OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
INTO ETERNITY jsou z Kanady. Tohle zjištění samo o sobě jistě postačí lidem, kteří vědí, že z téhle nádherné a divoké země do světa sice nikdy neproudilo nějaké ukrutné množství kapel a interpretů, za to však jejich kvalita mnohonásobně převyšovala kvantitu, takže ať už z té tvrděrockové scény namátkou vzpomeneme RUSH, ANNIHILATOR nebo kupříkladu VOIVOD, dostaneme vždy seskupení, které v čase svého rozpuku posouvalo (a mnohdy stále ještě posouvá) do té doby platné hranice o notný kus směrem do neprobádaných území. INTO ETERNITY sice žádnými objeviteli nejsou, ale kvalitu nastavené laťky bez problémů udrží. Aby také ne, „Buried In Oblivion“ je již třetím potomkem do jejich vyšlechtěné rodinky.
Pokud bychom jukli na adresu domácího vydavatelství Century Media, můžeme se o těchto sympatických Kanaďanech dozvědět mimo jiné i to, že k jejich oblíbencům patří RUSH, DREAM THEATER, DEATH, NEVERMORE a IRON MAIDEN. A pomyslný průsečík vyjmenovaných by také zhruba mohl i vystihnout, čím se naše razantní pětice prezentuje ve vlastní tvorbě. Snad jen podobnost se zasloužilou Pannou Železnou lze zachytil maximálně tak v nějakém tom dvojhlasném sólíčku, protože jinak si razí cestu vpřed zcela odlišnými výrazovými prostředky, které s tvorbou Eddieho tatíků nemají zhola nic společného. Používají moderní sound, hustý avšak čitelný, jen se při poslechu nemohu zbavit dojmu, že bicí trigerovali až přes míru, zní totiž téměř automatově.
Většinu posluchačů zřejmě zarazí začátek celé desky, neboť ruce kytaristů sjedou po strunách v divém arpeggiu, až se může zdát, že jsme omylem zabloudili na desku nějakého „kytarového hrdiny“. Samozřejmě, jde pouze o zdání. Když zabublá basa a přidají se škopky, hnedle totiž vytane připodobnění k samotné Smrtce páně Schuldinera a věřte, že rozhodně ne naposledy. Sypačka na první dobu, čistý hlas střídá chropot a všem musí být jasné, že tohle seskupení u žádného motivu dlouho nevydrží. Jednička „Splintered Visions“ ještě není příliš průkazná, ovšem od dvojky „Embraced By Desolation“ jsou nejvyšší karty kapely pěkně vyrovnané na stole lícem vzhůru. Instrumentální bravura jako pikové eso, skladatelský nadhled coby kára, časté změny temp a rytmů mají tvar křížový a příjemný vokál s výtečnými vícehlasy zdobí srdcová červeň. Když se po několika propletencích píseň zlomí do výstavního melodického refrénu, drží vás skupina již dávno pevně v hrsti. Skřehotem až deathovým hláskem umrlčího skřivana disponuje povícero persón v osazenstvu, takže tím je zaručena i velká variabilita použitých vokálů a různorodost rozhodně slouží albu ke cti. Byť subjektivně mi přece jenom jako nejsilnější přijdou „čisté“ pasáže. A nejpovedenější položky alba? Tak třeba čtyřka „Beginning Of The End“, která přes blastovní rychlopasáže disponuje i DEATHu nejpodobnější mezihrou a výstavním refrénem plným rytmických parádiček. Závěr alba je klidný, ovšem doslova nabitý křehkou krásnou a bezezbytku potvrzuje moje slova o tom, jak jistí v kramflecích jsou si tihle hračičkové při bloumání v poklidných zákoutích. Akustickou titulní baladu, postavenou na hodně povedené melodii, totiž nechají splynout s ostrojízdou „Black Sea Agony“ kde hlavní motiv pozmění k obrazu svému, aby jej na konci v plné metalizující síle nechali zabrat předem vydobyté pozice. Křehkost závěrečné „Morose Seclusion“ tu nádheru jen pečetí.
INTO ETERNITY tedy zbývá doporučit nejen příznivcům „namakané“ muziky napříč všemi standardními metalovými žánry, nejen obdivovatelům velkých hráčských výkonů, nýbrž rozhodně i stále plačícím pozůstalým po průkopnících DEATH, kterým by „Buried In Oblivion“ mohlo alespoň na čas zacelit krvácející ránu, hladovou po podobně silné a promyšlené hudbě.
Kdo má rád technický metal se spoustou fines a kudrlinek, nevadí mu kontrast melodického zpěvu a deathového dávení, kdo vyžaduje silné melodie a heroická kytarová sóla - tak pro nás všechny jsou INTO ETERNITY tou jedinou správnou volbou!
8,5 / 10
Chris Krall
- zpěv, chropot
Tim Roth
- kytara, čistý hlas, chropot
Jim Austin
- bicí, chropot
Rob Doherty
- kytara, chropot
Scott Krall
- basa, sbor
1. Splintered Visions
2. Embraced By Desolation
3. Three Dimensional Aperture
4. Beginning Of The End
5. Point Of Uncertainty
6. Spiralling Into Depression
7. Isolation
8. Buried In Oblivion
9. Black Sea Of Agony
10. Morose Seclusion
Buried In Oblivion (2004)
Dead Or Dreaming (2001)
Into Eternity (2000)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.