Na malém špacíru kapitolami Krutých činů mineme bez povšimnutí úplně první demo Cruelů, neboť to nám nebylo svěřeno a nejsme si ani jisti, existuje - li. A tak s binokly na očích a s holemi v ruce kráčíme květnatým dolem, nevnímáme zpěv Drozdíků (leč i na ně přijde řada, tentokrát však v rubrice Demagogie), stranou necháváme i ještě nevydané Víno z temných hroznů, neboť jeho čas přijde v exkluzivní recenzi, kterou uzříme co nevidět (vlastně vidět).

Ehmmm... pojměmež toto entreé poněkud diplomaticky. Všichni nějak začínají a jak známo – na všechny začátky jsou slavné. Nyní tedy jmenovitě – Kouzlo slávy není zrovna kouzelným hudebním flákem. Tohle prenatální demo Krutých Barbarů přímo přetéká temperamentem začátečníku, leč tento temperament není jakkoli podložený hudební vyzrálostí.Muzikální obsah Kouzla je věru hodně divoký – titulní instrumentálka je trochu nešťastně umístěna přímo na začátek. Namísto slavné demonstrace muzikální a kompoziční dovednosti se jedná spíše o bezradně plochou slátaninu doplněnou o několik „ne – úplně – tak – jistých“ kytarových orgasmů.

Veselé heavy metalové rejdy se poněkud pacifikují ve zpívaných skladbách, leč i tady se zpravidla jedná o periodicky opakovaný model úprku žbrblajících kytar a čvachtavých bicích, přičemž nosné riffy působí tuze sádrově drolivým dojmem. Ne snad že by výsledek neměl zajímavých místeček – docela nadějná je „mediálně úspěšná“ vypalovačka "Dracula" se spoustou sól a zuřivých čmáranic obou sekerníčků. Entuziasmus je sympaticky intenzivní, leč kumštu se často nedostává! Většinu takových námitek vůči Cruelovským speedovým „plnokrevníkům“ polykám až při předposlední klasice "Naděje", která skvěle mele jedno klišé za druhým ve strojově dusavém tempu – navíc perfektně sedí text, refrén a vyznamenává se i hostující vokalista Martin „Šáma“ Kmoch. Sympatiím se neubráním ani při chrakteristickém kousku "Už ne" – nelze než pochválit chytlavý refrén a docela podařeně zasazený kytarový nosník.

99% rozhovorů se obvykle stočí na chlast a tomuto syndromu neuniklo ani Kouzlo slávy. Po třech textově více méně vydařených, fantastikou nasáklých písní ("Šípková růženka", "Dračí Lady", "Dracula") přichází dost nešťastný polo – cover "Prázdná palice". Nejsem a nikdá jsem nebyl fanouškem Oceánu, ale tohle, chlapí, to je muselo bolet... Vzlyk! Text je přímo šeredně nabytý lihumilnou infantilitou, která žádné kapele prospět nemůže. Trochu vylepšenou kocovinu vzápětí přináší potměšilovská lihopalna "Notorická" – thrashově dusavé kytarové spodky a pořádně stupidní refrén, který dovede strhnou to zvířecké ve Vás. Co se sól týče – netahejme kocoura za varlata, chtělo by se křičet. Potud tedy alkohol...

Nakonec ani „pomaláče“ (odpusťte tenhle kulervoucí termín!) v podobě skladby "Dál" nezůstane posluchač ušetřen. Hudebně to není žádné vyložené projímadlo, jen si snad šlo odpustit to kvílení v závěru a několik zbytečných nedostatků ve frázování...

No, to tedy žádná velká slávy dcera – přes několik záchvěvů naděje (čitelný zvuk, Neckářův zpěv, sem tam text či nějaký ten motívek) bych nevsadil po prvním demáči na Kruté barbary ani zlámanou grešli...

