Nebylo snad dost sebetrýzně a sebevražedných myšlenek na poslední desce SENTENCED? Není již takto život příliš velkým utrpením? Jsou temná zákoutí rozpolcené mysli, deprese a duševní rozklad stále hlavním tématem? Dá se snad vůbec tak dlouho balancovat na hraně nenáviděného života a milosrdné smrti? Kde dál hledat inspiraci pro tuto hudbu? O čem jde dál psát zdrcující lyrika? Na to nám mistr Laihiala odpoví na albu zbrusu nové skupiny POISONBLACK. Kapelu dal před dvěma lety dohromady právě tento frontman SENTENCED, zatímco si domovská skupina dávala pauzu a čekala na novou vlnu fanoušků, neb ti staří již po většinou zdobí stromy v nekonečných severských lesích. Ti, co uvěřili. Existuje snad v životě něco tak nedotknutelného a zároveň tak křehkého? Co je zdrojem radosti, ale i nekonečného trápení, štěstí i nikdy nekončící bolesti? Najde se snad ještě něco, co má větší cenu než život samotný?

Nicméně v pojetí Laihialy se vše stáčí do jiné roviny. Do roviny otázek, co všechno jsme pro lásku ochotni udělat. Kam až se dá zajít v touze po potěšení. Jak nesnadno se dá vzdorovat pokušení. Je snad vášeň, jež nemilosrdně užírá mysl, vnitřní bolestí? Teče z krvácející duše krev? V jedné věci musím před Laihialou smeknout. Jeho lyrika je zahalena rouškou tajemství, čtete řádky básníka, který vám říká víc než je třeba, a přesto mu dobře nerozumíte. Dvojznačnost jeho textů se stává jejich kouzlem. Je snad ta žena, s kterou každou noc sdílíme lože, tou samou jako ta, kterou nikdy nemůžeme mít? Je snad ta, která nás opustí, tou samou jako ta, jež nás bičuje pro rozkoš z bolesti. Nakolik se liší pocit samoty a deprese od fyzické bolesti? Nakolik je bolest slastí?

Hudebně se POISONBLACK od SENTENCED příliš neliší. Jen Laihiala se tentokrát ujal pouze kytary a mikrofon přenechal J.P. Leppäluotovi (zpívá u CHARON). Basák Kukkonen je spoluautorem hudby k několika písním, přesto je jasné, odkud vítr vane. Deset písní jednodušší kompozice. Deset písní, z nichž dýchá splín a deprese. Vášeň, chtíč i zklamání a deziluze. Ve středním tempu a plné velmi pěkných melodií. Neodpustím si vyzdvihnout jednu nade všechny, a to „Exiter“. Klávesy, jinak spíš minoritní nástroj, zde vytváří až neuvěřitelně výmluvnou atmosféru. Připočteme-li k tomu skvělý hlas Leppäluota, není divu, že POISONBLACK vzali finskou prodejní hitparádu útokem hned po vydání desky. Instrumentálně jsou SENTENCED dál, jenže tato hudba není jen o umění hry na kytaru. Tato muzika je především o atmosféře a o umění vyslovit prostřednictvím hudby své pocity. Navíc Laihialova lyrika má kouzlo sama o sobě a těžko se od hudby odlučuje. Této muzice lze snadno porozumět a lze jí porozumět po svém, najít v ní odraz sebe samotného. Je cestou do vlastních emocí. Slovy autora: „žít znamená milovat bolest“.

„The nature of you is to keep on
fulfilling the need
The nature of me is to drown with
the next defeat...“