Když se brazilská ANGRA po poctivé desce "Fireworks" rozdělila na dva tábory, fanoušci právem znejistěli. Je sice pravda, že se oba osiřelí kytaristé ze ztrát rychle otřepali, díry v sestavě vyspravili a vydali slušnou, byť ne příliš přesvědčivou, novinku "Rebirth", ovšem rozhodně mnohem větší očekávání provázela zbylé tři pětiny ex-Angrovců, prosperujících pod novou hlavičkou a logem SHAMAN. Jejich první „Rituál“ teď společně můžeme prožít na vlastní kůži.

Naše trojice (jmenovitě zpěvák Andre Matos, baskytarista Luis Mariutti a bubeník Ricardo Confessori) nikde zdlouhavě nehledali, sáhli takříkajíc do vlastních rezerv, a chybějícího do mariáše doplnil Luisův bratr, kytarista Hugo. Což o to, zdatně vybaveným technickým kytaristou bezesporu je, stačí vyslechnout jeho sóla, ovšem jeho práci s beglajtem schází větší dávka invence. Když to přeženu, většinou pouze drhne svěřená kila a krášlení ornamenty nechává plně v režii kláves. A to po delší době malinko nudí.

Jinak hudební složka plně v režii, kterou známe již z ANGRY, tedy klasické vlivy, klavír, smyčce (samozřejmě z mašiny) - tak to má Andre rád - hnedle od úvodního intra "Ancient Winds", jako vystřiženého z heroického filmu stylu dejme tomu „Posledního Mohykána“. K vyvedeným položkám musíme započítat rozjezdovou "Here I Am", i díky skutečně bombastickému klavírnímu podkresu, čtvrtou "For Tomorrow" nejen pro flétničkový úvod jak od „Indiánů“ hrajících po náměstích naší vlasti milené, ale především pro čisté ANGRA-aroma a zajímavou rytmiku s neotřelými motivy. Pátou "Time Will Come", šlapáky prošpikovanou, se skvěle disharmonicky zabarveným počátečním klimprem, po latinsku roztančenou "Over You Head" s gradující stavbou a perkusemi (určitě nejlepší věc na albu!) nebo vskutku klasicistní "Fairy Tale" s fungující sborovou stěnou. Co však počít s rozpačitějšími kousky? Někde napůl stojící "Distant Thunder" cituje z minulosti víc než by bylo zdrávo, zrockovatělá "Blind Spell" sází na osvěžení v podobě bubínků, avšak žádné velké vykoupení se nekoná a závěrečnou dvojku, tedy titulní „Rituál“ s pochybným „disko“ rejstříkem kláves a ožvýkanou kytarovou mezihrou či tuctový speedek "Pride" s hostujícím hlasem skřítka Tobiase Sammeta, bych si s dovolením odpustil úplně. Výsledný dojem totiž jenom kazí.

Tak kdo tedy zvítězil v pomyslném brazilském souboji na ostří notové osnovy? Ach, to věčné a nešťastné porovnávání, zapomeňme protentokrát na ně! Je ale naprosto zřejmé, že stará ANGRA se nikdy rozcházet neměla. Jedině dohromady totiž fungovala ta jedinečná magie, to chvění, které dovolilo bez ztráty kytičky spojit klasické vlivy se žhavou latinou a především desku "Holy Land" pomohlo vybrousit v naprostý skvost. Na nic podobného bohužel současná ANGRA, ovšem ani SHAMAN, i když ten je díky totožnému zpěvu kýžené atmosféře přece jen o fous blíž, nenavázali! Stále však platí, v porovnání s konkurencí nadprůměrný materiál.