Blíží se Vánoce... Však moc dobře víte, jak to chodí. Jakoby tento svátek „klidu a pohody“ symbolizoval spíše stres a shon než ony vzývané harmonii a pohodičku. Dobře dobře, už slyším každého říkat, že jaký si to zařídím, takový to mám a další podobné frázičky a já vlastně uznávám, že v případě těchto svátků to platí stoprocentně. Přesto si říkám, že mít doma pořádně uklizeno alespoň těch pár dní v roce není vlastně vůbec na škodu.

A jelikož jsem tvor systematický, začnu rovnou od předsíně, kde se nám na skříních tísní hned několik úložných boxů. Mám je moc rád, protože vždy po roce zapomenu na obsah jejich útrob, takže každý zevrubný úklid je pro mě vlastně takovým malým poznávacím dobrodružstvím. Protože se nechci zdržovat a práce je hodně, beru hned první krabici, abych z ní zfouknul, pardon utřel prach a nahlédnul dovnitř. Ok, vánoční ozdoby, ty budou potřeba. Jde to krásně rychle, zachvíli mám hotovo! Druhá krabice v pořadí je celkem těžká. Co za krámy, které se „jednou budou hodit“ tam vlastně mám nutkání ponechávat? Moment... Vždyť to je moje sbírka starých fanzinů z časů, kdy jsem je kupoval ve velkém jako zboží ze slevových letáků!

PLAZZMA Misson.Number: 00

No tak na chvíli zvolníme nasazení, ať to s tím uklízením nepřeženeme a mrkneme, co to tady máme za poklady. Ta výrazně červená obálka formátu A4 nejde přehlédnout. No jasně, první číslo Plazzmy! Zakoupeno na jaře v roce 2002 bratru za 40 korun českých a pár týdnů poté i zrecenzováno na metalopolisáckém paleolitu, myšleno Metalmanii. Mám to všechno ještě pořád v živé paměti. Stav je více než zachovalý, v té krabici je prostě každá tiskovina v bezpečí před neúprosným zubem času.

V porovnání s dobovou „konkurencí“ o Plazzmě snad ani nelze hovořit jako o zinu. Komplexní provedení je na úrovni regulerního časopisu. Křídový papír, profesionální sazba i grafika, jež nesou nezaměnitelný rukopis bohužel předčasně zesnulého Petra Chalupného alias Uproara, no a v neposlední řadě skvělé články z rukou Petra Frinty, který zde jako autor symbolicky odhodil okovy, jež ho svazovaly ještě v redakci magazínu Spark. Je to skvělé počtení i dnes, byť plně reflektuje tehdejší okouzlení norskou scénou anebo i švédskými OPETH na svém vrcholu po vydání alba „Blackwater Park“. Nadčasový je rozhovor s dánským producentem Flemmingem Rasmussenem, kterého v posledních letech vnímám spíše jako designéra pekelně drahé hifi techniky pod značkou Gryphon audio.

Svým nadžánrovým pojetím se Plazzma výrazně vymyká z tehdejší tiskové nabídky. Nadžánrový v tomto případě znamená hledící přes vysoký plot vymezující tvrdou muziku. Důraz je zde sice kladen na metalovou hudbu, řekněme že méně ortodoxního pojetí, ale ty žánrové odbočky obsah výtisku velmi obohocují, protože nejsou vysloveně samoúčelné. Kapely jako TACTILE GEMMA anebo ĽAHKÁ MÚZA přeci jen měly jisté pojítko na metalovou scénu v podobě výrazného překryvu posluchačské obce. Nejsmutnějším čtením pak i po letech zůstává poslední stránka avizující bohatý obsah následujícího čísla, na které nakonec bohužel nedošlo.

Proč se tak stalo, jsem se pokusil s odstupem více než 2 dekád zeptat samotného autora Plazzmy Petra Frinty...

"Myslím, že jsem jednoduše přecenil síly. Ve více ohledech. První byl, že jsme si s Petrem (Chalupným – grafikem) předsevzali, že každé nové číslo bude další gamechanger. A to totální. První číslo mělo vyjít jako A4 naležato s relativně málo textu. Nechali jsme se inspirovat designovými a literárními časopisy. A k tomu novou vlnou fanzinů, které – každý jinak a každý po svém – hledaly svojí roli a místo na slunci v době nastupujících on-line médií.

Společné měly, že směřovaly od důrazu na aktuálnost spíš k bilanční roli. Takové stostránkové komentáře k podstatnému dění v uplynulých dvou letech. Což byl hrozný nápor už jen v tom, že jde o úplně jiný druh psaní a editorské práce. Kratší text znamená zahodit hodně materiálu, který je „jen“ dobrý, často sakra dobrý, ale není zásadní, a to pro mě bylo něco, na čem jsem se zacyklil. A v druhé rovině, v makru jsem se tehdy rozeběhl příliš mnoha směry najednou. Začal jsem vydávat desky, věnovat se profesionální žurnalistice, kariéře v letectví a očividně bylo nad moje síly zvládnout to všechno najednou."

