Opona letí vzhůru, sál potemněl, pouze bodový reflektor vytváří kruh teplého světla. A tu do jeho záře vstupuje on. Léty proškolený, zasloužilý mistr věd kouzelnických - magistr Dýně. Sál zahlušuje vlna frenetického potlesku, vždyť tento eskamotér je všeobecně považován za zakladatele magického umění „rychlého kovu“, k jehož nejznámějším kouskům bezesporu patří „Zboření zdí Jericha“ nebo „7 klíčů na dva způsoby“. Navíc příliš nezestárnul, neboť se, přes různě plodná období v minulosti, vyprofiloval hodně povedenou a moderní iluzí „Temná jízda“. O to větší očekávání však pohlcuje přítomné obdivovatele. Do víření virblu až nábožné ticho, ruka šmátrá v klobouku a vytahuje… KRÁLÍČKA???

Asi nemá cenu znovu podrobně popisovat veškeré peripetie, které HELLOWEEN potkali od posledního studiového zářezu, neboť od toho zde máme novinkový servis. Takže jen telegraficky: jsou odejiti bubeník Uli Kusch a kytarista Roland Grapow, kteří vzápětí debutují pod názvem MASTERPLAN; za bicí soupravu je povolán Mark Cross; vyjednávání o angažmá kytaristy Henjo Richtera je neúspěšné, neboť ten nemá zájem opustit řady GAMMA RAY; post kytaristy nakonec přijímá Sascha Gerstner, do té doby působící u rychlíků FREEDOM CALL; Mark Cross opouští skupinu ze zdravotních důvodů, na záskok pro studiové nahrávání je povolán motor MOTÖRHEAD Mikkey Dee; (snad) definitivním tlučmistrem se stává Stefan Schwarzmann, známý například z ACCEPT.

Otázka zněla, zda se skupině podaří zacelit ránu po odchodu Grapowa, ale především Kusche, coby skladatelů? Nutno ale jedním dechem dodat, že se o to nikdo ani nepokusil. Od prvního vyloupnutí klasicky trylkujících kytar je totiž jasné, že nás čeká další z návratů ke kořenům a že ten kdo sázel na krystalicky čistý speed metal měl zase jednou „recht“. Nejedná se samozřejmě o žádný "Keeper… pt.3", to naštěstí při hlasovém zabarvení Andyho Derise ani není možné, spíše si představte to nejobyčejnější a nejnudnější z desek "The Time Of The Oath" či "Better Than Raw" a jste přibližně doma. Nový kytarista, kromě nevýrazného kytarového rukopisu ve kterém registrujeme maximálně tak občasné arpeggio, samozřejmě přispěl i svou skladatelskou troškou do německé mlýnice, ovšem jeho „zápisné“ by se dalo označit visačkou „rychle a rychleji“. Zkrátka deska postrádá skladby, které by drobátko vybočil ze zajetých kolejí a harmonií, takové ty „Kuschovky“ na pozvednutí pozornosti posluchače. Uli zkrátka chybí jako sůl!

Přitom začátek vůbec není zlý. Úvodní "Just A Little Sign" (Deris) a druhá "Open Your Life" (Gerstner) pádí sice rychlostí závodního spřežení, ale obě disponují správně nakažlivými refrény, takže není důvodu spílat jim do starého železa. Bohužel, tím jsme s plusy téměř u konce. Možná lze bez pachuti zkousnout ještě kvapík "Sun For The World" (Gerstner) nebo další typickou Deriskovku "Never Be A Star", i když tady je hlavní motiv i celá následná stavba až příliš nápadně podobná jiné dávné hymně, a sice "Pertfect Gentleman". Naprosto však kompozičně propadl Michael Weikath. Jeho "Tune" je bezzubá jako stará babka, sedmý odvar rozjuchaných refrénů ze starých časů a první ochutnávka z desky "Do You Feel Good" pak dokonce těží i z veselých popěvků. Prý zbyla z komponování "Dark Ride", ovšem po jejím vyslechnutí nutno jen blahořečit autorům, že tuto skvělou fošnu nehyzdila. Třešničku na rozmatlaném dortu hledejte v infantilním „hammeringu“ namísto kloudného sóla. Co dál? Ostrý Grosskopfův "Liar", rozcupovaný ukázkovou dupárnou mistra Dee a kytarovou vatou obalenou v klišé? Gerstnerova upachtěná "Listen To The Fly"? Derisova vycpávková balada "Don´t Stop Being Crazy" či spíše nudná "Back Against The Wall"? Ne, ne, to všechno už tu kdysi bylo a v mnohem lepším balení!

A jsme zpět v sále plném magiechtivých fanoušků. Mistr Dýně stojí celý upocený před zaplněným hledištěm a v ruce, světe zboř se, skutečně třímá BÍLÉHO KRÁLÍČKA! A nejen že je tenhle roztomilý „misakozisek“ již značně zmuchlaný a ožvýkaný, ale zdá se mi, že taky trošku švidrá na levé oko. Příznivci složitějších kouzel, zvláště pak podladěných iluzí „Temné jízdy“ nespokojeně bučí a zesinalého Dýni strefí dokonce i párek přezrálých rajčat; většina přihlížejících však nadšeně aplauduje. Nespokojenci jsou brzy umlčeni a vykázáni ze sálu, takže hned vzápětí může dojít i na očekávané ovace ve stoje. A iluzionista Dýně? Ten nyní, již se širokým úsměvem od ucha k uchu, nadšeně přijímá gratulace. Je to jasné, kouzlo ho nestálo příliš námahy, většinu konzumentů uspokojil, ale hlavně… hlavně vydělal! A o to nám jde v populární hudbě především, že?

P.S. Promo CD neobsahuje songy "Hell Was Made In Heaven" (Grosskopf) a "Nothing To Say" (Weikath), ovšem po jejich dodatečném vyslechnutí je jasné, že tyto dvě položky nemohou nijak zásadně ovlivnit dojem z celého kompletu. Pro oddané fanoušky snad ještě zpráva, že skupina v rámci nahrávání vyplodila covery QUEEN ("Sheer Heart Attack"), ACCEPT ("Fast As A Shark") a také bonus z vlastní dílny ("Far Away"). Hledejte je na limitovaných edicích, B-stranách apod.