Leden roku 1983, Hradec Králové. Venku je zima jako když praští, ale na pódiu Filharmonie začíná teplota stoupat. Ta kapela je jiná, divná a neobvyklým způsobem praštěná. Ačkoliv ten pán u kláves vypadá jako pohřebák, kytarista připomíná animovanou postavičku a basák budí dojem, že se sotva před minutou vyprostil ze svěrací kazajky, kapela hraje fenomenálně. Textům občas není vůbec rozumět, ale možná je to záměr. Takové banality však pod palbou originální hudby a hráčských výkonů nikdo z přítomných neřeší. Kolem budovy mezitím krouží dravci. Někteří jsou dokonce přímo v hledišti. Nezákonné obohacování, porušení smluvních podmínek ohledně odehraného počtu koncertů a neoficiální uvedení předkapely TRIFIDI. Ještě pár posledních taktů, kytarových výpadů, bláznivé pódiové prezentace a pak spadne klec.

Imaginace kytarových stěn

Moji rodiče mívali pěkný soundsystém zakoupený těsně před tím, než táta v roce 1987 nastoupil na vojnu. Šlo o černý gramofon značky Aiwa, pod kterým byl umístěn rozměrově stejný kazetový magnetofon Tesla SM261. Vychytaná záležitost, jaká díky kabelovému propojení nabízela spousty srandy. Stačilo posadit jehlu na zvolený asfalt, do chlívku dole vložit libovolnou kazetu, zapnout nahrávání a bylo vystaráno. Zvuková stopa z vinylu se pohodlně přepsala do magnetické pásky a člověk si vytvořenou MC kazetu následně mohl vložit třeba do walkmana. S nástupem satelitu a objevením zázraku jménem MTV došlo k dalšímu rozšíření možností. Kazeťák se dal totiž kabeláží propojit s naším televizorem stejné značky, což znamenalo jediné. „Stahování“ aktuálních hudebních pecek rovnou na kazety. Takové středověké „ulozto“, dalo by se říci. Jasně, občas táta nahrál i kus reklamy, ale koho by něco takového tehdy štvalo? Zkrátka nesmírně praktická a variabilní věc. Jak vidno, i pár let před pádem zasmrádlého socialismu bylo možné zakoupit pěkné elektronické hračky bez jakýchkoliv kurvítek, neboť tohle sehrané kombo naši měli prakticky po celá devadesátá léta.

Jakožto hudební fanoušci vlastnili rodiče i nemalou sbírku LP desek. Mamča jela spíše v českém pop rocku, táta v hard rocku a heavy metalu světového střihu. Každý vinylový kotouč měl také svůj příslušný přebal s jedinečnou vizuální fasádou. Od prosté fotky až po honosné malované obrazy. Právě tyto papírové ochranné schránky mě v dětských letech nesmírně přitahovaly. Některé působily monumentálně, jako třeba „Křižáci“ (1992) od vlasatých chlapců z KREYSON. Jiné dokázaly zaujmout strohostí a současně úderností zvoleného fontu, což v mých očích platilo třeba o AC/DC a jejich veleslavné fošně „Highway to Hell“ (1979). Žádný jiný přebal jsem si ale neprohlížel s takovou zaujatostí, jako ten, který náležel nahrávce „Straka v hrsti“ (1988) od rockového uskupení PRAŽSKÝ VÝBĚR. Létající stařec v kolečkovém křesle s berlemi místo křídel a pod ním nějaký rytíř na koni (že má jít o svatého Václava mi opravdu nedocházelo). Snad ještě lepší byla zadní strana, kde se malíř a grafik Kamil Lhoták opravdu vyřádil. Fotografie hrající skupiny a dole pod pódiem kreslené hlediště plné poťouchlých postaviček různých barev a velikostí.