3/10

Připitomělý název by člověka dokázal vystrašit! S ohledem na to, jak se na předchozí fošně „vydařily“ alkoholové ódy, nemají naděje Chlastavého lemtavého příliš vysoký kurs. Jaké je pak ovšem mé překvapení, když namísto „mladické vášně“ pro rychlý údernický metal nastupuje úvodní "Nekonečný příběh" s procítěným akustickým korpusem a barvitým textem! Zvuk je trochu zatřenější, nežli na prvotině, ale čert to sper!

Ve chvíli, kdy otvírá své brány "Říše soumraku" začínám brát Cruely patřičně vážně. Žádně polotovary ale řádně hutné a nasrané laufy a exploze – tady něco nehraje! Ale hraje! A jak báječně! Tenhle kousek řadím vůbec k tomu nejlepšímu, co česká metalová scéna vydala. Ukrutně nosově protáhlý Potměšilův vokál dodává celé skladbě nádech dekadence, Neckářovo štkaní nepostrádá zatraceně silný citový náboj. A refrén? Nedivím se vzniklému mýtu o českých BLIND GUARDIAN... Posledním hřebíčkem do rakve pochyb jsou sóla – nikterak originální, ale hotové prdele na fekál hrncích... Výměna Víti Živanského rozhodně kytarové sekci prospěla...

Chvíle našponování, co že přinese titulní kus – inu, žádná revoluce, pouze lehká evoluce. Vrchol je jednoznačně za námi a kvalita jde zase zvolna kráčí ku sklepení. I když - skladatelský potenciál kapely se jednoznačně zvedl – naivní kytarové bublání nahrazují mnohem solidnější souhry a písně drží útěšeněji pohromadě. „Heavy“ bez posměšků. Dokonce i chlastavý text disponuje kusem kouzla a inteligence...

Tenhle demáč rozhodně nepopírá jistý vznikající potenciál česko - brodských. Například taková "Nüjak" vypadá bezradně a na konci překvapivě graduje perfektním nástupem melancholicky laděných refrénů a palec hore zdvihám i pro vokální výkon Neckáře. Chytají se i vypalovačky – "Frankenstein" je jako rozjetá pětituna, nepostrádající chytlavost. Nelze minout ani klasiku "Zelený krávy", kterou si štempluji coby inteligentní debilitu – nutno slyšet.Nic převratného, ale tentokrát tím pozitivnějším způsobem. Kapela dokázala zúročit veškeré zkušenosti, jen mě mrzí, že je tohle demo tak nevyrovnané. Když si srovnám úchvatný úvod s totálně ulítlým (byť trefně parodickým – metalová verze 2 Unlimited se neslyší každý den) závěrem, mám pocit, že jsem slyšel dvě (kvalitativně) odlišná dema. Ovšem Říše soumraku vypaluje do speedařovy duše hluboký cejch, cejch se dvěma písmeny - CB...

4/10

První počin Krutého barbara, který si zaslouží nálepku vyrovnaný a promyšlený. Zároveň též vrchol heavy / speed metalové éry českobrodských. Puberta postupně pominula a alkoholoví démonci byli zkroceni do podob středověkých faunů a vilných důvěrnůstek. Neckářova Víla fantazie přebrala otěže poetiky a nasměrovala Cruel konečně na správné stezky.

Přece však není Divadlo bolesti nikterak úchvatným a famózním opusem, nicméně postupná krystalizace hudebních vizí mu dodala dostatek kouzla, takže i v dnešních časech dovede oslovit posluchače. Především se změnila podstata kompozic – už to nejsou ty rychlé a často laciné riffovky, které se tak krásně vyjímají na tancovačkách, náhle máme co do činění s mnohem rafinovanějšími a členitějšími kousky. Hupanec ve skladatelském kumštu dal chlapcům zjevně pěkně zabrat, takže tu a tam vyhlíží přechody z metalových skočných do akustických ukolébavek dosti překotně a křečovitě (náhlý přeryv jinak výborného "Pavoučího království"). Důraz na co největší propracovanost logicky musel plně obnažit instrumentální schopnosti kapely. Ta, zocelena pernými roky koncertování i nahrávání, ovšem obstává na chvalitebnou, nepouští se do přespříliš krkolomné ekvilibristiky a nebojí se sáhnout k pěkně juchavému a odrhovačkovému speedovému sólíčku. Koneckonců, nevyplatí se popírat evoluci.

