Mnoho očekávání provázelo vydání dalšího počinu legendy ze Seattlu. Předně bylo na pořadu dne nikdy nehynoucí přání, zda-li se QUEENSRŸCHE přece jen nevrátí k megaúspěšnému modelu přelomových alb „Operation: Mindcrime“ či „Empire“, k čemuž navíc mohl svádět i fakt, že hlavní strůjce dávné slávy kytarista a skladatel Chris DeGarmo měl být opět nedílnou součástí skupiny. Jak už to však v životě bývá, přání je často otcem myšlenky. Čili Chris se sice v kolonce aktivních účastníků nahrávání „Tribe“ skutečně zjevuje, ovšem pouze jako hostující kytarista a spoluskladatel. A připomeneme-li si, že stál v kormidelně „Sestry Mary“ i v době nejvíce zatracovaného alba „Hear In The Now Frontier“, jehož obsah by slušel spíše takovým SOUNDGARDEN a na příznivce nablýskané „královniny“ produkce působí dodnes jako červená barva na rozzuřeného býka, je myslím otázka současného směrování skupiny nabíledni.

Nutno spravedlivě dodat, že cesta QUEENSRŸCHE se pomalu ale jistě nakláněla do horoucích pekel. Čím dál slabší alba, mizivé prodeje, poloprázdné sály, tedy situace těžko záviděníhodná. A přitom ve svém středu stále hýčkají jednoho z nejpřesvědčivějších zpěváků naší planety Geoffa Tatea a vytrvalosti i odhodlání by mohli vyučovat na vysoké škole přežití. Samozřejmě, angažmá nemastného Kellyho Graye k šesti strunám bylo pouze krátkodobou záležitostí, to bylo nabíledni už při poslechu jeho vizitky na řadovce „Q2K“, takže zúžení kádru na pouhé čtyři členy (plus hosté, pochopitelně) překvapí asi málokoho. Následoval velký průvan v hlavách...

...a teď tedy další z dlouhé řady pokusů o nápravu a očištění kdysi tak slavného jména. Úvodní štych už snad nemůže mít vhodnější jméno - „Open“ - a z něj i z dalších náznaků jasně pochopíte, že není cesty zpět. Všechna poznávací znamení jsou na svých místech, jedna kytara poctivě odříkává riff, druhá jí do zad pouští kilo za kilem, tvárný vokál tlačí skladbu do táhlého refrénu s typickým vícehlasem. Bez problémů akceptovatelná záležitost. V podstatě tohle celé v různých kombinacích je i sázka Tateovy družiny pro rok 2003. Jasné rytmické spodky, ne až tolik vyhlazená produkce, většinou poklidné sloky a výstavně vygradované refrény. To je jasný případ „The Great Divide“, „Blood“ a v menší míře i mnoha dalších. Kdyby materiál nazpíval jiný zpěvák bez potřebného charisma, je pravděpodobné že by výsledek nebyl až tak přesvědčivý, ovšem takhle lze odpustit i větší „přímočarost“ zaznamenaného. Pokud však myslíte, že si skupina odpustila citace načichlé grungem, jste na velkém omylu. Třeba třetí „Desert Dance“ disponuje nejen feelingem sychravého města kde slunce nikdy nevyjde nad obzor, ale v jejím refrénu lze dokonce objevit i něco podobné rapovému podkladu. Ale trapně to nepůsobí, žádný strach. Připočtěme ještě docela vyvedenou „pohodovku“ „Falling Behind“ a uměle osmyčcovanou baladu „Rhythm Of Hope“ a máme před sebou celou nahrávku jako na dlani.

Nevím jestli „Tribe“ zmírní nebo dokonce zastaví tu na počátku avizovanou cestu ke všem čertům. Netroufám si odhadnout na kolik je pravděpodobný návrat Chrise DeGarma do řad skupiny „napořád“ ani zda další album nebude tím vymodleným návratem do doby „klasické“ či ke smutnění „Země zaslíbené“. Po dlouhé době mi však při poslechu novinky QUEENSRŸCHE na patře nezůstává žádná nepříjemné pachuť, takže se zhluboka nadechnu, jen tak pro jistotu třikrát pěstí zatluču na dřevěnou desku stolu a v očekávání velkých věcí příštích skončím. Vždyť jsme byli dlouhá léta jeden „Kmen“, tak budu i nadále doufat, že vykouřená dýmka míru platí po celý život. Snad ano...