Mother of Darkness VI

To dnes už rovněž dávno zániknuvší Mother of Darkness se, co se týče nadžánrové pestrosti a neortodoxního přístupu pohyboval na opačném spektru. Na druhou stranu si jeho autor Lukáš Vágner nikdy na nic nehrál a ani se netlačil někam, kde se necítil svůj. Z komfortní zóny ho vyvedly jen některé nahrávky, jež mu na recenzi přistály v poště. Jinak by asi americké BETWEEN THE BURIED AND ME nenazval v posudku na jejich bezejmenný debut německou kapelou, pardon „skopčáky“. A stejně tak by ani skupinu nezatratil jako beznadějně průměrnou. Recenze jsou vlastně obecně slabším prvkem většiny čísel zinu, ale vše bohatě vynahrazují rozhovory. Ty jsou skutečně výživné a sám jsem překvapený, jak se dobře čtou i po dlouhých letech.

Je vlastně svým způsobem zajímavé a osvěžující přečíst si interview s nasranými DARK FUNERAL, kteří si stěžují na špatné podmínky na svém turné v roce 2001. Dnes už víme, že toto se pro švédské blackers rozhodně nestalo turném posledním. Užil bych si možná znovu i rozhovor se SEVERE TORTURE, kteří to také táhnou až do dnešních dní, ale i přes jinak umírněné a vcelku zdařilé grafické provedení tohoto v pořadí 6. čísla zrovna tyto 4 stránky hyzdí na pozadí motiv z tehdy aktuálního alba holandské kapely „Feasting On Blood“ v natolik nešťastném kontrastu k barvě textu, že jej lze číst jen s vypětím všech sil. Tehdy jsem to asi nějak zvládnul, v současnosti už to můj zrak prostě nedává.

Méně obratně sepsané recenze jsou daní, kterou museli v těchto časech zinaři „platit“ za příval nahrávek, jež se na ně valily ze všech stran a jež pro ně často znamenaly nemalou posluchačskou výzvu. Co vlastně na současných zinech v porovnání s těmi o jednu, dvě... generace staršími tiskovinami oceňuji, je absence recenzí nahrávek, jejichž místo lépe vyplní buď rozhovory nebo jiné články a které především u nepříliš často vycházejících zinů ztratily s nástupem webů svoje opodstatnění. Tuhle polívčičku jsem si prostě musel přihřát, protože tak se to před těmi cca 20 lety skutečně nastavilo až do dnešních dní.

Cassiopeia / 5 - jaro 2002

Vysokou úroveň toho nejlepšího z dobové tiskové nabídky nelze demonstrovat i bez alespoň jednoho výtisku zinu Cassiopeia. Rovněž už dávno nefunkční periodikum však ze svých útrob vyvrhlo i dodnes aktivního pisálka Krustyho, jinak samozřejmě především známého coby frontmana FORGOTTEN SILENCE. V současnosti lze jeho práce číst na webzinu Echoes, ale pojďme zpátky do roku 2002. Časopis vydávaný Jiřím „Machem“ Macháčkem měl tu specifickou vlastnost, že každé jeho číslo vyšlo v jiném formátě a grafickém provedení. Poměrně náročný úkol, o který se již pokoušel tým výšezmiňované Plazzmy, měl v podobě zde zmiňovaného pátého čísla tvar sešitu o formátu A5.

Poměrně veliký prostor je zde věnován (v té době obligátním) hudebním recenzím, ale taktéž posudkům práce „kolegů“ zinařů a najdeme zde i s odstupem času poměrně zajímavé a možná i nostalgické počtení na téma „První sraz zinařů“, konajícím se v březnu v roce 2002 v Brně. Pozitivní ohlasy, bohatá účast a celková spokojenost účastníků jsou v příkrém rozporu s debaklem v pořadí druhého „ročníku“, který proběhl o pár měsíců později na festivalu Brutal Assault, kde se étos a záměr akce rozplynul v davu ostatních festivalových návštěvníků.

Za vysloveně exotický už dnes považuji rozhovor s Ondrewem, šéfredaktorem dávno zaniklého webzinu Metalmusic.sk. Ve své době jedno z top periodik první vlny webzinů, z nějž nakonec přešlo na Metalopolis hned několik dodnes v naší redakci působících pisálků. Celkově i Cassiopeia nabídla příjemné a nesporně i vzpomínkové čtení, u nějž lituji jen ztrátu několika dalších zakoupených čísel.

Spawn Rebirth #8

Výživný, plnotučný, kalorický... A další podobné, možná až přepálené přívlastky mě napadají i po čase při pohledu na osmé a jak se časem ukázalo, i poslední číslo zinu Spawn Rebirth. Milan „Šotouš“ Ducháček a tým přispěvatelů vytvořili vskutku nabušené vydání, opět a tradičně zaměřené hlavně na death metal se špetkou grindcore. Číslu vévodí velmi rozsáhlý rozhovor s našim současným spolupracovníkem Martinem Lukáčem, jinak v té době známým i coby lídrem deathmetalových NOMENMORTIS. S Martinem se v jeho muzikantské historii urodilo rozhovorů více než dost, ale svým rozsahem a hloubkou se jich tomuto moc nevyrovná.

