Nikam očividně nepatřit patří dnes na metalových kolbištích k chválihodným návykům. Tedy ne, že by Endless nikam nepatřili. Přiřadit je můžeme směle k alternativnímu doomovému proudu, který vyvěrá ze studánky labelu RedBlack. Z hlediska avantgardního a volnomyšlenkářského přístupu k hudbební materii sem Endless bezesporu patří, nicméně po stránce tvorby jsou to samorosti, vzpírající se jakýmkoli žánrovým vymezením.

Tedy, jedni nazývají jejich hudbu zjednodušeně heavy gothic. Druzí dávají přednost rafinovanějšímu termínu progresivní doom. A ono je vlastně na všem kapka pravdy. Ode všeho cmrndnut vzoreček. Asi nejmenší vliv má na současnou tvář Endless heavy metal - ten se možná dal s přimhouřením oka a rovnání ocasu reality nalézt na předchozí fošně Perihelion, ale Vital #1 ho do značné míry vybydlelo. To gothic metal je už mnohem blíže pravdě. Svůj melancholický růžek vystrčí v úvodním zářezu Xea - Tuath - Eo, kde jedna kytara bzučí téměř symptomaticky, zatímco těžké rytmické spodky pilně rachotí. K nepřeslechnutí jsou taktéž gotické závany v klávesových partech a zejména v částech, kde zaznívá čistý mužský i ženský vokál.

Jinak dominantním vokálem Vitalu je rozhodně pořádně hutný doomový řev, který ovšem jeví čilé tendence k melodičnosti. Tohle byl pro mě osobně nejtěžší boj s Endlessáckou fošnou. V některých skladbách bych spíše ocenil Bartuskovu "světlou" stranu hlasu namísto těžkopádného a klopotného řevu, nicméně stále častější poslech mi dočista otupil ostří - má to něco do sebe...

Pominu - li disputace o příhodnosti vokálu, zbývá mi tu ještě velkohubá óda na skvělou hudbu. A ta óda zní zhruba následovně - o samorostlosti už tu slovo padlo, nicméně když se tak probírám touhle hudební koláží, nepřestávám být okouzlen. Endless čile slepují nejrůznější nálady, melodie a zvuky, nebojí se tichých pasáží, subtilních kytarových vyhrávek, hřmotných nástupů a pestrých klávesových “podkresů”. Vůbec vrchol jejich instrumentálního a kompozičního mistrovství spatřuji v nádherně vygradované instrumentální poemě Our Friends, která za pomoci drobných zvukových úlomků a kytarových odlesků doslova a do písmene maluje okouzlující obrázky.

Při všech zvukových orgiích však Endless nikdy nezapomínají na posluchače, netopí se ve svých fantaziích přespříliš okázale a servírují je v podobě “ne - zrovna - snadno” konzumovatelných písní, písní, které se do mozkovny zavrtávají postupně, o to však důkladněji. Skepse přešla ve spokojenost, spokojenost v oslavnou fanfáru. Opět české album, které stojí za slovo chvály, ale především za poslech...