Těžký, pomalý a ponurý rif doprovázený neméně působivou písní tenkých strun sólové kytary otevírá nový počin amerických TOURNIQUET. Pochmurná harmonie však netrvá dlouho a je vystřídána rifem rychlejším a dravějším, na scénu přichází power/thrash metalová rytmika. Toliko začátek depresivního, avšak energií nabitého alba.

Tato parta z L.A. se na hudební scéně pohybuje již víc jak deset let (přesněji od roku 1990) a alespoň ve své domovině si vydobyla docela slušnou pozici. Do své tvorby se TOURNIQUET vždycky snažili vložit dostatek originality a každé své nové album pojmout v trochu jiném duchu než počin předchozí (na poměry americké power metalové scény postoj dost unikátní). Na albu „Where Moth And Rust Destroy“ s působivým obrázkem staré lebzny se nachází devět poměrně dlouhých skladeb (průměrné délka je kolem 7 minut) a hned úvodem mohu říci, že se jim podařilo nahrát album se skladbami dostatečně tvrdými, ale i dostatečně přístupnými. Již první, titulní, skladba mě vyvedla z původního mylného předpokladu, že půjde o další tuctový americký masakr-kolovrátek. Předně, dominantním znakem celého alba je časté střídaní tempa. V každé skladbě se tak objeví tři až čtyři rytmické motivy. Dalším příjemným prvkem (jež je příčinou nebo možná důsledkem předchozího) tvorby skupiny TOURNIQUET je, že se nedrží zaběhlého schématu metalových skladeb (vlastně všech žánrů spadajících do kategorie „entertainment“ hudby). V progresivní hudbě na úžasný nápad vymanit se ze schématu sloka1-refrén1-sloka2-refrén2-sólo-refrén 3 přišli už dávno, nicméně v jistých žánrech se toho dosud nenabažili (odstrašujícím příkladem je bez pochyb rychlé „t t t t t t t t“ našich západních sousedů). Refrény TOURNIQUET se objevují nečekaně (mnohdy ani nejsou), stejně jako se mění rytmy ve skladbách. Velký prostor dostávají instrumentální pasáže. Na tomto místě je nutno zmínit, že jednu z kytar třímá v rukou metalový veterán Marty Friedman (Megadeth). Pomalé, hutné, na rifech postavené pasáže jsou střídány svižnými sóly a výsledek působí velmi pozitivním dojmem. Ostatně zařazení TOURNIQUET do určitého žánru nelze až tak snadno. Kupříkladu v nejdelší skladbě „Healing Waters Of The Tigris“ se dočkáme jak nekompromisního thrashového nářezu, prvků hard core, tak i čistě hard rockových rytmů a progresivně se tvářících dlouhých kytarových sól.

Zpěvák Luke Easter ze sebe vydává, co mu hlasivky stačí. A stejně jako mistr rytmik se nespokojí jen s jednou barvou svého hlasu. Jeho proměny zapadají do celkového konceptu a jeho příspěvek k celkové atmosféře díla je dost podstatný. Dočkáme se i občasného příspěvku samplovaných smyčců, ale jen pro ozdobu. Skladba „Drawn and Quartered“ začíná právě takovouto ozdobou v doprovodu pochodového rytmu, který přejde v melodickou sloku, a posléze je pozvolna vystřídána několikaminutovou řezničinou. Ta utichne a nejednou je tu jen akustická kytara a na pozadí je slyšet vzdálený zvuk deště a bouře. Takto bych mohl popisovat většinu skladeb, ale bohužel skladby v prostřední části alba poměrně tratí na nápaditosti svých „okrajových sousedů“.
Lyrika TOURNIQUET naráží na problémy dnešního světa, drží si ponurý nádech a z velké části je inspirována starozákonními mýty a křesťanskou vírou. Všechny texty si tak udržují náboženský podtext – v pozitivním smyslu, což je pro svět drsného metalu jev značně netypický (a ani nepředpokládám, že by něco takového mělo být pochopeno v řadách stoupenců černého kovu). A tak té lebzně na obalu už chybí jen ten křížek na pomyslném krku.

Album je zakončeno skladbou „In Death We Rise“. Velmi pomalá skladba, která je celá zahalená do neproniknutelné temnoty. Temnoty v podobě až neuvěřitelně těžké, nízko položené a morbidně znějící hře na kytaru. „Where Moth And Rust Destroy“ si po celou dobu uchovává ponurou atmosféru, která hlavně v posledních dvou skladbách vrcholí. Kdyby se TOURNIQUET podařilo udržet na celé desce nápaditost jako na prvních a posledních skladbách, tak by šlo o vynikající album. Bohužel však prostředek je poměrně nudný a monotónní. Tato vada na kráse však nezkazí celkově nadprůměrný dojem, ke kterému značnou měrou přispívá i velmi dobrý zvuk, a hlavně profesionální „strunohra“.