Pokaždé, když narazím na album typu „34CE“ kapely typu UNDERTOW, cítím ve vzduchu nějakou lumpárnu. Nerozuměje tomu prosím špatně, ale když na vás z obalu zírá pouhopouhá trojice muzikantů, z nichž dva jakoby z oka vypadli Kirku Windsteinovi z amerických těžkotonážníků CROWBAR, nemůže člověk nepomyslet na to, že se na něj sesype hromada thrash hardcorové navrčenosti, v dnešní záplavě podobně orientovaných spolků navíc ještě možná hodně bezvýrazná a beztvará, tak jak tomu ostatně bývá, když dva (a více) dělají totéž a nikdy to zkrátka totéž není.

Naštěstí tomu ovšem v tomhle případě až tak úplně není a „34CE“ (neboli „Threeforce“, volně přeložitelné jako „Síla třech“) má alespoň trochu co nabídnout. Pozornému posluchači, dychtivému po nějakém tom malém a čerstvém hudebním zážitku, totiž nemůže ujít, že ačkoliv to na úplném začátku (instrumentálka „Fire Walk With Me“) vypadá na přesně ten druh thrashové nudy, kterému by se nejradši vyhnul, za malou chvíli (titulní „34CE“) se situace podstatně změní a rázem je to úplně o něčem jiném. Rytmika (s jinak výborně nazvučenými bicími) znatelně zpomalí, kytara upustí od rychlostních a dominatních riffů a ponoří se do jakoby zasněného preludování nad málo složitým, ale dominujícím melodickým motivem, a vy si připadnete málem jako Alenka v Říši divů. Stejně překvapující je i vokál zpěváka Joachima Baschina, který sice disponuje potřebnou hardcorovou syrovostí a nakřáplostí, ale když je potřeba, jakože právě v tomhle případě je, dovede leccos doopravdy zazpívat. A pokud si pak dáte dohromady všechny naznačené ingredience, dostanete se málem někam k doom metalovým lovištím, jak moc melancholické a příjemně smutné to všechno je, bez špetky jakékoliv agresivity.

Tahle maska a vlastně jakési pozlátko svébytnosti však kapele moc dlouho nevydrží a nejdéle s koncem další skladby v pořadí „Captured“, která ještě jakžtakž balancuje na hranici dotčených dvou hudebních světů, se vracíme do zaběhaných kolejí a jízda pokračuje v thrash hardcorovém průběžném pruhu. Ani tady to není úplně bez jiskry, pravda, ale kapela se přece jen stává více tuctovou a obnošenou. Ještě dvakrát se dočkáme pokropení živou vodou, v šesté v pořadí „Genderation“, v jejíž akustické pasáži slyším i úryvek nápadně podobný okamžikům ve skladbě „Mystic Places Of Dawn“ řeckých SEPTIC FLESH ze stejnojmenného alba z r. 1994 (podobnost zřejmě čistě náhodná), a v předposlední „BushIDo“ s další opravdu pěknou melodií a zádušní náladou, ale to už je vážně všechno. Krom další kytarové rutiny a stereotypního zpěvu už se dočkáme jen snad jediného ´minisóla´ na celém albu ve skladbě „W.O.T.“ (jinak se takovými drobnostmi kluci nezabývají) a všemu, o čem stojí za to se zmínit, pomalu odzvoní zvonec. Nakonec toho ale není úplně nejmíň, zvláště když si uvědomíme, že to mohlo být daleko horší anebo dokonce opravdu špatné. A kdo by se pak s tím měl psát, že.