Každá počestná křesťanská domácnost měla by býti vybavena výtiskem Bible. Každá počestná kacířská domácnost měla by býti vybavena výtiskem Písma, neboť kdo jej nečetl, nemůže o sobě tvrdit, že porozuměl slovu „kacířství“ v jeho nehlubším smyslu. Roku devatenáctistého osmdesátého druhého po Kristu sepsal tento spis jistý François Cavanna, toho času zřejmě posedlý Rabelaisem a stejným démonem, který donutil Terryho Jonese natočit filmovou obdobu této knihy – Život Briana. To jsou alespoň dva hlavní zdroje, které jsem v tomto netradičním humoristickém díle dešifroval já.

Co je Písmo? Písmo je parodií Bible i biblickým apokryfem. Lépe řečeno – je jakousi Biblí výsměchu. Je to kniha o dvou hlavních hrdinech, kteří jsou jeden, pak náhle tři, ale příliš jasno v těch počtech nemají. Je to zcela nové nazření na události, které formovaly moderní civilizaci, zcela nové nazření na Boha, který stvořil člověka k obrazu svému a jako na potvoru k tomu ještě stvořil Rozpor, což se ukázalo jako dosti velký zádrhel v budoucím vývoji lidstva. Písmo Cavannovo je podobně jako Bible členěno do dvou samostatných oddílů, přičemž ten první před námi otvírá Boží dobrodružství a trable nejvyššího při formování světa, zvládání zatraceně nevděčného a stále remcajícího vyvoleného národa a jeho ještě vyvolenějších (a nevděčnějších) zástupců.

Zesměšnění posvátného světským je postup starý už celá staletí. Koneckonců, stál i na počátku středověkého dramatu, to když se do původně čistě liturgických textů počal vkrádat bujarý a hravý duch každodenního života. Nakonec se posvátné (vysoké) a světské (nízké) sblížily natolik, že vytvořily pro dnešního člověka překvapivě soudržnou a církevními institucemi částečně tolerovanou vrstvu kultury, která našla svůj vrchol v díle François Rabelaise (byť našinci je možná bližší fenomén Mastičkáře). Velkolepá oslava triumfu análních partií nad protěžovanou čistotou hlavy, poživačné nazírání světa a očistná moc smíchu, to jsou otisky, které tato historická etapa zanechala i v Cavannově díle. Pravda, jaksi se z něj vytratil ten duch soudržnosti, kdy světské liturgickému výsměchem nijak neubližovalo, spíše naopak – přibližovalo ho k lidem – ale v tom už je zkrátka znát jiná doba, jiná kultura, jiné vnímání. Veškerá tabu jsou pro Cavannu pasé, jeho humor je všemocný, ve fikčním světě Písma si může dovolit útočit takřka na všechny konvence a dogmata, aniž by napadaný svět Bible musel nutně nahrazovat novým systémem hodnot. Ne, Písmo není kniha, která by chtěla nabídnout nový řád, nové myšlenky; je to hygiena humorem, otevřený prostor, který čtenáři sugeruje: neboj se zasmát, tady je to dovoleno. Je to svět bez pravidel času a prostoru, díky božímu vnuknutí (vždyť Bůh je všemocný!) není třeba hledět na chronologii, čili není problém, aby starozákonní postavy hovořily o věcech „současných“ pro čtenáře, není problém, aby se nahlas uvažovalo o místech, která tehdy z logického hlediska nebyla lidem známa. V tom je právě kouzlo Cavannova světa – absolutní volnost myšlenek i dějů, absolutní svoboda parodie. Humor je zde mocnější Boha, činí z něj náladového staříka s nesmírnou mocí a podivnými vrtochy, který se rád po vzoru antických bohů přijde podívat dolů mezi lid a přitom ztropí nějakou tu rozpustilost. Humor je v Písmu jediný pravý Bůh a vše se mu podřizuje.

Vytvořit fungující fikční svět, jehož principem je volnost až myšlenková anarchie vyžadovala autora velkého humoristického talentu a Cavanna jím bezezbytku je. Jeho talent nespočívá jen v obrazotvornosti, se kterou přetváří známé biblické výjevy do neskutečných hyperbol a často obscénních epizod, ale především v citlivé práci s obřadním biblickým jazykem a jeho propojením s uvolněným (často i vulgární) jazykem všedním. Tedy v práci s klasickou komickou figurou zvanou kontrast. Biblické citace jsou často přímo v rámci jednoho souvětí naroubovány světskými dovětky, které posvátné snižují a parodují. Písmo je oslavou jazykové vynalézavosti, jazykové hry; stejně jako je rozverné svým dějem, je rozverné i svým jazykem. Cavannovy imitace stylistických figur z Bible utkví v paměti, neboť jsou tak úžasně květnaté a expresivní, že mohou směle soupeřit s originálem. Komický efekt ještě umocňuje členění textu na číslované segmenty, které jen podporují zmíněnou kontrastnost, neboť v krátkých odstavcích protichůdnost vznešené/vulgární vynikne mnohem lépe. Spousty hříček, veršovánek a všudypřítomné stylistické rafinovanosti a vytříbenosti autora dělají z knihy nejen svátek humoru, ale i svátek jazyka. V tomto ohledu nutno vyseknout hlubokou poklonu Dušanu Havlíčkovi, který dokázal jazykovou symfonii originálu rozehrát i v českém „znění“, čímž se jeho překladatelský počin postavil na roveň Přidalovu „převyprávění“ Pana Kaplana.