S obřími černými sluchátky na hlavě, které evokovaly zimní klapky na uši, jsem tuhle kultovní nahrávku točil neustále dokola a přitom v rukách třímal ten úžasný přebal. Co mi to v sedmi letech říkalo? Významově absolutně nic, ale ta atmosféra! Divoké vize v mé hlavě byly během poslechu dokonale plastické. Záhrobní vítr vždy cloumal s úvodní peckou „Hrabě X“. Kdesi na vrcholku zamrzlých kopců žil v ponurém sídle z mramoru jeden smutný upír, nebo možná znetvořený šlechtic. Svět ho odmítal a on se užíral ve své věčné samotě. Následoval strachem obestřený pocit opuštěného dítěte uprostřed velkého města, který svým hysterickým přednesem skvěle navodil ten ukřičený pán v prchající skladbě „Na václavském Václaváku“. Domnělý konec desky patřil majiteli koňských stájí, jemuž život neustále ztěžovaly nějaké krysy v kotelně. Alespoň tak jsem si vykládal podstatu plouživé podivnosti „Můj koníček“. Jednoho dne se mě mamča zeptala: „Nechceš taky někdy zkusit druhou stranu?“ No jo. Vždyť desky se dají otáčet! Skrze praštěný otvírák „Bangabasava“ mohlo hudební dobrodružství pokračovat a to až k závěrečné rychlovce „Nádraží“. Nikdy na tuhle dobu nezapomenu. Magické časy, magické album.

Pitoreskní pomník rocku

Jedno z nejdůležitějších československých rockových alb sice v současných dnech neslaví žádné významné jubileum, ale kdybych ke „Strace v hrsti“ přistupoval tímto způsobem, asi bych článek nikdy nenapsal. Ostatně jak správně počítat roky u hudebního díla, které přišlo k životu již v roce 1982, ale oficiálně vyšlo až o šest let později? Patrně nijak. Nakonec jsem tedy dal na své vnitřní nutkání, jelikož Metalopolis se sice tematicky rozpíná do všech stran, ale svou podstatou zůstává ryzím hudebním webem zasvěceným tvrdému kytarovému lomození. „Straka v hrsti“ bude navždy součástí mých nostalgických vzpomínek a zároveň čarovnou esencí, jež mi v srdci zažehla zárodek vášně pro živočišnou hudbu. Jde však také o významný rockový pomník, který by na tomto místě určitě neměl chybět. Pojďme si tedy společně zavzpomínat. Můžeme začít třeba tím, že si představíme tři, po lidské stránce mimořádně odlišné, ale hudebně sehrané osobnosti.

Varhaník

Milovník klasické hudby, mnohem později rocker a dnes dokonce příznivec metalové hudby. Ještě v dobách, kdy skupina PRAŽSKÝ VÝBĚR koketovala s jazz rockem, měl její frontman, skladatel, zpěvák a hráč na klávesové nástroje Michael Kocáb daleko blíže k Bachovi, nežli k elektrizujícímu běsnění Jona Lorda z DEEP PURPLE. Možná to bylo částečně tím, že jeho otec byl evangelický kněz a matka milovnice klasiky, což mladého Kocába nasměrovalo ke studiu hry varhan na pražské konzervatoři. Ať už v barokním rámování Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela nebo pod doteky romantismu v režii Antonína Dvořáka zůstává takzvaný „královský nástroj“ neodmyslitelně spjat s velikány klasické hudby. Setrvávání ve vymrzlých kostelech a ustavičné přehrávání kompozic dávných legend ale Kocábovi nepřinášelo potřebný zdroj sebevyjádření. Ten začal přicházet až později v hudební formaci PRAŽSKÝ VÝBĚR (pojmenované dle levného vína stejné značky), která vznikla jako boční odnož Pražského Big Bandu v první polovině sedmdesátých let.