Těžko vyzdvihnout jednu skladbu na úkor druhých – každá má nějaký specifický vnad. Skvostně otextované "Pavoučí království" výborně tepající refrén, štkavý "Tanelorn" pěkný klavírní part, kultovní "Noční rejdy" středověký odér, středotempovka "Sobě vládnout" zase hutný drive, tutovka "Nespavý bloud" sází na jednoduchost a naproti tomu titulní "Divadlo bolesti" předvádí široký záběr jak instrumentální, tak náladotvorný. Zadařilo se i čtyřem mezihrám, tak řečeným aktům, které předestírají, že spižírna u Barbarů není nikterak vyžraná a vždy se tam najde zajímavý kytarový či klavírní motivek k rozpracování... Nechci opomenout ani kultovní „ať – žijí – duchárnu“ "Hajný je lesa pán", která zdobí tento počin coby bonus...

Dojem vyrovnanosti materiálu posiluje i Neckářovo vokální vystoupení, zjevně mnohem komplikovanější, nežli na předchozích deskách. V odsejpavějších skladbách není co vytýkat – pregnantní frázování a jistota bez ohledu na výšku. To pomalejší kousky "Tanelorn" a "Divadlo bolesti" ještě tnou do živého a zpěv zní trochu utahaně a nejistě, nicméně občas jsou na vině nejrůznější „metrické“ nedostatky (příliš dlouhá slova a nejrůznější arytmie), nebo lehce mňoukavé sbory...

Polkněme však hořkou příchuť a přiznejme Divadlu bolesti i jeho hercům, že tímhle počinem učinili krok daleko vpřed a právě od tohoto počinu platí u Cruel Barbarian ono údernické: ANI O KROK ZPĚT!!!

P.S. K desce je coby bonus přidána i dvojice skladeb "Fantazie" a "Poutník", které tvořily náplň Proma z roku 1994. Jedná se o zřejmě nejchytlavější a „nejtutovější“ hity raného údobí. Lahůdky! Do hodnocení je však nezahrnuji...

7/10

Existují dvě možnosti: tato chvíle buď nastane, nebo nenastane. První varianta značí úpadek do šumařiny, druhá trnitou cestu za světlem pokroku, která se nemusí setkat s velkým pochopením u skalních i podskalních fandů. Krutý barbar naštěstí nezaváhal, připjal meč, osedlal koně a vydal se na sever za svým stříbrným větrem.

Ve stínu první řadovky Cruel barbarian jeví se dema se všemi svými nadějnými i beznadějnými pokusy jako pouhé ladění a instrumentální cvičiště, neboť první skutečné hudební klání na bojišti se odehrálo až na opusu ... sklízejte bouři! Úvodním výpadem je instrumentální intro „Kdo seje vítr...“ a evoluce v muzikálním myšlení se před námi družně otevírá. Klavírní motiv na sebe poznenáhlu nabaluje ostatní instrumenty, kytary se divoce valí, sólovka sténá jeden z nejkrásnějších partů, jaké jsem u Cruelů zažil.