Obligátní recenze najdeme i zde, avšak s „luxusem“ v podobě bodovací tabulky usnadňující přehled v masivní záplavě zde recenzovaných kusů. Ani se nechce věřit, že těch 130 stránek vyplněných textem, obrázky a doprovodnou grafiku bylo v roce 2002 kompletně narvaných v jednom dokumentu formátu MS Word, což pokud si dobře pamatuji, bylo na absolutní hranici tehdejších technických možností tohoto software. A že tento dokument pak po napálení na CD téměř beze zbytku vyplnil jeho kapacitu, je už jen třešničkou na dortu. Tyto informace mám prostě pořád v živé paměti, protože přípravě tohoto čísla předcházela z mé strany i tvorba webové prezentace zinu, která tehdy běžela jako speciální sekce Metalmanie. Teď už mi ta moje polívčička vaří tak, že nadskakuje poklice, ale nápad propojit „mladý“ svět webových zinů se zavedeným papírovým mi tehdy přišel jako skvělý a zároveň jako výsměch všem, kteří tvrdili, že se tyto skupiny musí když už né přímo nesnášet, tak alespoň na sebe vzájemně koukat spatra. Bohužel další osud jak Metalmanie, tak Spawnu není dnes nutné znovu opakovat. Z toho prvního máme dnes Metalopolis a druhý jmenovaný? No, dejme slovo přímo jeho provozovateli Milanovi „Šotoušovi“ Ducháčkovi, kterého jsem se zeptal kdy a proč vlastně definitivně padlo rozhodnutí, že 8. číslo Spawnu zůstalo i číslem posledním.

Je to prosté, můj milý Watsone. Já jsem se nerozhodl. To spíš tak nějak vyhnilo, když ostatní z jádra Spawn Rebirth v mezičase odpadli, rozchody, studium, jiný priority... Některé rozhovory, co jsem natočil, už chtěli třeba do Sparku a jinam, navíc třeba Payo, Plazzma nebo Pařát šly do A4 a křídových obálek, změnil se horizont. Časopis jsem dělat nechtěl. Do toho navíc vlítl vzestup webového obsahu. A prostě to tak vyplynulo. Víš sám, že chvilku to vypadalo, že by se Spawn Rebirth přesunul online coby death/grind sekce pod tehdy hlavně heavy/doom Metalmanii. To ale umřelo brzy, s pádem webu MM. Takže pauza cca 20 let, kdy jsem o muzice psal občas do novin, E15, Respekt a tak. Ale teď už i naše děti poslouchají Sabaty, Metallicu, Nirvanu, Soundgarden a propadají se hloub nebo koukají do šíře... A pod stromeček si přejou vinyly. Navíc tuhle psal Suchy, že bysme měli jít na pivo. Při čtení Telepatie nebo Buryzone si říkám, že občas se k tomu pro radost vrátit by mi možná prospělo. Takže never say never. Pod logem Spawn Rebirth už to ale nebude.

Alespoň v tomto případě mám pro vás malou elektronickou náhradu a možnost si naprostou většinu recenzí a některé rozhovory (nejen) z posledního čísla přečíst i na Metalopolis. Stačí do vyhledávače zadat heslo „Spawn Rebirth legacy“ anebo kliknout na tento odkaz.

No nic, prolistování této čtveřice zinů mi zabralo celé odpoledne a z úklidu alespoň pro tento den nezůstalo nic. Ale vlastně poznání, že ta těžká krabice, na kterou sedá prach není zas tak úplně zbytečným krámem, zabírajícím místo, je možná ještě užitečnější, než celý předvánoční úklid! A to jsem se ještě nedostal k dalším boxům, kde určitě najdu několik výtisků Paya, Rest In Pain a nějaké slovenské ziny.

Raději se ale hned zítra vrhnu na luxování v jiných částech domu, kde nehrozí podobné prostoje. Tohle nečekané prozkoumání tiskových fanzinů z jejich vrcholné éry a zároveň z období, kdy si každý myslel, že to na úkor webů mají za pár, je vlastně užitečným historickým výletem a možností srovnání se současnou nabídkou. V mnoha ohledech mám pocit, že se vlastně v dramaturgii fanzinů toho tolik nezměnilo, ale na druhou stranu kdysi spíše unikátní žánrová pestrost Plazzmy je dnes již poměrně zavedeným standardem. Určitě lze s povděkem kvitovat i konzervativní lpění na rozhovorech a nezavádět nějaké nové „netradiční“ rubriky a stejně tak lze uvítat dnes již dominantní absenci recenzí anebo koncertních reportů, které nepříliš často vycházející papírové periodikum prostě nemá šanci aktuálně pokrýt. Tak snad někdy příště zase u další krabice! Anebo raději ne?