Tak nám zase uzrál čas na nějaký ten nu-metal. Tihle hoši se jmenují DIGITUS IN RECTO (víte někdo, co je to Digitus?) a deska „Switch!!!“ je jejich debutem, který vydávají čeští Crystal Production. Kapela pochází ze Slovenska a na scéně se pohybuje zhruba od roku 96-97, tedy na nu-metalovou kapelu poměrně dlouho. Inu, již cesta k debutové desce bývá trnitá. DIGITUS IN RECTO se drží nu-metalu v té mírnější podobě, jakou předvádějí například slaďouši z Linkin Park, ovšem Slováci svou tvorbu kombinují s punkem ve stylu OFFSPRING a v písních, které na desce nalezneme později, jsou i prvky jiných, metalovějších žánrů.

Deska obsahuje třináct tracků, které vám teď zkusím přiblížit. První je jasná koncertní hitovka „Switch!!!“, která se nese v klasických rytmech rockových věcí, přístupných na MTV. Zde se poprvé ukazuje schopnost kluků napsat velice chytlavý refrén. Za zmínku stojí i to, že téměř všechny písně jsou kromě klasických HC nástrojů (basa, bicí, kytara) protkány i jednoduchou klávesovou linkou, která však písně řádně nakopne. Druhým songem je „How does it feel“ a tady přichází první kritika, týkající se vokálních linek. Refrén ve stylu Blink 182 a Iné Kafé, navíc ne zrovna čistě nazpívaný, působí strašně křečovitě, stejně jako anglická výslovnost a intonace. Některé slovenské kapely (i české samozřejmě) mají problém, že v anglické výslovnosti a frázování jejich zpěváků je až příliš znát taková východní, měkká příchuť a vězte, že nikde to tak nebije do očí, jako zrovna v nu-metalu. Za deset let vlivu angličtiny jsme si už v tomto stylu zvykli na určitý standard a marná sláva, české kapely nemají moc šancí ho dosáhnout. Na druhou stranu, v písni „How does it feel“ poprvé hostuje zpěvačka Gréta z kapely MANTINELS, která přidává k hodnocení celé desky půl bodu navrch. Krásný a příjemný hlas skutečně vyzdvihl písně, v kterých Gréta hostuje výš něž na ostatní, a pro kapelu by bylo určitě přínosem s touto zpěvačkou spolupracovat častěji.

Jako bonusové body pro DIGITUS IN RECTO vnímám velký cit pro rytmickou variabilitu, z punkových rytmů bubeník často přechází přes hardcore až do tanečních smyček. Třetí song „Casper, little bear and angel cookies“ je klasičtější punkovou halekačkou rovněž ověnčenou klávesami. Píseň je na punkové poměry rozhodně povedená, má pěkně stupidní text (na to jsou DIGITUS IN RECTO mistři, uvidíte později) a končí jakýmsi outrem, které trvá asi třicet sekund, a které jsem začal z duše nenávidět. Uslyšíte sami. Čtvrtá píseň se jmenuje „Pure pop“ a představuje dle mého názoru další hit. Opět se ke slovu dostává i hlas zpěvačky Gréty a celá píseň zní skutečně pěkně. Až na ten text, ovšem. Odcituji jednu sloku za všechny: „Yes, sweet baby you´re my salvation/ I don´t mind if you´re just sixteen/ Let´s have some fun, some good vibration/you know exactly what I mean“. Krásná ukázka toho, proč by se texty některých kapel neměly dávat do bookletů. Pátá je instrumentálka „Taneční“, samozřejmě rozpumpovaná tanečním rytmem a nadstavbou kytar. Docela povedená záležitost, i když bych si vzhledem k instrumentální formě tohoto songu asi víc pohrál s kytarami. Šestý song „Basket full of puppets, kitten and other trash“ se nese opět v ryze punkových vlnách a je poměrně zdařilý (když pomineme klasické punkoidní klišé), bohužel ho však opět otevírá krátké intro v podobě ukázky z filmu o psu Beethovenovi, z níž rovněž zvracím – „Ó, štěniatka, malí Beethovenovia! Tak ty máš s tou svojou milou děti?“ Vždycky mi vtrhnou slzy do očí, ihi, ihi (jak by řekla jistá postava ze Zeměplochy Terryho Pratchetta).

Sedmou píseň „Killer“ nazpívala téměř celou Gréta a zároveň se jedná o poslední song na albu, v němž hostuje. Chytlavý moderní rock se skvělým refrénem, který by se určitě uchytil v teenagerských hitparádách – pro mě jde o jednoznačný vrchol celého alba. Musím přiznat, že i přes jednoduchost partů (nic proti) a punkovost mnohých riffů, práce kytar působí velice dynamicky a zvuk vůbec není špatný. I ty klávesy mají své opodstatnění a nejsou bezúčelné. Teď příchází velké překvapení v podobě songu „The Little commandment“. Na něm totiž hostuje zpěvák z melodických deatherů LUNATIC GODS a celý song působí jako mix melodického deathu s moderním rockem a krásně ukazuje, že DIGITUS IN RECTO nejsou příliš žánrově omezení a že jsou schopni hrát i něco jiného než moderní punk. Devátý song „Early morning“ je opět poměrně povedenou punkovější věcí, i když riffy se poměrně rychle ohrají a zpěv je prostě punkový, to si moc nevyberete. Ovšem nabízí zajímavé rytmické momenty. Desátá věc se jmenuje „Salvation“ a otevírá i uzavírá ji zcela odporná smyčka „You are my sun shine...“. Nevím, kde kluci berou ten talent vkládat do své hudby tak odpudivé prvky, jako je tohle. Možná to berou s velkým nadhledem a humorem (asi ano), ale někomu může dělat problém to poslouchat. Jistý Radalf je zářným příkladem takové osoby. Po „Salvation“ je několikasekundové intermezzo v podobě opět naprosto humusáckého falešného vokálu a následuje bonus skladba ze staršího dema DIGITUS IN RECTO „No sports!!!“, která nese název „Trip to nowhere“. Prezentuje HC míchaný s odporně veselým punkem.

Jak shrnout celý tento poměrně kontroverzní počin? Je to povedený a dynamický mix nu-metalu a neopunku, který však sráží dolů hned několik bodů – stupidní texty, intonace vokálu a přízvuk, jakož i občas přespříliš křečovitě veselé refrény, které mají být asi vtipné. Připouštím, že pro někoho asi jsou, ale já pro to moc pochopení nemám. Rovněž jsem nikdy neslyšel tak nechutná intra a vsuvky, které cuchají mé zdegenerované nervy. Naproti tomu hostování několika osob (hlavně zpěvačky z MANTINELS a vokalisty LUNATIC GODS) celou nahrávku výtečně zpestřují. Nahrávka je dynamicky zdařilá a rytmicky slušně variabilní. Kluci určitě mají talent na to, aby se posunuli dál, nejlépe pryč od témat andělských keksíků a psa Beethovena.