Bílé oblečky, košilky s módní rozhalenkou, epesní hůlka se zdobenou hlavicí z níž sám rohatý rozdává blažené úsměvy na všechny strany. Domysleme si několik spoře oděných (a víte co, berme rovnou svlečené!) dívek, nejlépe peroxidových blondýnek švédského typu jejichž silikonové zázraky hrdě k nebesům ční, a máme dekadentní prostředí pro společenský hřích jako vyšité. Ženy, sex, alkohol, drogy, ale především rock´n´roll, tak do tohoto prostředí patří němečtí RED AIM. Nebo by alespoň rádi patřili?

„Teskně hučí Niagááára
teskně hučí do noci
komu soustruh nohu uťal
tomu není pomocííí...“

Takové a podobně zprzněné verze vyslechlo nespočet českých, moravských a slezských pionýrských táborů za dob hlubokého míru. Táboráček plápolal, táboráček zpíval, vzduch voněl letní nocí, potají vypitým rumem z placatek maskovaných za čutory na čaj a prvními nesmělými výměnami genetických informací s příslušníky druhého pohlaví. Inu, sladkého mládí nevinnost. A co to má společného s RED AIM? Krom podobně ujetého kolektivního prostředí (kdo neviděl Hřebejkovu geniální sondu „Pějme píseň dohola“, měl by si ihned doplnit základní vzdělání!) a prvoplánového vtipu na pedofilní strýčky soudě dle vizáže z bukletu i docela časté a osvěžující použití (ne zneužití, jak to zase čtete?) dětského sboru. Ale k tomu se ještě dostaneme.

„Třebas do propasti padá proud
a já vidím v tobě děvče oud
škoda že ten žalud kráááásnýýý
nelze obejmout...“

Trošku hustší, říkáte si? Však ani RED AIM nejsou žádní ušlápnutí slušňáčci a s muzikou se příliš nemazlí. Jako jedni z prvních na německé scéně naskočili do rozjetého stoner-rockového vlaku a na módní retro vlně doplachtili v roce 2002 až do náruče vydavatelství Metal Blade. Podle nejprofláknutější fráze o síle v jednoduchosti sází do řízných bubnů chraplavé kytary, klasická sóla, hammondky a písně kolem tří minut nechávají táhnout lahodně sytým hlasem zpěváka Dr. Dona Rogerse. A bezesporu jim to vychází! Formulka jednotlivých skladeb se sice postupem hracího času začne schematizovat, ale povede-li se vše dotáhnout do vítězného konce jako třeba v úvodní „Salamander“ (právě s dětským sborem), nelze než spokojeně zatleskat. Vůbec začátek alba je silný, následující „Almost Night Train“ pohání pěkný riff kotlů a „Ghost Of Beluga“ sází pro změnu na kontrast klidných slok oproti rychlému zpěvnému refrénu. K hodně povedeným záležitostem musíme rozhodně přidat ještě titulní „Niagaru“ (to refrénové „vou, vou, vou“ je super a navíc opět pomáhají dětičky), hitovku „Matula“ se zvlášť šťavnatou rytmikou i melodikou nebo „Matadora“, který z hezké zpěvné pasáže náhle přerůstá v očekávanou „Koridu“. Vůbec sympatické na téhle partě je, že si příliš neláme hlavu s tím co smí a nesmí. Klidně zařadí poklidnou instrumentálku „The Invisible Ray“ s perkusovou clonou nebo plně akustickou hříčku „Rivolta“. A po závěrečném nakopnutí botou jménem „Burnout In Israel“ jim těch pár méně výrazných skladeb klidně odpustím. Co vy?