Tehdy šlo ale ještě o docela jinou skupinu s naprosto odlišným feelingem, jejímž korytem se prohnal celý proud znamenitých hudebníků. Jen považte. Perkusionista Jan Žižka, špičkový jazzový saxofonista Jiří Niederle, trumpetista Zdeněk Šedivý, bluesový kytarista Zdeněk Fišer a samozřejmě krotitel čtyř strun Ondřej Soukup. Navzdory muzikantské variabilitě a občasným personálním změnám držel opratě hudebního směřování výhradně Michael Kocáb, přičemž vrcholem jeho úsilí a skladatelských schopností se stalo debutové album „Žízeň“ (1978). Dohromady čtyři kompozice, z nichž dvě přesahují stopáž deseti minut. Jmenovitě jde o košaté skladby „Mysterium“ a „Metamorfózy“ (takzvané suity), kde každou tvoří čtyři části s vlastními názvy. Jazz rocková deska „Žízeň“ navozuje intenzivní pocit složitých improvizačních čísel a oslnivých hráčských výkonů. Všechny skladby jsou přitom nesmírně promyšlené a vzájemně se doplňují. Okázalost pro náročné uši, která však hlavnímu tahounovi začala být těsná.

Pragokoncert umožňoval podobným hudebním uskupením občas vycestovat ven v rámci mezinárodních jazz rockových festivalů. Na takové privilegium si sice v sedmdesátých letech mohli sáhnout jen poslušní hudebníci a případný výlet se neobešel bez dozoru, ale byla to rovněž skvělá příležitost vidět a hlavně slyšet skupiny ze zahraničí. Ať už v Německu, Polsku nebo Španělsku, na každém festivalu se vyskytlo hudební těleso, jehož fluidum se daleko více opíralo o rock, nežli o jazz. Právě tehdy, na samém sklonku dekády, si Michael Kocáb uvědomil, že by chtěl takovou hudbu tvořit i doma. Rock měl zkrátka daleko ostřejší hrany a umožňoval předávat různá poselství skrze textové depeše. Možná to bylo jen tou dobou a možná i tím, že Kocáb pocházel z disidentské rodiny. Jednoznačně však v sobě ucítil potřebu provokovat. Patrně tam byla ukrytá vždy, ale nově objevená fascinace hlasitým hudebním žánrem mu dodala tolik potřebné odhodlání.

Virtuóz

Počáteční cesta kytaristy Michala Pavlíčka nevedla ani zdaleka přes hájemství mistrů klasické hudby, neboť vůbec první skladby, jaké na španělskou kytaru dokázal v dětství vybrnkat, pocházely z repertoáru BEATLES, ROLLING STONES či Chucka Berryho. Ačkoliv se na tehdejších školách vyučovala pouze klasická kytara, mladý Pavlíček v soukromí utíkal k LED ZEPPELIN. S odstupem let nicméně přiznává, že studium klasické hudby mu dopomohlo vylepšit ranou techniku hry a především si osvojil čtení not. V šestnácti letech začal obrážet vesnické zábavy se skupinou PENGUIN zaměřenou na přehrávání rockových cover songů. Později došlo na angažmá v kapelách EXPANZE a BOHEMIA. I v tomto případě kapely sklouzly k hraní jazz rocku, avšak zatímco Michael Kocáb si v tomto populárním žánru našel zalíbení díky jazzu, Pavlíčka k němu dostal rock. Ten pravý obrat v životě mladého kytaristy nastal roku 1980, kdy se svou první ženou vycestoval za hudbou do anglického Readingu. Začínající IRON MAIDEN, věhlasní UFO, hledající se WHITESNAKE či irský blues-rockový kytarista Rory Gallagher, Pavlíčkův velký vzor.

