Bůh nás všechny nenávidí. Tomu říkám název! Ach ta blasfemie všemocná, vše přežívající! Její eminentní profesoři jsou zpátky na zpráchnivělých kolbištích, které znamenají trash... Věřili byste, že už je to téměř 20 let, co se tahle sebranka vydala na svou brutální pouť světem? A věřili byste, že i po 20 letech dovedou Slayer přijít s něčím novým a přitom sebe samotné nezapřít?

Nuže, malověrní, čas kostižerný jim jenom krásy dal! Zatraceně peprné krásy... Nová fošna s úchvatným nomenem omenem God Hates Us All nepředstavuje bandu starých kozlů, kteří si hrají na modernu, představuje údernou modernu, kterou tvoří staří kozlové. Nechybí vlastně nic, co dělá Slayer totálním kultem - cirkulární riffování sekernických majstrů Hannemana / Kinga, jejich nepostradatelné psychoticky hysterické sólové výtrysky, brutální řev i jekot Toma Arayi a v neposlední řadě tuhá kanonáda bukanýra Paul Bostapha. Pokud jsem na tohoto pohrobka Lombardova někdy snášel námitky, že už to holt nejni vono, polykám je i s jazykem. To, co tenhle pekelník se svými kotly i kovy předvádí za rány morové, dává právem vzpomenout i zapomenout na kubánského virtuóza Davea Lombarda.

K dobře známým zbraním přidávají ovšem Slayer pořádnou dávku novot a invence - tak například práce kytarového tandemu sice příjemně a decentně zavání krvovládou , či sezónou v propasti, jenže dosti často se vydá na špacír do zahrádky toho, co se dnes nazývá neo metalem. A tam dělá z voňavých a pečlivě pěstěných komerčních květinek (kterým dnes u nohou leží celá Amerika) vegetariánskou sekanou. Když vedle sebe postavíte například New Faith a jakýkoli hitparádový karbunkl, kterému se dnes říká metal, je to jako postavit vedle sebe rozparáděný kombajn a platonického hadráka. Ačkoli jsou možná hudební postupy Slayer blízké těmhle novotám, jejich provedení, nukleární zvuk a precizní instrumentální řezničina hovoří jasnou řečí. Není brutalita jako brutalita.

To, že Slayer nechtějí ustrnout je patrné zejména na výkonu Toma Arayi. Ten sice spouští svoje klasicky štěkavé frázování, ale zejména ve valivějších kouscích se svým “zpěvem” pracuje. Mění výšky, sílu, barvu, zkouší i přechod do rapově důrazného deklamování a v neposlední řadě v nejexperimentálnějším záseku Bloodline předvádí cosi velmi blízké skutečnému zpěvu. A jde to k duhu jak jemu, tak celé kapele.

Vyvedená prácička, jen co je pravda. Pokud jsem měl pocit, že nejpozději od Divine Intervention přestávám Slayer rozumět, pak God Hates Us All mluví naprosto jasnou a srozumitelnou řečí. Trashoví titáni nepřešlapují zbytečně na místě - drží si ksicht, ale ne přespříliš křečovitě. Jejich funebrální marše mají hlavu, patu a kurevský tah!