Devin Townsend je opravdu neúnavný ďáblík. Nejsou to ani dva měsíce, co skrze našeho redakčního vševidoucího všudybyla Shnoffa ohlásil v sekci novinek svoje nové sólové album a zároveň novinku SYL, které právě dokončoval. A co myslíte, že se stalo? Opravdu slovo dodržel. Po dlouhých letech tedy opět logo SYL krášlí regály obchodů a plení peněženky Devinových příznivců. A že jich není zrovna málo… Leč nejsem si jist, zdali se jim do rukou dostane přesně to, co očekávali.

Tak předně. Nové stejnojmenné album SYL je podle očekávání opět neočekávané. Ovšem asi trochu jiným způsobem než mnozí čekali. Devin a spol. totiž tentokrát posunuli celou tvorbu o notný kus zpět před místo, kde kdysi začínali. Mnohé, co bylo, už není…Řekl bych, že album se tak trochu přesunulo do normálnější roviny uvažování a k přímočařejšímu vyznění. Šílenosti, kterými SYL naplnili předchozí dvě desky, sice zcela nevymizely, přesto ale trochu omezeny byly. Jednoduchost, přímost a údernost. To jsou hlavní ingredience, které dostala novinka do vínku. A ačkoliv mnohé aranže utrpěly znatelnou kastraci, neřekl bych, že ke škodě věci. Právě naopak. V jednoduchosti je síla.

Struktura písniček na nových SYL by se možná dala při troše fantasie rozložit na tři hlavní prvky. Hlavní riff, okolo něhož se povětšinou ovíjí celá skladba, je různorodě rozvíjen, obměňován, míchán a protřepáván. Právě čitelnost tohoto riffu dokáže subjektivně zjednodušit vyznění desky prostě tím, že se posluchač soustředí pouze na něj. Ale nenechte se zmást, SYL nejsou jen o riffech. Za vychutnání stojí i druhý element, jímž je Devinův zpěv. A že je to skutečně zpěv! Mistr vokalista zde používá snad celý hlasový rejstřík, který se mu za dobu jeho kariéry povedlo pořádně rozvinout. Na desce je vokálně použit vedle klasického deathového chrapláku i překrásný Devinův melodický projev, který mnozí z vás možná znají z „Terrie“ a třebas i šílené vokály z „Physicist“. Je tedy opravdu co poslouchat. Posledním základním stavebním kamenem je organizovaný chaos na pozadí. Bordel. Hluk, jemuž dává kapela otěže a žene ho v Devinových patách s razancí vystřelené kulky. Ne že bych snad chtěl snižovat výkon ostatních hudebníků, ale kromě Devina právě v onom chaosu úřaduje ještě druhý borec, čímž není nikdo jiný než smrťácká bubenická legenda Gene Hoglan. Mám psát víc? Jo? Pak tedy věřte, že kvalita jeho výkonu je opět kdesi na hony před běžnými bubenickými smrtelníky. Ano, on je řezník. Avšak narozdíl třeba od velmi protěžovaného Anglána Nicka Barkera (DIMMU BORGIR) je Hoglan technický řezník, nikoliv jen řezník, což je zcela zběsilá kombinace. Za zmínku rozhodně stojí i využití kláves, které mi ani ne tak zvukem jako spíš celkovou integrací a úlohou v hudbě připomínají EMPEROR. Na první poslech je možná moc nezaregistrujete, ale s dalším zkoumáním zjistíte, že pokud by tam nebyly, ztratily by písničky strašně moc.

Tak a teď si páníčkové a dámičky složte jmenované tři elementy dohromady, zamíchejte, přidejte produkci, která je někde mezi „Physicist“ a „Terrií“ (mimochodem pořádný kus producentské zeměkoule) , přidejte Devinův charakteristický rukopis, maximální nasazení všech hráčů a hlavně – pořádně to vohulte! Protože tohle album, to je vážně kotel!