OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Tak tohle je tedy vrchol! Copak těm nešťastníkům nestačí, že nás otravují vymyšlenými historkami truemetalového podsvětí a nepodladěnými kytarami bratrských seskupení? Teď nám ještě ke všemu předkládají v metalovém zinu klasickou hudbu!“, rozhořčeně teď jistě spílají mnozí z vás. Ano, je tomu skutečně tak. Zvu vás tímto na malou procházku v jiné hudební dimenzi, přímo do „restaurantu na konci vesmíru“, ze kterého je tak fantastický výhled na žhavou supernovu - klasickou hudbu 20.století, prezentovanou v tomto případě koncertem v pražském Obecním domě 9.4.2003.
Mozart, Beethoven … moment, kdo je to ten Šostakovič?
Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič se narodil v Petrohradu roku 1906 v rodině ruského chemika. Ve svých 9 letech začal hrát na klavír a ve 13 nastoupil na petrohradskou konzervatoř, kde studoval klavírní hru a kompozici. V těžkých létech občanské války a hospodářské krize, ve kterých mu zemřel otec a dokonce on sám onemocněl tuberkulózou, si šestnáctiletý Dmitrij vydělával jako klavírista v kinech a příležitostně i v orchestrech, ale svých studií se nevzdal. Úspěšně je zakončil v roce 1923 (klavírní hru) a 1925 (kompozici). Jeho absolventskou prací se stala Symfonie č.1, poprvé uvedena v Leningradě roku 1926, která s velkým úspěchem vynesla Šostakoviče do světa velké hudby. Bylo mu tehdy osmnáct let.
Šostakovič napsal 15 symfonií, dvě opery, několik baletů, slušný počet vokálně-instrumentálních skladeb, nespočet předeher a filmové hudby, 2 koncerty pro klavír, 2 koncerty pro housle a violoncello. A to je výčet jen těch rozmáchle orchestrálních. Z komorní hudby je to zejména 15 smyčcových kvartetů, velké množství sonát pro smyčce i klavír, písňové cykly a spousty dalších drobnějších skladeb. Záměrně jako poslední uvádím významné dílo, inspirované Bachovým Dobře temperovaným klavírem, 24 preludií a fug, které je naprostou povinností pro studium všech klavírních nadšenců – úžasný malý svět černobílého ráje. Šostakovič zemřel v roce 1975. Krom své ohromné a neuvěřitelné hudby však po sobě zanechal také potomka, Maxima Šostakoviče. Ten se narodil v roce 1938 a jeho osud byl pevně spjat s linií Šostakovičova rodu. Také on studoval klavír, záhy se stal šéfdirigentem moskevského orchestru sovětského rozhlasu a od roku 1981, ve kterém i se svým synem odešel do Spojených států, diriguje přední orchestry po celém světě. Mimo jiné nahrává a interpretuje díla svého otce, a to se skutečným umem, který je u dětí slavných rodičů nebývalý. Již poněkolikáté zavítal také do České republiky, kde vede Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK.
A hráli i něco, nebo jen nostalgicky řečnili o životě slavných?
Ve středu 9.4.2003 FOK pod vedením Maxima Šostakoviče provedl Komorní symfonii op.110a a především Symfonii č.8 c moll op.65. Komorní symfonie op.110a je instrumentační úpravou 8. smyčcového kvartetu c moll. Tuto transkripci provedl ruský skladatel Rudolf Baršaj, je však hudebně identická zmíněnému kvartetu, pouze rozvedená do šíře symfonického komorního orchestru. Zato 8. symfonie op.65 je „plněsymfonický“ klenot, který Dmitrij Šostakovič napsal během těžkých dnů druhé světové války a vyjadřuje hluboký filozofický zápas lidského dramatu v každé své notě. Rozbor těchto dvou děl by byl zřejmě pro ty, kteří dočetli až sem, velmi nudný, opusťme proto hudební informace a přistupme k té části, která by mohle čtenáře MetalManie zajímat nejvíc…
Klasická hudba, prosím, klasická … vážný může být i buržoazní black metal!
A začneme pěkně zostra. Pokud se rozhodnete odtrhnout od kytarových lamp a dáte přednost živému klasickému koncertu, vyhněte se Obecnímu domu v Praze. Potírá totiž veškeré zásady akustiky a bohužel je typickým příkladem špatného akustického návrhu. Jeden můj kolega jej nazývá „plechárnou“. Skutečně je zvuk živých nástrojů notně zkreslený a line se z prostoru pódia všemi možnými, a ke vší smůle posluchačově, i nemožnými směry. Je to však domovský stánek pražských symfoniků, a proto se v takovýchto případech musí posluchač spokojit i s tímto budoárem, nehledě na to, že taktovku pevně v ruce protentokrát třímal sám Maxim Šostakovič.
