Jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo – jsem krysař. Těmito slovy počíná se legendární novela Viktora Dyka o mytické postavě, která dostala příležitost stát se alespoň na omezenou dobu člověkem – milujícím, pochybujícím a nakonec i selhávajícím. Stejnými slovy počíná se i stejnojmenná divadelní hra spolku Kašpar… Jak se podařilo jeden z největších literárních klenotů převést do tvaru dramatického?

Znáte tu slavnou Dykovu báseň o české povaze? Tu, kde se opakuje refrén „něco uprostřed“? Pak tedy nejen že tato báseň se objevuje i v kašparovské dramatizaci, ale zároveň velmi dobře postihuje charakter hry. Hry, která se pohříchu snaží být postmoderní a věrná textu zároveň. Na jednu stranu tu nacházím snahu o evokaci temné, gotické atmosféry (už jen ve velmi uhrančivé protáhlé figuře hlavního protagonisty Martina Hoffmanna, ale především pak v pietním uchování Dykova textu), na druhou stranu se pokouší otevřít novou rovinu otázek, které jsou s naprosto bezohlednou násilností vloženy do úst nejprostší (a tím pro Dyka i nejpozitivnější) postavy příběhu – Seppa Jörgena. Jakoby se autorka přepisu obávala, že sám prostomyslný rybář, který není stvořen pro štěstí, není poslem dost silné idee, proto vpašovala do jeho úst skvosty jako: je bytí v přítomnosti nutné (ptám se – nejsem-li v přítomnosti, pak mohu existovat v budoucnosti?), je divadlo důležitější než život (pokud ano, o čem to vypovídá) apod. Oč uceleněji a působivěji působí originální replika: „“Je pravda,že chápu pomalu,je pravda,že říkám teprve dnes,co jsem měl včera říci. A vy jste odešly,aniž bych Vám odhalil svou bolest.“ Jenže jakoby tato dimenze autorce nestačila a potřebovala vsunout do Dykova dramatu „kus té poctivé moderny“. Nuže, ten palčivý pocit mnoha moderních inscenací „vím to líp než autor, protože autor umřel už dávno a byl prostě tak trochu blbej“ se většinou projevuje devalvací textu, zamlžením smyslu a přetížením dramatu zbytečnými excesy.

Tomu se Krysař nevyhnul. Kabaretní vsuvky mi u Kašparů nikdy nevadily, obzvlášť v klasických komediích (dodnes s láskou vzpomínám na zjevení se Obi-Wan Kenobiho v Machiavelliho Mandragoře), ale když Krysař začne v rytmu Bregoviče tančit jako Michael Jackson, bouří se ve mně cosi staromilského, co miluje tuhle postavu v její démonické uzavřenosti a nepřístupnosti. Záměr pobavit publikum „novým“ je chvályhodný, ale Krysař je svou existenciální a ďábelskou povahou až příliš nepřístupným textem k nějaké komické aktualizaci. Přesto postava vlezlého hospodského v podání Jakuba Špalka a několikero jeho reklamních vsuvek budí pobavení, stejně jako scéna, když štamgasti jeho podniku zpívají medley „Zachovej nám Hospodine-ach synku, synku-Deutschland, Deutschland über alles-Internacionála-Jednou budem dál“, a tak jen zdůrazňují jednu z rovin Dykova Krysaře – rovinu střetu maloměšťáckého živlu s anarchistickým a nezařaditelným hubitelem krys a jiné havěti.  

To dobré v divadelním Krysaři je především Dyk sám. Tam, kde se herci vzdávají plně textu a prožívají ty emotivní úsečné repliky ve ztlumeném osvětlení, má tenhle kus velkou sílu. Ať je to dialog Krysař – magistr Faustus (k čemu je nám srdce?), ať je to fantasticky živelný Krysařův výbuch, poté, co mu Agnes odhalí svou nevěru, ať je to nádherný nokturnál Krysař – Sepp Jörgen (ne, ty nejsi stvořen ke štěstí. Snad jsi stvořen k něčemu většímu, když nejsi stvořen ke štěstí)… Tak, kde je nejsilnější Dykův text, je silná i hra, což je dobře. Přesto však tam kde byl silný Dyk, tam kde hlavní hybnou silou děje je jeho brilantní jazyk, strohá vypravěčská práce, tam dramatizace ztrácí a je nucená si vypomáhat kabaretními vložkami a zmiňovaným postmoderním mlžení. Nelze než si oddychnout, že Špalek má po ruce tak dobré herce (byť pár přežblebtů ten večer zaznělo), kteří dokáží přenášet emoce a vytvářet v sále domáckou atmosféru. A zároveň se typově trefit do svých charakterů tak dokonale, jako přenádherná nevinná tvář  Moniky Zoubkové (Agnes), blouznivý vzhled Václava Jakoubka (Faustus), či divý středověký obličej Martina Kärgera (Gottlieb Frosch). 

Celkový dojem tak lehce kolísá. Pár dobrých nových nápadů se v inscenaci najde, pár hodně emotivních míst, spousta krásných myšlenek a dost zbytečného. Zkrátka: ne dobrá, ne zlá, něco uprostřed.