Kromě toho, že si Pavlíček z Anglie dovezl nezapomenutelné dojmy a kytarový zesilovač americké značky Music Man, dospěl i k přesvědčení, že tvrdá hudba představuje přesně to, čemu se bude v následujících letech věnovat. Chtěl se takříkajíc vrátit ke svým inspiračním kořenům, které v dětství a během dospívání formovaly jeho vkus. Následné setkání Pavlíčka s Kocábem na začátku osmdesátých let nebylo dílem náhody. Zmiňovaný projekt BOHEMIA založený hudebníkem Leškem Semelkou má na kontě jediné, byť z dnešního pohledu ceněné album „Zrnko písku“ (1977). Právě na něm Michael Kocáb hostoval jako hráč na elektrické piano, a právě díky studiovému nahrávání o sobě oba hudebníci věděli. Když tedy Kocáb o pár let později obměňoval sestavu PRAŽSKÉHO VÝBĚRU s cílem přitopit více pod kotlem, padl mu dravý Pavlíček opět do noty. Talentovaný kytarista měl po boku zdatného bubeníka, věčného pařmena a kamaráda Jiřího Hrubeše, kdežto Kocáb hráče na basovou kytaru Ondřeje Soukupa, který už tou dobou nenápadně pokukoval po lukrativním angažmá v doprovodném orchestru jistého rekordmana ve sběru zlatých slavíků.

Počáteční jamování a nenápadné oťukávání mělo neurčité výsledky. Kocáb chtěl hrát rock, ale zároveň si přál zachovat alespoň letmý dotek jazzu. Pavlíček to však cítil přesně naopak (zdá se, že ono pověstné osobnostní pnutí bylo mezi oběma hudebníky přítomno od samých počátků). Ať už je pravda jakákoliv, nakonec zvítězil příklon k hard rocku, globálně úspěšnému punku a silnému vlivu takzvané nové vlny (New wave). Ta dosahovala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let svého vrcholu a mísila v sobě tradičně pojaté principy rockové hudby s evolučním začleněním elektroniky. Nová vlna se neštítila ničeho. Z bubblegumu čerpala dětskou spontánnost, v DNA reggae hledala uvolněnost a glam rock do ní přinesl extravaganci založenou na různorodých kostýmech a vizuálních fórcích. Po několika týdnech bylo jasné, že to mezi dvojicí Kocáb & Pavlíček začíná jiskřit hudební kreativitou, jejíž dynamičnost podtrhoval Hrubeš svou nápaditě podanou hrou na bicí. Jakmile v roce 1981 Soukup definitivně utekl do područí božského Káji, zůstal v PRAŽSKÉM VÝBĚRU volný post pro nového baskytaristu. Vzhledem k tvrdšímu zvuku kapely razil Michal Pavlíček názor, že další basák by měl být rocker tělem i duší.

Rebel

Srdcař a beznadějný milovník řízné hudby. Takový je baskytarista Vilém Čok, benjamínek v novovlnném uskupení PRAŽSKÝ VÝBĚR. A přitom to dlouhou dobu vypadalo na kytaru. K hudbě ho dovedl velký přenosný gramofon v obývacím pokoji, který si jeho rodiče koupili v šedesátých letech za tehdy nekřesťanských dva tisíce korun československých. Měli vytříbený hudební vkus a malý Vilém zaujatě naslouchal. OLYMPIC, BLUE EFFECT, THE REBELS, ale třeba i první nahrávky Yvonne Přenosilové. Vnímání hudby a výrazný cit pro rytmus se musel využít. Mladý Čok chodil čtyři roky na studium klasické kytary. Únavné opakování šablonovitých stupnic ho nebavilo. Chtěl hrát rock! Se svou školní kapelou EXPLOZE drtil covery zahraničních skupin. V té době už byl plně pohlcen kapelami CREEDANCE CLEARWATER REVIVAL, NAZARETH a KISS. V EXPLOZI hrál i bubeník Tomáš Havrda, který Čoka začátkem roku 1978 seznámil s Jiřím Křivkou, kytaristou rockové skupiny ZIKKURAT. Mladý Vilém Čok byl přijat. I přes urputnou snahu zachovat v kapele dvě kytary se skupině nedařilo sehnat žádného baskytaristu. Zůstalo trio. Moudřejší musel ustoupit. Čok uznal, že nehraje tak dobře jako Křivka a koupil si baskytaru značky Galaxis.