Ten byl snad jedinou jistotou celého koncertu. Jeho podání díla svého otce je prostě a jednoduše řečeno „ruské“. Jeho vedení a um, jakým držel opratě celému „FOKu“, bylo totiž právě to, co tak odlišuje dobré provedení od špatného. Smysl a nekonečný cit pro neskutečně živoucí melodie, drama smyčců a vytrvalý zápas rytmů, který je vesmírnými silami vložen do vínku právě východní klasické hudební škole, dokáže srdcem interpretovat jen málokterý západní orchestr. Z výčtu těch, kteří jsou blíže každodennímu narození slunce, ovšem FOK také nepatří k nejlepším, což se projevilo i na středeční instrumentaci. Nesourodé nástupy, vlahá dynamika i nejistota sólových partů poněkud snížila vysoko nastavenou laťku. Komorní symfonie, položena do c moll, byla první skladbou večera. Trvá necelou půlhodinku a symfonikové matičky měst se s ní poprali jak se dalo. Symfonie č.8, zasazená do stejné tóniny, je naopak téměř hodinová a bylo slyšet, že není interpretům tak vzdálená jako první skladba. Autor byl však jen jeden – geniální Šostakovič, který svými kompozicemi již zaručoval minimálně 80 procentní hudební naplnění mého srdce.
Zato tlupy cizinců, které se objevují stále častěji na podobných koncertech, jen zvyšují mou nevraživost k nevychovaným jedincům. V polovině první skladby, při plném soustředění na kompoziční strukturu a hebké melodické hrátky konsonancí a disonancí, pojednou osmahlému „frantíkovi“, který byl rozvalený na sedadle asi tři řady přede mnou, začal hlasitě mobil vyzvánět nápěv „Hvězdných válek“. K mému úžasu se rachitický Francouz ledabyle oháněl po své kapse, kde se skrýval telefon, až se mu konečně po chvíli podařilo vypnout ten příšerný zvuk. Naštvané pohledy jej bičovaly z různých částí sálu. Evropanovi to ovšem očividně nevadilo. Francie a kultura? Kde jste to slyšeli? … To však ani zdaleka nebyl jediný spolek, který rozhodně nepřišel za hudebním zážitkem. Více než polovina návštěvníků koncertních prostor hleděla na stropy, do mobilů, do zápisníků a k mému zděšení skutečně chyběl jen tolik známý americký popcorn. Minimálně polovinu z těchto „hudebních nadšenců“ pak tvořily páry, ze kterého čišely předražené obleky, luxusní toalety, drahé šperky a umělohmotné doplňky dámských tvarů. Stinná stránka koncertů klasické hudby – burani a snobové. Ale ano, zamířím teď přesně tím směrem, kterým putují vaše myšlenky - nehřejte na prsou plané naděje, metalové koncerty rozhodně nejsou o moc lepší, jen označení přítomných skupinek je poněkud jiné.
Co nám to tady pořád předhazuje, vždyť klasika je i v mnohých metalových albech!
Styďte se, nevzdělanci! Kdyby pasáže takzvané „klasiky“ v metalových počinech slyšel třeba právě Dmitrij Šostakovič, jeho pobavenost nad tak infantilním výrokem by tryskala myriádami disonantního glissanda. Ať chcete nebo ne, orchestrální pasáže se prostě s klasickou tvorbou srovnávat nedají, také proto, že mají také zcela jiný charakter, a především plní v rocku a metalu naprosto odlišnou úlohu. Jistě jsou nejen zpestřením, ale mnohdy také velmi zdatně sestavenou hladinou, která se vzletně nese vedle revoltujících metalových nástrojů. Určitě se ale najde mezi námi spousta těch, kteří, ač nemají s „klasikou“ větší zkušenosti, prahnou právě po těchto pasážích. Nemusí to přece být jen studenti konzervatoře, či snad hudební akademie! Okusit naplno klasickou tvorbu, zakousnout se do oné chutné návnady, kterou nám nabízejí světové orchestry a kterou do svých partitur vtiskli hudební géniové nejen 20.století, může přece kdokoliv z nás. A můžeme hodit za hlavu všechny netolerantní nevzdělance, povýšené snoby nebo ortodoxní zaslepence. Kvalitní hudba nezná hranice nástrojů, vyznání nebo minority! Nebo snad potřebujeme patřit k úzkému kroužku zasvěcených a svůj komplex méněcennosti odrážet v opovrhování jiných hodnot?
Chcete-li začít s moderní klasikou, klasikou 20.století, můžete klidně začít právě u Šostakoviče. Netvrdím, že z něj budete unešeni. Netvrdím ani, že se vám klasická hudba zalíbí. Přece jen je to moderní hudba se vším všudy. Chcete-li ale u Dmitrije začít kouzelné hudební kurzy, pak právě přístupnější 8.symfonie může být tou pravou branou do světa klasiky. Nebo můžete rozvinout svůj záběr i do jiných století na blížícím se Pražském jaru. Nikdo vám nic nediktuje. Třeba se ale ta hlušší místa vaší vnitřní notové osnovy zaplní osvěžujícím proudem skotačících not. Přeji příjemný a ničím nerušený poslech…
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.