Západočeská FATA MORGANA může být vskutku učebnicovým příkladem toho, jak ošidné je produkovat temnou hudbu v rozdílných společenských poměrech a uspořádáních. Za neblahé paměti tatíka Komanče se tohle seskupení těšilo vášnivé přízni téměř celých Čech a Moravy, vyplývající nepochybně z jeho poměrně originální hudební produkce, z mistrně zvládnuté image black metalové kapely a samozřejmě také z lákavého puncu pro stávající režim nežádoucího jevu. Dnes, kdy se po létech pauzy začíná pomalu vracet do podvědomí tuzemské metalové obce, je mu tohle všechno víceméně nanic, protože by se mohlo zdát, že krom bohaté minulosti už nemůže nabídnout celkem nic zajímavějšího. Což je samozřejmě málem logické, neboť zatímco se změnily poměry a FATA MORGANA se pomalu uložila k ledu, profrčel naší rodnou zemí obrovský boom muziky všeho druhu, tu black metalovou nevyjímaje, a náhle bylo těžké zaujmout tím čím kdysi. Proto si západočeši jistojistě ukrojili pořádné sousto, když na přelomu tisíciletí vydali bilanční „Best Of“ CD „Hroby se otvírají…“ (2001), obsahující ty nejprověřenější kousky ze všech, znovu obnovili svoji koncertní činnost, a na sklonku loňského roku se pokusili navázat na bohatou minulost zbrusu novým albem „Spalovač mrtvol“, v drtivé většině poskládaným z čerstvého autorského materiálu.

A v tom je právě asi kámen úrazu. Neboť zatímco před rokem 1989 by posluchačská obec nejspíš automaticky vrněla radostí nad každou notičkou z aktuálního materiálu, v současnosti jí dá zřejmě zatracenou práci už jen prosté upnutí pozornosti k faktu, že FATA MORGANA zplodila cosi nového. A i když kapela boduje i v tomhle směru, pořád ještě zůstávají pochybnosti, zda je stále tím, čím bývala. Novinková kolekce, vedená v příslušném lechtivě mrazivém až hororovém duchu, totiž nepochybně pokulhává za očekáváním, které, ať se na mě nikdo nezlobí, stejně ani nemohlo být bůhvíjak vysoké a přehnané. Tématicky se „Spalovač mrtvol“ utápí ve hře na pouťové strašidelné bludiště, protože zvolené textové zaměření, jak již bylo naznačeno, se sice pohybuje v nabízejícím se okruhu témat (člověk se mimochodem neubrání srovnávání s předposledním zápisem ICED EARTH „Horror Show“, pojatým ovšem mnohem více komplexněji a srovnaným daleko šikovněji, logičtěji a s přirozeným charismatem), nicméně tato jsou už poněkud velmi ohmataná („Vampirela“, „Marký de Sade“, „Dracula“, „Rozparovač Jack“), mizerně sepsaná (…. „Vřískot, vřískot, krvavý jatka teď začínaj´, vřískot, vřískot, krvavý jatka už všichni znaj´“ … /“Vříkot“/) a v neposlední řadě také nepřirozeně narušovaná totálními hloupostmi jako „Jehla do žíly“ nebo naopak výbornými kousky „Život po životě“ a „Sexuální degustátor“, z kterých duch staré FATY MORGANY (jak bude níže vysvětleno) logicky přímo čpí. Myslím, že skupině by se bohatě vyplatilo pokusit se navázat na to, jak v textech kdysi dokázala být velmi originální (vzpomeňme maličko s nadsázkou pojaté texty skladeb „Hrabě Konrád“ nebo „Šicí stroje Singer“), a ne se jen patlat v tom, o čem dokáže psát a zpívat každý desetiletý metalista, vyloudivší ze své kytary první pořádný riff.

Pro hudbu samotnou pak platí to samé v bledě modrém, neboť navzdory tomu, že skupina sama by zřejmě ráda působila jako řádně úderné, dejme tomu dark metalové sdružení, místy se jí to vůbec nedaří, a utápí se v nevýrazných nápadech, v mdlém gradování směrem k refrénu a (opět) v poněkud velmi ohmataných postupech (vím, že je to možná dáno zcela novou sestavou, kterou okolo sebe shromáždili legendární vůdci zpěvák Ajsa a basista Basa, ale v tom případě měli pánové spíše nechat jméno FATY MORGANY odpočívat v pokoji, a zkusit se realizovat pod jinou hlavičkou). To platí pro nevýraznou „Vampirelu“, totálně profláknuté kousky „Dracula“, „Jehla do žíly“ a „Rozparovač Jack“ a v jistém smyslu i pro jaksi naivní „Vřískot“, protože tady všude jde pouze o obligátní a prvoplánovitý heavy – thrash metal, bez hlubších rozměrů a bez jakékoliv „příchuti“. Na základě čehož je jasné, že zbývající skladby album jednoznačně zachraňují těsně před nezastavitelným a pomalým sklouznutím do bahna zapomnění. Titulní „Spalovač mrtvol“ a „Markýz de Sade“ s křehkým a přesně dávkovaným klávesovým podbarvením proto, že právě při jejich poslechu jsem se odhodlal použít spojení „dark metal“, a „Život po životě“ a „Sexuální degustátor“ proto, že na jejich pevné struktuře a silném, neotřelém nápadu je znát, jak moc bude do budoucna kapele chybět jejich autor, bývalý kytarista Martin „Koziash“ Řezáček. Fakt, že právě tyhle dvě skladby (jako jediné z celého alba) se nacházely už i na posledním demu kapely z r. 1992 „Kremace ďábla“, a ještě dnes má FATA potřebu je použít, to myslím jen dokresluje.

Nechci tedy být nějakým nemilosrdným a vševědoucím soudcem, ale myslím, že pojem FATA MORGANA by si zasloužil lepší vizitku, než je „Spalovač mrtvol“. To říkám bez všech emocí, bez jakékoliv zlomyslnosti a se vší zodpovědností, protože mám za to, že žádný jiný dojem posluchač po vstřebání alba prostě mít nemůže, a to včetně těch skalních. A pokud jsme už u těch mrtvol, měl bych ještě jednu poznámku. Občas se totiž vyplatí nechat mrtvým to, co už mrtvé je, a pokud přece jen někdo zatouží po zmrtvýchvstání, měl by si to dopředu setsakramentsky rozmyslet, protože, jak se praví v románu „Řbitov zviřátek“ Stephena Kinga, mrtví se někdy vracejí ne právě ve formě.