S příchodem Čoka do skupiny pronikla i větší živelnost a agrese, za což mohl přímý vliv punk rockových formací RAMONES a SEX PISTOLS, jejichž nahrávky kapela sháněla na černých burzách. ZIKKURAT si pomalu připravoval půdu pro zdrcující úder. Existují dva druhy začínajících kapel. Jedna část si zakládá na permanentním vystupování před lidmi a díky zpětné odezvě brousí svůj rodící se repertoár. Ta druhá se zavře na několik let do zkušebny a ven vyleze teprve tehdy, když už jsou písně patřičně vybroušené. ZIKKURAT spadal do té druhé kategorie. Po téměř dvouletém drillu přišlo památné živé vystoupení v listopadu roku 1979 na Pražských jazzových dnech. Byla to vlastně z nouze ctnost, protože Jazzová sekce (Artforum) umožňovala v socialistickém Československu jako jediná vystupovat i mladým amatérským uskupením na velkém pódiu. Hoši ze ZIKKURAT svůj půlhodinový set spustili jako poslední. Mezi všemi těmi jazzovými a jazz rockovými tělesy působila kapela dojmem beranidla, ale sklidila nečekaný úspěch. Roku 1980 hrál ZIKKURAT na palubě parníku Děvín. V hloučku návštěvníků napůl oficiálního koncertu se nacházel i Michael Kocáb.

PRAŽSKÝ VÝBĚR shání basáka a devatenáctiletý Vilém Čok, který o téhle skupině v životě neslyšel, právě dostal lano. S díky odmítl, ale přijal alespoň pozvánku na živé vystoupení: „třeba se ti to rozleží v hlavě“, pravil Kocáb. Koncert na Chmelnici byl divný. Basu ještě drtil Ondřej Soukup, ale co ta hudba a uhozené kostýmy? Je to hard rock, jazz, punk nebo snad nějaký alternativní rock? Čok zůstal u svého zamítavého stanoviska, avšak vztahy v kapele ZIKKURAT utrpěly během následujících šesti měsíců velké trhliny. Jablkem sváru mezi Jiřím Křivkou a Vilémem Čokem byl rozdílný pohled na budoucí hudební směřování. Náladový kytarista čím dál více inklinoval k progresivním formacím typu YES či PINK FLOYD, kdežto Čok chtěl zůstat věrný přímočaré punk rockové energii. Vzájemná eskalace názorů nakonec vyvrcholila pěstní výměnou ve zkušebně. Naštvaný Čok dal avízo PRAŽSKÉMU VÝBĚRU. Nabídka byla ještě stále aktuální. Aniž by si to Vilém Čok uvědomoval, učinil právě nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě.

Na plný plyn

Dnes již můžeme s určitostí tvrdit, že Vilém Čok naskočil do rozjetého vlaku a měl co dělat, aby o poznání zkušenějším a starším muzikantům stačil. Stal se příslovečným učněm u dvou mocných čarodějů. Pokud si dohledáte staré rozhovory, kde Čok na toto hektické období vzpomíná, narazíte na často se opakující slovíčka jako: spěch, stres, nervy, blázinec. Na druhou stranu se ale ocitl v plně profesionální kapele, která zrovna procházela nezanedbatelnou transformací. Ideová i hudební konceptualizace nové vlny se stala určujícím rysem PRAŽSKÉHO VÝBĚRU. Uhozený styl oblékání, teatrálnost, humor v hudbě i na pódiu. Tou dobou už měla autorská dvojice Kocáb/Pavlíček dobrých osmdesát procent materiálu, z něhož později vzejde „Straka v hrsti“. Předvojem věcí budoucích se stalo vydání singlů „Komu se nelení - tomu se ženění“ / „Já se mám, že je Olda přítel můj“ (1982). Ruku v ruce s tímto důležitým krokem přišlo také první umělecké spojení s osobou Františka Ringo Čecha na postu textaře.

