Určitě se vám to už také stalo. Poměrně konzervativně se věnujete jen určitým žánrům a najednou se objeví deska, která se nachází mimo vaší cílovou skupinu. A přesto vás rychle dostane do svého područí. Přesně do téhle situace mě dohnala "Caldera", debutová nahrávka detroitské kapely PILLAR OF LIGHT. Dostal jsem se k ní jen díky obálce. Mám totiž velmi rád práce Mariusze Lewandowskiho. Na coveru je malba nazvaná jednoduše "Idź" - "Jdi", a tak jsem tedy tento pokyn vyslyšel a šel rovnou na Spotify, jen na zkoušku kliknul a... a nepřestal poslouchat dokud tahle dokonalá emocionální bouře po šestapadesáti minutách nedozněla. A tuhle terapii pak ještě mnohokráte opakoval.

Post-metal/doom s dotekem sludge. Doom metalu se věnuji, jen pokud se (převážně) pevně drží s bráchou death metalem za ručičku a potápí se do bažinatých slují hodně hluboko pod zemský povrch. Post-metalové tendence jsou mi sympatické zejména, když se v temné uličce spolčí s black metalem a ve výsledku svými tesknými vibracemi naruší jeho jinak neproniknutelnou schránku. Sludge jako takový nesleduji skoro vůbec, snad jen pokud působí v žánrovém mixu jako doplňkový prvek. Nicméně jsem člověkem, na kterého blahodárně působí skličující (neplést s "nasládlé") tóny a je mu sympatická emocionálně rozervaná produkce. A přesně těmito atributy jsou PILLAR OF LIGHT nasáknutí až to hezké není.

Vítězný recept Američanů není kdovíjak komplikovaný. Naše kvinteto nepotřebuje matematické tabulky, vystačí si většinou se základními, velice úspornými motivy. To, co je dělá výjimečné, je schopnost s těmito motivy pracovat, vhodně je kombinovat, rozvíjet je, umět je vygradovat a v pravý okamžik zase zklidnit. Hned první skladba "Wolf To Man" nabízí poměrně ucelený obraz o tom, co se v následující necelé hodině hracího času asi bude dít. Doomový základ není kdovíjak hutný či propastně hluboký, naopak propouští poměrně hodně světla a poskytuje dost životního prostoru pro výrazné melodické momenty. Kytara nekreslí kdovíjak složité či kakofonicky-košaté obrazce, neuhýbá ani neexperimentuje, spíše se pevně drží silných nosných motivů a pomalu ale jistě je rozvíjí. PILLAR OF LIGHT na to mají čas, pracují s průměrně osmi až devíti minutami na skladbu a mají tak dostatek prostoru důkladně pracovat s atmosférou. Velmi časté jsou lehkonohé vybrnkávačky, které se pravidelně střídají s dramatickými doomovými nástupy. Jakmile je posluchač nasycen hutnějšími pasážemi, PILLAR OF LIGHT ho zase rychle vrátí zpět do křehkých a citlivých dimenzí.

Američané umí výtečně pracovat s gradací. Hned v úvodní skladbě od času 3:50 postupně kousek po kousku poctivě budují momentum, kdy od intimního vybrnkávání přejdou až k velkolepému, emocionálně vypjatému finále. Pokud už mluvíme o emocích, je nutné zmínit vokalistu Aarona Whitfielda. Jeho zpěv je suchý, vykřičený, ale současně doslova prodchnutý emocemi. PILLAR OF LIGHT jsou si své zbraně za mikrofonem velmi dobře vědomi a často dávají ztrápenému zpěvu Aaronovu možnost ještě více vyniknout v oněch výše zmíněných křehkých pasážích. Jen subtilní brnkání na kytaru či úsporný atmosférický předěl a do toho odevzdaný řev raněného zvířete. A nebo jen mluvené slovo. Tuhle impresivní sekvenci najdete snad v každé skladbě na "Caldera". PILLAR OF LIGHT dlí většinou v zajetí melancholie, nicméně občas tento bezpečný přístav opouští. Závěry "Spared" a "Unseeing" nepatří vzletným melodiím, ale sevřenějším, méně přístupnějším riffům s lehce disonantními konturami. Osobně jsem za tyto disharmonické pasáže rád, ale ještě raději bych je viděl intenzivnější, více vyhrocené tak, aby tvořily výraznější protiklad tesknému jazyku sólové kytary, která v centru dění tak ráda maluje hořkosladké obrazce. Doomový důraz tu samozřejmě je, nepůsobí však dominantně, ale spíše umírněně. Jako v rozjezdu druhé skladby "Leaving", kde nabývá klasických devadesátkových obrysů. Naopak v následující "Spared" jsou doomové nástupy mnohem výraznější, majestátnější, ale současně i členitější. Na to nejlepší si musíte počkat do páté kompozice "Infernal Gaze", kde kapela znovu čaruje s náladami a plynule mění jak atmosféru, tak i flow skladby (v kontextu desky dojde i na jednu nezvykle rychlou pasáž).

Velké překvapení. PILLAR OF LIGHT natočili příjemně emocionální doom/post-metalovou sbírku. Ukrývá hodně komorních, citlivých meziher a spíše, než aby vás nemilosrdně přejela těžkotonážním doommetalovým válcem, pohladí a pohraje si s vaší náladou. Deska, která neohromí svoji složitostí ani komplexitou, ale skladatelskou chytrostí a důvtipem. Zkuste, nebudete litovat.

P.S. Album nemám ve svém celoročním top listu jen z toho důvodu, že se ke mě dostalo až v posledních dnech tohoto roku.