OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Potřetí a znovu skvěle, tak bych v kostce charakterizoval nový počin britské kapely BLAZE. Ačkoli se o ni zpočátku kde kdo otíral s pohrdlivými úsměšky „to se to někomu dělá kariéra, když si udělal jméno u IRON MAIDEN“, postupem času mentorujících chytráků ubylo, a naopak rozšířily se řady těch, kteří tvrdí, že Blaze Bayley svojí práci umí a uměl více než dobře. Suma sumárum po třech letech se jeho kapela etablovala a zcela objektivně patří k absolutní špičce současné heavy metalové scény. A jak čas běží, ztrácí se z hudby BLAZE nadbytečné šilhání po Železné minulosti a rodí se z ní velice příjemný a moderní těžký kov, jaký snesou i věčně žehrající nimralové.
BLAZE stále více sází na vlastní karty; klišé a zbytečné přejímání se na „Blood & Belief“ objevuje pouze okrajově, přesně v té míře, aby byla naplněna heavy metalová šablona a ani o chlup víc. Podstatné je, že Bayley a spol. nedělají metal na klíč. Nepostupují způsobem: ano, tak my chceme hrát heavy metal, takže do názvu musíme umístit nějaké steel, force, storm, pak napsat texty o ničem (nejlépe o "ničem" hrdinském), no a pak vykrademe pár oblíbených kapel, navlečeme se do kůže, necháme se vyfotit u táboráku a kult bude na světě. Pro BLAZE je heavy metal vyjadřovacím prostředkem, což se projevuje v šíři témat, jaká jsou schopní reflektovat. Od klasických hevíkových veršovaček na téma rychlost, hazard, vitalita („Alive“, „Ten Seconds“), přes vtipně sarkastickou depku (pohodová „Hollow Head“) až po osobnější a zamyšlenější polohy („Regret“, „Sountrack Of My Life“). Kvalita textů je výtečná, Blazeovi odsýpají rytmicky od úst, přičemž mají vždy vysokou úroveň... Po předchozí desce se sice vytratil sevřený koncept, ale na škodu to v žádném případě není – album je mnohem pestřejší a živější.
Podobně jako texty si stojí i samotná hudba, jejíž emotivní zabarvení se neodehrává ve stereotypním: teď rychle (bojovně), teď pomaleji (hymnicky) a teď pomalu (tklivě). Blazeovci našli svou cestu. Zatímco první album „Silicon Messiah“ bylo jasným dozvukem neúspěšné Bayleyho epizody u IRON MAIDEN, „Tenth Dimension“ se vypravilo cestou syrového a na poctivých riffech postaveného hevíku, který těžil i ze starých osvědčených tradic hard rocku (vzpomeňme skvělý ledzepácký cover „Dazed and Confused“ z živého CD). A žádné stylové obraty se nekonají ani na třetí řadovce – ba naopak. Ubylo jakýchkoli dekorativních doplňků, první housle hrají oba osvědčení kytaroví kozáci Wray-Slater, kteří to drhnou vskutku pěkně od podlahy. Melodiky v riffech ubylo, zato koule to má hromské, stačí si vychutnat způsob, jakým oba sekerníci kříží svoje nástroje v úvodní „Alive“. Hromskou roli sehrává i zbrusu nová rytmika kapely (zejména bubeník, jehož jméno se mi nepodařilo vypátrat) a tradičně skvělá produkce a zvuk. Právě díky snaze být maximálně úderní a přímočaří se BLAZE vyvarovali nadbytečné klišé strusky a produkují tu nejčistší britskou ocel. Pravdou je, že v několika skladbách vyznívá snaha o maximálně silový riff samoúčelně a zmíněné položky pak ztrácejí čitelnost a zapamatovatelnost, ale vše vyvažují skvělé a moderní kompozice, v nichž se ke slovu dostává i velká deviza téhle kapela – schopnost vytvořit prostou, emotivní a nevtíravou melodii. Úpěnlivý riff z „Regret“ mi rezonuje v hlavě už pěkných pár dní, ale ani doomově nabíraný motiv „Life And Death“ nepatří mezi zapomněnky… A ten výčet by mohl být mnohem delší… ale nechť si každý doplní dle gusta.