Ostatně textová stránka věci byla vždy Achillovou patou skupiny. Setkání s Čechem zajistil manažer skupiny Josef Novotný. Sám vynikající textař, který došel k závěru, že jeho zveršované příběhy jsou pro novovlnnou tvář PRAŽSKÉHO VÝBĚRU možná až příliš vážné. K oné sarkastické vizáži se daleko více hodily texty na bázi karikatury a zesměšňování vážných témat, což Čechův vklad splňoval bezezbytku. Kapela však potřebovala především vystupovat, tudíž si značné množství hudebních čísel zatím muselo vystačit pouze s doprovodem svahilštiny, čímž teď nemíním oficiální jazyk užívaný ve východní Africe, ale nesrozumitelnou změť rádoby anglických výrazů a nic neříkajících slovních výmyslů. Koncerty samotné provázel punc senzace. U starších příznivců jazz rockového PRAŽSKÉHO VÝBĚRU vyvolávaly šok, generace mladých posluchačů byla fascinována. Tam, kde by Kocáb dříve spustil improvizační klavírní lauf, nyní vyťukával poťouchlé zvuky a do mikrofonu přitom volal: „kaťa Haťa Paťa“. Vytáhlá punková basa, přehledná struktura písní, chytlavost a kostýmní extravagance korunovaná gumovou maskou nějakého seschlého dědka. Bylo to neortodoxní, jiné, svěží a hlavně svobodné.

Chytání straky

Natáčení desky probíhalo koncem léta roku 1982 v proslulém Studiu A, které sídlí v karlínské budově rozhlasu. Může působit možná až neuvěřitelně, že si tak invenční, konvencemi nesvázané a hlučné rockové těleso mohlo oficiálně dovolit natáčet desku, ale v tomto případě zafungovaly užitečné styky. Michael Kocáb se dobře znal s Jiřím Maláskem, tehdejším šéfredaktorem hudebního vydavatelství Panton. Právě ten u vedení nakladatelství ztratil dobré slovo a za kapelu se společně s manažerem Josefem Novotným zaručil. S Pavlem Petříkem a Svatoslavem Rychlým za mixážním pultem se natěšená rocková kapela PRAŽSKÝ VÝBĚR mohla pustit do díla, což byla pro studio zaměřené na popové a jazzové nahrávky celkem raritní událost. Nahrávalo se převážně v pozdních nočních hodinách. Často mezi půlnocí až do brzkého rána. Mělo to své výhody. V budově nebyl takový provoz a noční nahrávání navíc nebylo tak náročné na peněženku.

Drtivou většinu hudebních nápadů měli na svědomí Kocáb a Pavlíček s výraznou dopomocí Jiřího Hrubeše, který pod jednotlivými motivy vystavěl bytelné bubenické základy. Vilém Čok na popud kapely přinesl svou celoživotní hitovku „Na václavském Václaváku“. Výběr jednak potřeboval natáhnout stopáž a zároveň chtěl po mladém baskytaristovi také nějaký ten skladatelský výkon. Čok skladbu vytáhl z repertoáru své předchozí skupiny ZIKKURAT. Aranžmá bylo odlišné, tempo bluesově táhlé a text delší. Po jednom z koncertů PRAŽSKÉHO VÝBĚRU kdesi v hotelovém pokoji si vzal Čok skladbu do parády a výrazně ji upravil. Text byl osekán na kost a nosný riff výrazně zrychlen. Kocáb s Pavlíčkem později upravili aranže, aby skladba ideově zapadla do zvukové tváře zvolna se rodícího alba. Text se řešit nemusel. Ten s duchem nahrávky více než souzněl.

