OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hm, „horečnaté pípání“ je více než výstižný název pro partu těchto trhlých eklektiků. Po několikanásobném poslechu tak trochu šíleného dema se už těším na regulérní album, protože norským kvartetem předkládaná zvuková nadílka se (jak je v poslední době v Norsku dobrým zvykem) v lecčems vymyká běžné hudební zkušenosti.
Máte rádi DEATH a další věrozvěsty technického metalu? Necháváte se unášet honosnými melodiemi alá BORKNAGAR? A co frenetičnost takových SPIRAL ARCHITECT? Teď si určitě myslíte, že podobný mix u vás vyvolá akorát tak nutkání ke zvracení. Na to, že kapela funguje teprve od roku 2001, je „Fluctadmission“ už na první pohled velmi osobitým a nebojím se říci, že i vyzrálým dílkem a to jak po stránce muzikantské a kompoziční, tak i produkční a na míle překračující běžnou úroveň zahuhlaných demonahrávek. Šikovní Norové provedli velmi funkční syntézu metalových žánrů. Kytarovou matematiku a krkolomné projížďky po stupnici v některých okamžicích notně obrušují vzletné a místy až s pompou nesené klávesové plochy. Tu a tam se mihnou nějaké ty smyčky a samply. Nad celým hudebním snažením se jako ozvěna nese neotřelý projev vokalisty Paula Mozarta, který povětšinou velmi efektně užívá zdvojenou vokální linku a naléhavý čistý zpěv tu a tam prokládá blackovým skřehotem. Z každé skladby tryská příznačná skandinávská zasmušilost a do srdce se nepozorovaně se vkrádá melancholie. FRANTIC BLEEP v sobě nesou i něco ze sofistikovaného odkazu krajanů EMPEROR a něžných neoklasických doteků PECCATUM („The 3rd stage“). Tak mně napadá, že FRANTIC BLEEP bezesporu patří mezi ty kapely, jejichž hudba je jako pověstná Shrekova cibule –má vrstvy. Jednou znějí rockově až popově, při bližším pohledu se vyloupne správná metalová tvrdost a komplikované kytarové finesy. Vše podle vašeho přání a momentální nálady. A kromě toho nepostrádají smysl pro humor – viz. Hamletovsky ulítlá „To bleep or not to bleep“. Dodám-li, že demo je volně přístupné na stránkách kapely, už vám téměř nic nebrání ponořit se do jejich hudebních vln. Berte to jako takový předkrm, protože plnohodnotné album tu skrze The End records bude co nevidět. Tak co, půjdete si zapípat?
Po všech stránkách výborná ochutnávka, která staví na tom nejlepším nejen z progresivního hudebně-metalového dědictví a umně je přetavuje do podoby moderních, neotřelých a velmi poslouchatelných kompozic. FRANTIC BLEEP jsou sví. Tu písničkoví, onde zas komplikovaní a dramatičtí, drsní i něžní. A také trochu šílení…
8 / 10
Patrick Scantlebury
- kytara, klávesy
Oyvind Sundstrom
- kytara
Paul Mozart Bjorke
- zpěv, basa
Stein Erik Svendheim
- bicí
1. Fluctadmission
2. The 3rd Stage
3. Mandaughter
4. To Bleep or not to Bleep
Vydáno: 2002
Stopáž: 19:17
Produkce: Patric Scantlebury
Studio: Huset, Tora Bora Studios
Jak se zdá, nalévá se nám v Norsku jeden naděje plný pupenec jménem FRANTIC BLEEP. Pupenec, který je připraven prasknout a odhalit bezpochyby skvostný květ. Zatím vykukují z nerozvitého pupenu jen konečky okvětních lístků v podobě dema „Fluctadmission“, ale i tyto kousíčky svojí barevností a jemnými vlnkami nakrabacených okrajů v mnohém zastiňují většinu přešlechtěných, rozplizlých a vybledlých metalových trvalek. Barevnost je přesně ten výraz, který dle mého názoru hudbu FRANTIC BLEEP nejlépe vystihuje. Těžko se zde dočkáte nudy nebo omšelých postupů. Ty čtyři skladby obsažené na tomto demu hýří tolika nápady, kolik jich mnohé kapely nedokázali zplichtit ani za celý svůj hudební život. A navíc si FRANTIC BLEEP mohou dovolit vymýšlet i pěkné krkolomnosti, po instrumentální stránce jsou totiž tito pánové velmi slušně vybavení. Sice to vše ve výsledku občas působí na první poslech trochu chaoticky, ale vyplatí se zaposlouchat se opakovaně. Povedený pupenec. A tak nezbývá než počkat až pupen zcela praskne a FRANTIC BLEEP nám před očima rozvinou květ první regulérní desky. Bude to napjaté očekávání.
No jejda, konečně taky něco pro úchyláky!!! Tahleta demota je naprostá šílenost. Namakaný, nadrbaný, hyteroidní, ujetý a ještě k tomu hodně dobrý!!! Míchaj se tu třeba prvky Cynic a Arcturus (a kua, nevim nevim) dohromady, takže technika a atmosféra... a ještě k tomu z Norska! Budu si ale na to demo ještě muset trochu zvknout, pak by i hodnocení mohlo jít o trochu výše... Jsem hodně zvědav na desku u The End!!! Jo! A docela dobrá recka ,-)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.