Pro fanoušky hvězdného seskupení „úhlavních nepřátel“ to byla svého času velice nepříjemná zvěst : „vokalista Johan Liiva opouští nejen ARCH ENEMY ale i metalovou scénu vůbec, aby se mohl více věnovat svým blízkým, zejména pak své rodině“. Věrnost tvrdé hudbě se ale nakonec ukazuje jako silnější, jedinečný growler je zpět a hned se participuje rovnou ve dvou skupinách – neo-thrashových NONEXIST (album „Deus Deceptor“ (2002)) a melodicko-deathových HEARSE, jejichž první album „Dominion Reptilian“ se stalo obětí této recenze…

Poslední deskou, kterou Johan Liiva s ARCH ENEMY natočil, je naprosto excelentní záznam „Burning Bridges“ (1999), celkem logicky se tedy dalo předpokládat, že se s HEARSE pokusí na tento klenot navázat. Tady ale pozor! Předtím, než začneme očekávat zázraky, podívejme se raději střízlivým okem do bookletu „Burning Bridges“, abychom seznali, kdo že to měl monopol na lyriku a kompoziční stránku věci. No samozřejmě, bratři Amottové, Johan pouze pomohl s textem první skladby „The Immortal“. Amottovci jsou však jenom jedni, buďme proto realisté a neočekávejme, že „Dominion Reptilian“ se vyrovná dokonalým nahrávkám Johanova bývalého působiště.

Je sympatické, že kytarový tandem Liiva (ano Johan si přibral na svá bedra i struny)/ Ljung se snaží jít vlastní cestou a nějak přehnaně nekopíruje novátorské postupy jedinečné bratrské dvojice. Určité reminiscence však zaslechneme v téměř doom metalově orientované skladbě „So Vague“, jenž dává svoji náladou vzpomenout na titulní skladbu z „Burning Bridges“. Větší výtka však směřuje na adresu melodických partů, které sice nejsou kdovíjak originální (ano, opět tu máme tradiční nemoc drtivé většiny začínajících gothenburských kapel), ale co je horší, až nezdravě často se opakují. Příliš se mi nepáčí ani jejich „veselost“ a vlezlost, ještě navíc podpořená hodně vysoko vytaženou sólovou kytarou. Použití moderních počítačových efektů, zvláště těch, co se Johanova vokálu týkají, se mi v kontextu tradičně smýšlející kapely rovněž nezdá právě šťastným řešením. Pochvalu si naopak zaslouží výborný zvuk (zvláště všudypřítomné valivé střednětempé pasáže vyznívají patřičně drtivě), čitelnost nástrojů je taktéž výborná, hlavně bicí souprava je nazvučena učebnicově. Bohužel o to více pak vyznívá Thornellova neschopnost pro variabilitu a rytmické oživení skladeb. A co chřtán našeho hlavního protagonisty, rozsévá kolem sebe stejnou dávku zvířeckosti, jako kdysi rozséval v řadách ARCH ENEMY? Nikoli přátelé, není tomu tak, Johan působí unaveněji, jeho hlas není v žádném případě tak živelný jako v časech FURBOWL nebo starších ARCH ENEMY (především nadčasová „Stigmata“)