Časy jsou zlé, Rolfe. A tak ani jediné, jakž takž povedené a původní pověst RUNNING WILD respektující album ze všech čtyř, co vyšly po návratu bukanýrů ze záhrobí v roce 2012 (ano, mám na mysli o čtyři roky mladší „Rapid Foray“), nemůže narůžovo nalakovat fakt, že s touhle kapelou to už delší dobu jde hodně z kopce. Originální původnost, nakažlivost a smrtelně nebezpečný ocelový říz jsou dávno zaprášeny v rohu zpustlé přístavní putyky a zbyla jen křeč a nostalgie. Jimi už dnes ovšem věrného a dlouho trpělivého fanouška nenakrmíš, ani kdyby ses na ráhno pověsil.

A tak i když je to člověku Jollym Rogerem křtěnému proti srsti (a správně proto dlouho odolával a Kapitánovým nohsledům se nebál důsledně dát tříbodové hodnocení), nakonec mu nezbude než obrátit se tam, kde už mnozí nějaký ten pátek kotví. Ano, není jistě tajemstvím, že projekt BLAZON STONE Švéda Cedericka Forsberga dospěl postupem času v regulérní skupinu, která brázdí křížem krážem moře RUNNING WILD v nejlepších létech, a že přes to, že jsou vlastně jakýmsi revivalem, vypracovali se postupem času k tomu, že momentálně jsou Kapitánově posádce velmi nebezpečnou konkurencí, a co se nahrávání nových alb týče, jsou už dokonce notný kus před ní.

Dlouhohrajících nahrávek mají BLAZON STONE na kontě celých šest, a když se jimi jeden probírá, nezbude mu než konstatovat, že kasparkovského talentu má Cederick Forsberg na rozdávání. Kapela si tak již dokonce stihla zadělat na slušné vlastní „Best Of“, které musí v živém provedení znamenat poměrně výbušný koncertní zážitek. Skladby jako třeba „Fire The Cannons“, „A Traitor Among Us“, „Down In The Dark“ nebo „Heart Of Stone“, doslova pulsující v duchu té nejlepší devadesátkové runningwildowské tradice, včetně jedinečného „spiritu“, zvuku či tématiky jsou k tomu ostatně přímo předurčeny.

A nejinak je tomu i na doposud poslední studiové nahrávce BLAZON STONE, albu „Damnation“ z roku 2021. Jako kdybyste se s ní vrátili časem o třicet let zpět a v nějaké odlišné alternativní dimenzi si v prodejně cédéček nechali pro zajímavost pustit RUNNING WILD, kteří tehdy vydali další geniální album s názvem (ehm, jak jinak) „Blazon Stone“. Jenže v té jiné dimenzi se ta kapela jmenuje BLAZON STONE a album „Damnation“ (kdyby to bylo „Runing Wild“, pěkně by se nám ten kruh uzavřel, což?). Ale jinak zní dočista stejně, až do toho nejposlednějšího rozverného úderu na velký „ride“ činel při dvoukopákové jízdě. A hitovek je tu taky spousta, nehledě na to, že zpěvák Matias Palm rovněž nemá zásadní problém s tím, aby zněl jako Rolf Kasparek. „Raiders Of Jolly Roger“, „Wandering Souls“ s intrem nechávajícím vzpomenout blahé paměti folkového „Batalionu“, „Hell On Earth“ nebo „Bohemian Renegade“, to jsou jen nejzářivější vzorky toho, jak moc příklady táhnou, a jak se pak někdy stane, že to pak někdy na svou stranu přetáhnou úplně.  

Jistě, není to původní ani za mák, jak už jsem o tom psal. Ale v téhle smutné runningwildovské současnosti se to ve finále rovná pouze odečtení jednoho hodnotícího bodu, po němž jich ještě  celých sedm zůstane a s nimi i báječná ozvěna toho nejlepšího z dílny kdysi mocných RUNNING WILD, pochopitelně s živým bubeníkem v nahrávacím studiu.