Nebudu po třetí opakovat, že metalová obec se na Bayleym dopustila velké křivdy, když mu upírala pěvecké schopnosti. Hutnému a těžkotonážnímu témbru pana Jiskry prostě neseděl lehký hevík Železné panny, ale o to více pasuje k dunivé produkci BLAZE. Pan kapelník se nikam netlačí, užívá své snadno zapamatovatelné barvy, vyhýbá se zženštilým manýrům a dodává hudbě kapely potřebný výraz. BLAZE, to je mužná drtička, které si kvalitou své produkce bez nejmenších problémů podá 99% vyfoukaných kastrátů, kteří heavy metal přivedli do slepé uličky. „Blood & Belief“ je nejlepší položkou v diskografii kapely a ukázkou toho, že ono to lidi sakra ještě jde!!!
Blaze Bayley i napotřetí potvrzuje, že se mu bez opory Železné panny daří velice dobře. Novinková kolekce zase o kus pokročila směrem k vlastnímu výrazu, ubývá maidenovských melodií, přibývá tvrdých a úderných riffů. BLAZE nacházejí tu svojí cestičku a navzdory několika slabším kouskům patří Blood & Belief ke špičce současné heavy metalové produkce.
8 / 10
Blaze Bayley
- zpěv
Steve Wray
- kytara
John Slater
- kytara
Wayne Banks
- basa
1. Alive
2. Ten Seconds
3. Blood And Belief
4. Life And Death
5. Tearing Yourself To Pieces
6. Hollow Head
7. Will To Win
8. Regret
9. The Path And The Way
10. Soundtrack Of My Life
Alive In Poland (DVD) (2007)
Blood & Belief (2004)
As Live As It Gets (2003)
Tenth Dimension (2002)
Silicon Messiah (2000)
Vydáno: 2004
Vydavatel: SPV / Steamhammer
Stopáž: 51:26
Produkce: Andy Sneap
Konečně po dlouhé době album, u kterého může člověk prohlásit, že se jedná o "heavy-metal" a zároveň druhým dechem nemusí dodávat, jaká je to srágora. Blaze se vyvaroval všech věcí, které v poslední době srážely heavymetalová alba do šedého podprůměru a podařilo se mu rázně zařadit mezi současné leadery tohoto stylu (nevím kdo jsou ti ostatní, ale pro jistotu si nechávám vrátka otevřená...)
V podstatě se jen můžu podepsat pod vše, co už zde bylo řečeno. Zvuk je excelentní. Hudba už míň, přesto nepostrádá svébytnost a snahu chytit metal za pačesy jiným zbůsobem než ostatní. Blaze dobře ví, že kopií těch druhých už po světě chodí spousta. Kdysi řekl, že první album kapely ještě nic neznamená. Že teprve třetí album ukáže jestli kapela prorazila. On to určitě dokázal.
Našlapaný zvuk - ten bezesporu praští hnedle do uší! BLAZE pokračuje ve své vizi moderního heavy metalu a dokazuje, že i dnes lze nahrát heavy album bez trapných a zbytečných póz či tuny hudebního balastu kolem. "Ten Seconds", "Life And Death", "Regret" či závěrečná "Soundtrack Of My Life" jsou rozhodně výtečné skladby. Blazeho nikdo netlačí do výšek, snad jen škoda, že narozdíl třeba od úderných bicích, jsou kytary vedeny dosti zastarale a v rychlejších pasážích sází pouze útrpná kila. Ale sympatický počin, jen tak dál.
Ze zacatku mozna trosku nenapadne.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.