Pokud jsem v úvodu své recenze zmínil Terryho Jonese, nebyla to náhoda. Právě poetika Monty Pythonova létajícího cirkusu je Písmu velmi blízká svou otevřeností a nebojácností, svojí bizarností (leckdy až obscénností vyjevovaných obrazů), absurditou, expresivitou a přitom všudypřítomným intelektuálním nadhledem. Na stránkách Cavannova spisu se potkáte snad se všemi známými sexuálními úchylkami, které jsou připisovány postavám, u nichž byste je věru neočekávali. Vyměšování je všudypřítomné. Biblické postavy se nechovají jako chodící ikony, nýbrž jako prachobyčejní hříšníci, ba mnohdy ještě hůře. Hrají s Bohem hru nikoli božskou, ale lidskou, a Bůh na ta pravidla přistupuje, čímž se stává lidskou bytostí. Sestupuje z nebes a dovádí s hříšníky. Jakoby se před vámi odvíjely koláže Terryho Gilliama, jenže obrazovou složku tady zcela zastupuje jazyk jakožto médium o nic méně obrazotvorné.

Ani nevím, jestli vůbec mohu Písmo kritizovat, neboť je to kniha knih a prý ji napsal sám Bůh a ten chyby nedělá… Ale když už jsem si v této recenzi pokazil kádrový dotazník jakožto křesťan, pokazím si jej i jako kacíř. Cavannova kniha je silná jen do té doby, než se pokusí v ohňostrojích humoru otevřeně kritizovat nešvary církve. Tehdy se rozevřený vesmír humoru náhle smršťuje a popírá svůj princip – myšlenkovou volnost, nesvázanost, pohrdání účelovým textem. Je to jev řídký, leč párkrát jsem ho na stránkách Písma zaznamenal. Podstatnějším problémem je určitý stereotyp, který se dostavuje v první části knihy (Božích dobrodružstvích). Popisy souložení a pohlavních chorob se opakují s takovou frekvencí, až se dostavil pocit, že všechno je až příliš samoúčelné a prvoplánové… Logický důsledek svůdné formy, který naštěstí Cavanna dokázal udržet na uzdě po většinu času…

Písmo není laskavou parodií Bible. Písmo je jako demoliční četa, která se utábořila ve fikčním světě Knihy knih a rozebrala ho na součástky s jediným záměrem. Bavit. Rozesmát. Ukázat, že člověk se může zadnici smát a přitom myslet hlavou. Písmo je pravým dědicem starých tradic liturgického smíchu, a přitom vyvedeným nositelem nových forem humoru. Není pro slabé povahy. Je jen pro odhodlané kacíře. Neboť Písmo je přímou jízdenkou do pekel.
První třídou…

1. Na počátku - tedy skoro - stvořil Bůh nebe a zemi.
2. Země byla beztvará a pustá, a temnota byla nad propastí a Duch Boží se vznášel nad vodami.
3. Nebyl to nijaký úspěch.
4. Bůh to všechno viděl. A řekl si ve Svém nitru: „Fuj!"
5. Byl by si přál, aby tenhle zmetek raději nikdy neexistoval.
6. To však nebylo v Jeho moci.
7. Teď, když už to jednou existovalo, Bůh mohl, kdyby byl chtěl, obrátit všechno vniveč, ale nemohl dělat, jako by to nikdy neexistovalo.
8. To nebylo ani v moci Boží.
9. Neboť nikdo nemůže zrušit minulost, dokonce ani Bůh ne.
10. I viděl Bůh, že už není tak úplně všemohoucí, poté co jednou tvořil.
11. Bůh trochu pozdě pochopil, že ten nápad s tvořením je past na Bohy.
12. Kdyby to býval byl věděl, nebyl by Si s tím začínal.
13. Ale pak Si řekl, co se stalo, stalo se. Nezbývá, než aby Se s tím smířil.
14. Když Sis nadrobil svět, tak Si ho sněz.
15. No a co má bejt.
16. A Bůh se rozhodl předstírat, že je pořád tak všemohoucí, jako kdysi býval, a dobře udělal.
17. Neboť nikdo si nikdy ničeho nevšiml.
18. S výjimkou bezvěrců a posměváčků, ale ti nám mohou být ukradeni.

Slyšeli jste slovo boží... AMEN!