Sedmý sedm zrodil potomků. Sedmý byl potom na tři rozdělen. Třem byly dány první symboly v podobě tváří zvířecích – Hada, Orla a Lva. První byl nadán magií a obdařen srdcem zakletým. Hvězda Davidova v erbu byla jeho věčným znamením. Druhý oplýval silou a půlměsíc byl mu přisouzen, trojúhelník jej zdobil a jeho meč všem na očích. Třetí byl Lev moudrosti, mysl nespoutaná, kříž jeho znamením, bílá jeho podstatou, krystal jeho štítem.
Tři byli jedním, rozděleni zrozením a jejich spojení bylo zapovězeno, neboť velký byl strach z jejich síly.

Sedm let dřímala Osiřelá země, než se znovu rozezněl její mocný hlas a světem rozhlehl se mohutný zpěv „Mabool“. „Mabool“ – Potopa. Monumentální symbolický příběh tří monoteistických náboženství, která byla z jednoho zrozena a povolána šířit Slovo... Ale nikdy se nesjednotila a jejich poselství navždy pohřbily vody Potopy... Poselství smíření a jednoty. „Mabool“ – skvostné album izraelské kapely ORPHANED LAND, album skvostné jak hudebně, tak textově. Klenot, jakých se rodí sotva pár do roka.

Po sedmi letech čekání zrání se izraelské uskupení odhodlalo k vydání vskutku hromské porce metalu. Více než hodina materiálu jasně dokazuje, že těch sedm let se páni hudebníci nevěnovali jen labužnickému pokuřování vodní dýmky. „Mabool“ je lahodně odleželý materiál, tudíž se v něm těžko hledají slabá místa. Děti Osiřelé země vsadili na velice volný kompoziční přístup, a tak ačkoli se hudebně „Mabool“ řadí nejspíše do epického power metalu (byť velmi vágně), jen málokdy narazíte na lineární kompozice sloka-bridge-refrén-sloka. Písně na albu se převalují jako duny v poušti, valí se vpřed jako mocné vody Eufratu a pojem stereotyp jim není znám. Posluchač je vržen do velkého hudebního příběhu, který je v rámci jedné písně zcelen několika základními melodickými motivy. Ty jsou pak volně rozvíjeny, variovány, doplňovány o nejrůznější zdobné motivy... Základem je samozřejmě melodický riff, který není nijak silový, ortodoxní, okatě metalový, ale podobně jako u tureckých šavlí MEZARKABUL je provoněný orientální muzikálností a příjemnou exotikou. Klišé postupům se „Mabool“ nevyhývá, ale když zazní klasické vyhrávky alá IRON MAIDEN, nemáte rozhodně pocit prvoplánovosti. Jenže pravým srdcem desky jsou právě magické ozvy orientu; exotické nástroje jako bouzouki, oud a další podivnosti vyprovázejí v podkresu kytar, přičemž hned několikrát se dostane i na jejich sólové party. Nápad prošpikovat album world music party byl spásný, deska má díky tomu spád a náboj do poslední vteřiny. Ale nejen díky tomu. V každé písni na Vás čeká příjemná perla, která zahřeje na duši – výtečný ženský chór, geniální zpěvný motiv, folklórní vsuvečka, nebo chytlavý metalový refrén. Jakmile si najdete svoje perly, nic Vám nebrání ponořit se pod hladinu rozbouřených vod a na dně sbírat malé perličky, kterých je desce spousta. Velmi přínosná je i různost vokálu – krom čistého zpěvu Kobi Farhiho (přirovnal bych ho ke klidným polohám Hansi Kürsche) je tu ještě deathový chropot, který vytváří v hudbě dramatické napětí a koresponduje s tou „extrémnější“ částí alba, a nádherný ženský vokál, který vynikne zejména v sólových partech. Ženský sbor je jen třešničkou na dortu výtečných vokálních linek, které v sobě snoubí to nejlepší z power metalu, izraelského folklóru, křesťanského chorálu a arabských ozev.

Jak co nejtrefněji popsat výsledný tvar? Rozhodně se nejedná o neprostupné a aranžérsky přeplácané progresivní houští. Rozhodně se ale také nejedná o tuctový hevíček, ke kterému si najde po deseti pivech cestu každý boucháním hlavou o desku stolu. „Mabool“ je kdesi na půl cesty, skladatelsky dostatečně komplexní, ale přitom nikterak exhibicionistický a matoucí. Ta deska je „nadnárodně“ muzikální, a tím strhující v každém momentu. Dokonale ilustruje tezi, že hudba by měla lidi sjednocovat, ne rozdělovat. Má tedy vůbec slabá místa? Ano, bohužel má. V závěru přeci jen nápadů ubývá a titulní kompozici tak zachrání až následné strhující variace na motivy z úvodu alba a přenádherné chorály... Stejně tak v některých částech dochází k chvilkovým výpadkům a ztrátám dechu, ale rozhodně ne k něčemu, co by desku degradovalo do průměru. Stopáži navzdory je to materiál vzácně vyrovnaný a vyšperkovaný. A s připočtením vydařeného koncepčního pojetí příběhu nezbývá než téhle izraleské arše uznale smeknou a popřát jí hodně štěstí na plavbě do zemí vyvolených. A až bude melodickému metalu nejhůř, až na jeho zuboženém těle budou dovádět všichni ti kožení troubové s hubami plnými tupých a prázdných keců, snad se zase ORPHANED LAND objeví, aby světu ukázali, že je stále o čem točit desky...