Michael Kocáb ve studiu užíval především elektrické piano Fender Rhodes a analogový syntezátor ARP Odyssey. Michal Pavlíček měl k dispozici svůj milovaný aparát Music Man, kytaru Gibson SG a dvojici pedálových efektů TC Electronic Stereo Chorus a Boost Distortion. Kromě dotáček některých sborů a později dodaných samplů se playback užíval jen minimálně. Výběr hrál hezky pohromadě v jedné místnosti. Lokální nahrávání zvukových stop bubnů, basy či kytar nebylo ještě zdaleka tak běžné jako dnes. Patrně i tento staromilský způsob nahrávání posloužil větší pospolitosti a odhodlání dát do nahrávky vše. V období, kdy si Vilém Čok vybíral dovolenou, nahrál Pavlíček basové party ke skladbám „Bangabasava“ a „Nádraží“, jelikož čas začínal poněkud tlačit. Na každý pád ale autorství u písní nikdo z kapely neřešil. Ten, kdo dotáhl nosné téma, riff, případně dominantní klavírní part, byl pod skladbou uveden jako první bez ohledu na další úpravy.

Jak již bylo řečeno, do psaní textů se kapela moc neměla. Hned čtyři písně tedy otextoval zmiňovaný F. R. Čech (Hrabě X, Pražákům, těm je hej, Můj koníček, Zubatá). Vilém Čok měl svůj Václavák, Kocáb byl podepsán pod ponurou „S.O.S.“, Josef Novotný své nehezké myšlenky otiskl do písně „Proč jen já“ a slova Jiřího Suchého ozdobily závěrečnou pohodu „Nádraží“. Textů a textařů se sešlo víc, ale ne všechny nápady se kapele hodily do krámu a jiné zase musely projít dodatečnou úpravou (Pražáci). Tři skladby zůstaly navždy v osidlech svahilštiny (někdo v nich dodnes slyší zašifrovaná antikomunistická hesla, jiný nedá dopustit na údajné zakomponování zkomolených dětských říkanek). Z užitých zvukových samplů je patrně nejvíce ikonické mluvené intro otevírající desku. Dětský hlas patří jistému Jaroslavu Tichovskému z Bělé pod Bezdězem. Na zvukovou nahrávku narazil Michael Kocáb mezi archivními páskami své matky Darji Kocábové, která se věnovala praxi dětské psycholožky a měla ve zvyku nahrávat některé dětské pacienty na diktafon. Zhruba pětiletý Jaroslav se roztomilým způsobem pokoušel o recitaci nesčetněkrát převzatého hitu „Mendocino“ (1968) od americké skupiny SIR DOUGLAS QUINTET. Dle Kocába ideální blbinka pro zahájení zlověstné skladby Hrabě X.

Separátně s nahráváním alba pracovali Kocáb a Pavlíček na hudbě pro mysteriózní postapokalyptické drama Straka v hrsti (1983) režiséra Juraje Herze. Ve filmu jsou zřetelně slyšet zárodky písní z připravovaného alba, byť mají odlišné aranže i texty. Jméno film získal dle stejnojmenné instrumentální skladby, která tou dobou již byla hotová. Postupem času se označení „Straka v hrsti“ stalo neoficiálním názvem pro celou desku. Začátkem ledna 1983 se mračna začala stahovat. Experimentální podstata Herzova díla soudruhům příliš nevoněla, nehledě na zapojení některých signatářů Charty 77, jež tvořili součást komparzu. Filmem, který putoval na pár let do trezoru, navíc proplouvala hudba PRAŽSKÉHO VÝBĚRU. Té excentrické skupiny, co si u mladých lidí získávala stále větší popularitu. Být extrémně populární v socialismu bylo samozřejmě v pořádku, ovšem pouze tehdy, pokud takový úspěch schválil režim. „Straku v hrsti“ čekalo tvrdé přistání, ale o tom si něco povíme později. Nejprve prozkoumáme obsah samotné desky. Zaslouží si to, jelikož ani dnes po tolika letech neztrácí nic ze své jedinečnosti.