KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jste v depresi? Potýkáte se s životem ze všech sil a přesto stále cítíte jak vám uniká mezi prsty? Myslíte si, že jste sestoupili do nejhlubších propastí pekelných a horší už to být nemůže? Bohužel omyl. Belgická čtveřice s poněkud obskurním názvem vám po svém a pěkně pomalu teprve ukáže, co je bolest, koncentrovaný smutek a skutečná beznaděj lidského bytí, z čehož vás nevykoupí ani milosrdná smrt.
PANTHEIST jsou opět dalšími debutanty na doom metalové scéně. A už teď si bez obalu můžeme říct, že debutanty výbornými, kteří neponechali nic náhodě a nabízejí zase trochu jiný, přestože nijak zvlášť progresivní, pohled na daný žánr. Z předchozího odstavce je navíc již patrné, že chlapci neholdují všelijakým svižným fůzím základních kamenů doomu s gotikou a dalšími možnými kovovými žánry, ale že upsali duši vlastní osobité vizi dřevního doom metalu navíc s příchutí ambientu a přídomkem „pohřební“, kteréžto pojetí není dle mého názoru přeci jen tak rozšířené. Obecně je lze spíše řadit do skupiny mezi velikány SKEPTICISM nebo třeba DEINONYCHUS apod. Zpočátku mohou upomenout i na první počiny německých FLOWING TEARS, kteří kdysi brnkali na podobnou notu, avšak jejich nepřesvědčivě podaný smutek začal zakrátko velmi nudit. A aby toho nebylo málo, ani samotný název kapely není samoúčelný. Tvoří totiž poměrně zajímavé myšlenkové pozadí hudby, jež jí dává zase o něco jiný rozměr, vycházející z nábožensko-filozofického světonázoru – pantheizmu, jakožto jednoty Boha a přírody.Pánové na nic nečekají a už od prvních tónů do vás budou velmi pomalu a dlouho zatloukat svou představu o smutku a bolesti a rozčarování z promarněného života. Základním kamenem jejich umění jsou všeobjímající klávesové plochy, které v různých polohách (od chrámových varhan, přes piáno až po zvláštní jakoby kosmické zvuky) vévodí ostatním nástrojům. Kupodivu však nepůsobí sladkobolně a klišovitě, ale správně tragicky a přesně zapadají do charakteru hudby. Velmi často tak díky nim v jednotlivých kompozicích probleskují ambientní pasáže a prvky, které ještě zvýrazňují už tak komorní vyznění a tragickou nepřekonatelnou osudovost, podobně jako u rakousko-francouzských ELEND. Hutnou a valivou zvukovou stěnu dokreslují táhlé riffy, na které budete s každým úderem bicích čekat jako na vykoupení. Hudebníci navíc dokáží dosáhnout kýženého účinku a atmosféry pomocí velmi tradičních postupů, aniž by cokoli působilo samoúčelně a světě div se, v mnoha okamžicích budete rozhodně překvapeni (zde se potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása). Výborným nápadem je i angažmá několika hostů, kteří album obohatili o netradiční smyčcové a strunové nástroje – vedle kontrabasu zejména o orientální baglamu a oud.
Pánové vsadili na rozmanitost v jednoduchosti, což vedle nástrojového obsazení a způsobů jejich využití dotvrzuje i hlasový projev vokalisty Kostase. Ten se samozřejmě nespokojuje pouze s chrčením oscilujícím kdesi mezi death metalovým murmurem a blackovým křaplákem, ale dokáže vykouzlit žalostně a naléhavě znějící čistý zpěv či chrámový chorál, kterým podtrhne záhrobní atmosféru.
Velkým kladem je, že i přes rozvláčnost nepůsobí jendnotlivé kompozice nudně. Naopak. Vedle opakujících se stěžejních motivů nebo riffů jsou skladby v rámci možností velmi utahaného doom metalu dynamické a stále se děje něco, co vás k nim připoutá a nutí pít z kalicha hořkosti. Hudebníci dokonce v některých vypjatých momentech poněkud zrychlí a vybalí na vás krátkou death metalem načichlou „klepačku“. Tu a tam přijde odlehčení v podobě akustické pasáže apod. Třešničkou na pomyslném dortu je skladba „Envy us“, jejíž základní kostru tvoří přearanžované skladby pánů Chopina a Beethovena. Celé dílo nakonec korunuje epos „Curse the morning light“, který vás na ploše téměř osmnácti minut dokonale uzemní a dokončí tak dílo zkázy.
Zdá se, že se hudebníci poněkud vrátili v čase a napěchovali album atmosférou koncentrovaného smutku, tolik příznačného pro kdysi začínající doom metalový žánr se snahou o maximální působivost motivů spočívající v repetitivnosti a nepříliš složité kostře skladeb. Hudba jako stvořená pro sychravé a potemnělé podzimní dny s vůní tlejícího listí, která vás možná srazí na kolena a opět ve vás probudí bolest, melancholii, a větrém odváté vzpomínky.
Tak toto album v žádném případě nepůsobí jako prázdné klišé a s přehledem se vymaňuje ze začarovaného kruhu provoplánového a nicneříkajícího rádoby smutnění, v něsmž si lebedí někteří jinístoupenci žánru. Napěchovaná studnice emocí, málá učebnice žalu, deprese a melancholie. Hudebníci jasně dokazují, že pravověrný doom-metal ještě neřekl své poslední slovo.
8 / 10
Frederic
- basa
Kostas
- vokály, klávesy
Nicolas
- kytara, mluvené slovo
Oscar
- bicí
Hosté:
Lefteris
- baglama, akustická kytara, oud
Hans
- kontabas
Stijn
- vokály v „Envy us“
1. O Solitude
2. Don´t Mourn
3. Time
4. Envy Us
5. Curse The Morning Light
O Solitude (2003)
1000 Years (demo) (2001)
Dying Millenium (demo) (2000)
Datum vydání: Čtvrtek, 10. dubna 2003
Vydavatel: Firebox Records / Metal Age
Stopáž: 57:46
Produkce: Kris Belaen
Studio: CCR
Pokud si někdo myslíte, že klasický doom je mrtvý a nemá už co říct, pak si nejprve poslechněte tuhle desku od PANTHEIST. Je to archaicky depresivní, přitom to nepůsobí jako nějaká zkamenělina zapomenutá v čase. PANTHEIST dokazují, že i pravý doom se dá v dnešní době dělat tak, aby měl co říct. Uf, místy mi až běží mráz po zádech.
Tak tihle Belgičané skutečně zabíjejí. Dřevitý, ultrapomalý a depresivní doom metal ze staré školy se v dnešní době už jen tak neslyší. Ba co víc, archaismus v jejich podání se pro mě stal velice příjemným soustem.
Když už nevíš kudy jít vpřed, nehledej žádné boční cestičky, radši se otoč a jdi zpátky ... A ono to někdy opravdu funguje! V porovnání s například posledními MY DYING BRIDE působí tato nahrávka jako první jarní sluníčko po dlouhé a studené zimě.
Z funeral doomu jednoznacne patri mezi nejlepsi
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.