací ke svým problémům, traumatům z minulosti a ztrátám, které ve svém životě vždy těžce nesl. Ať už se jednalo o jeho rodinu nebo přítele Layne Staleyho.

Deska je takový komplex dvou živlů. Například ve zmíněné titulní "I Want Blood" se projevuje odkaz ALICE IN CHAINS, tedy hutný nervózní podtón silných riffů, který připomene atmosféru klasiky "Dirt". Podobně se tváří třeba "Afterglow", která sice není z těch nejenergičtějších, ale naopak nejemotivnějších skladeb alba. Zde staré kouzlo ALICE IN CHAINS funguje také na sto procent. K bouřlivému živlu je třeba přidat intenzivní a až surový otvírák "Vilified" s typicky kvákavou kytarou, skladbu "Held Your Tongue" s agresivním kouzlem a příjemnou heavy aurou nebo "Let It Lie" postavenou na výrazných riffech. Zde už se ale dostáváme na hranici s druhým živlem. Tím je klidnější, ale o to procítěnější poloha pomalejších skladeb. Zde se ještě výrazněji ukazuje Cantrellův cit pro chvějivé harmonie a současně je třeba zmínit, že se Jerry projevuje jako vyzrále působící zpěvák. Jeho výkon se asi dá považovat za to nejlepší co prozatím předvedl, neboť na jeho předchozích sólových albem se našly i okamžiky, kde to až tak nesedělo. A to, že se do grunge manýrů připomínajících Layne Staleyho pouští jen občas, rozhodně není na škodu.

Je příjemné pozorovat, že ani pomalejší skladby neztrácí charismatickou dynamiku a nepropadají se do nějaké zasněné mlhy. Viz třeba zneklidňující "Off The Rails", která obsahuje zajímavé rytmické postupy a hodně chmurnou atmosférou dává vzpomenout na Cantrellova první dvě alba. A vlastně se také přibližuje těm klidnějším kouskům z dávného repertoáru ALICE IN CHAINS. Vláčná "Echoes of Laughter" nese kouzlo klidných vln a je chytře doplněna výrazným sólem přesně v okamžiku, kdy by se mohla stát příliš monotónní. Spolu s "Throw Me a Line" tvoří zklidňující střed alba, po kterém přichází silná část s již zmíněnými "Let It Lie" a "Held Your Tongue", aby vše uzavřela "It Comes", skladba spojující oba aspekty, emotivní baladičnost, kterou Jerry umí zahrát na city, současně ale neztrácí i energii a část je vedena celkem svižným tempem. Velmi příjemnou devizou desky je fakt, že postupem času se nedočkáme žádných "vycpávek" a dramaturgicky jsou chytře zařazeny k závěru i jedny z nejsilnějších skladeb s touto závěrečnou parádou na konec.

Když jsem po prvotním váhání začal "I Want Blood" intenzivně roztáčet, hned jsem sepsání recenze pozastavil, protože tak jak deska rostla při dalších opakováních, bylo mi jasné, že tady čas hraje velkou roli. A musím přiznat, že zpočátku by mě ani nenapadlo, že půjdu s hodnocením celkem vysoko. Přece jen je to tradiční a do jisté míry předvídatelný styl a Cantrellův autorský rukopis se příliš nemění. Jenže Jerry to dokázal poskládat a vybalancovat opravdu parádně a i přes střídmou stopáž je to album, které se mi neoposlouchalo a naopak zažralo tak silně pod kůži, že bych si snad dovolil tvrdit, že to u mě Jerry vyhrál a ohledně jeho sólové tvorby se vyškrábal na vrchol. Zřejmě prostě stárne tím správným způsobem, který kopíruje i můj věkem se měnící vkus. Však jsme vlastně skoro stejně staří.