Druhý úder je dnes již živoucí legendou – zdivočelý Jezdec s prefektně zasekávanými riffy a přímočaře vyřvávaným refrénem, který poprvé přemosťuje dobrá víla kapely Lída Finková. Decentní houslový part dává na vědomí, že si Barbaři chtějí pohrávat... „Pokušení“ pokračuje v riffovém šturmu, sekery jsou pěkně naprskané, Neckář předvádí, že se naučil se svým hlasem pracovat – takže nejen zpívá, ale „přihrává“ do toho i city. Poměrný kvapík bicích v refrénové pasáži už zdaleka nepřipomíná hevíkové třasáky, rytmika i kytary totiž perně řežou a nikam se neženou. Propracovanost nade vše! Kontr „Stínohra“ a podruhé housličky Petra Chvojky, spojené s vybrnkáváním... Sázka na přerývané kytarové stěny se vyplácí, přechody do akusticko – houslových partů hladké, precizní. Promyšlená gradace skladby k dynamickému leč přeci melancholickému refrénu vydává svědectví o pokročilých technikách komponování Marka Neckáře. Ten se už bez diskuse stává hlavním poznávacím znamením kapely, nejen jeho hlas, ale i charakteristické skladby... Chladný výpad „Střípky ledu“ zdobí nadoomovatělý nosník a deliricky pokroucené sólo. Podmračenost tohoto songu utváří nejen nabručené party seker, ale i převážně hlubší zabarvení Neckářova vokálu a neveselé akustické mezihry. Brilantní zářez na Bouřném dubu! Hit alba něžně pohladí zjizvenou duši pod číslem 6. Cello Pavla Ludvíka konejší jako „Náruč Matky Země“. Nádherný duet Marka Neckáře a Lídy Finkové, boluplný text a vzedmuté bouře citu je zbytečné popisovat. Jeden z vrcholů alba.

Po chvilce smutku je zase čas raziti na zteč – riffovačka „Lavondyss“ je zaprvé výtečnou metalovou kompozicí, zadruhé variací na excelentní Holdstockův román téhož jména. Zřejmě i ten největší snílek chápe, že Cruel Barbarian skoncoval s jednoduchostí a grošovými pochoutkami... Další divoký kytarový výkřik uvozuje jednu z největších klasik Bouře – zaručený koncertní řemdih „Pandemonium“. Navzdory poněkud „skočnější“ práci Paštykových bicích kytary setrvávají v podmračených záškubech. Neckářův text je regulérní básní a vize jedné z nejlépe otextovaných českých desek dostává pevné obrysy. Středověkým nádechem útočí devátý kousek – „Vykladač snů“ – píšťalička a melancholické brnkání kytar. Potměšilův textový příspěvek plný tmy, špíny a zrádného vemlouvání. Dialog sboru, Neckáře a Finkové vytváří dojem jakéhosi muzikálního divadla. O něm ta skladba je, hudba je náhle vlastně druhořadá. Nicméně závěrečná akustická pasáž s dusotem bicích a drnkáním španělek stojí za to. Další z důkazů odvahy a schopností Barbarů... Záludná změna barvy hlasu činí z Neckářova vokálu drásavý pařát v kousku „Zpověď“. Výkon páně frontmana dost vysoko ční nad ostatní obsah skladby, která není špatná, ale přece jí chybí něco výraznosti... Malé zakolísání se pokouší vyrovnat následná šleha „Až mě hvězdy ponesou“. Pěkným houslemi doplněným vyhrávkám ovšem trochu nestačí stereotyp přerývaných riffů, tak vypomáhá alespoň výtečná sólová pasáž. Závěrečná galantní úklonka Krutého Barbara nese název „Vynášení zimy“. Jméno vystihuje atmosféru dokonale, prim hraje akustika a křišťálové piano. Text – nádherný...

Tentokrát pánům připočtu na účet i dva nepostradatelné bonusy – klasiku Amerika a mou vůbec nejoblíbenější vypíječku U Karlova Týna. Pravda je, že se k celkové mračnosti Bouře nehodí, ale kdo by chtěl mít pořád tvář sklíčenou, což? Tak usednem, popijem červeného vína!!! Á, tak panstvo chce resumé? Nejlepší počin Cruel Barbarian. Nových Cruel Barbarian – těch Cruel Barbarian, kteří přestali uznávat škatulky a společně se sklízením bouře si utvořili svou vlastní cestičku...

8/10

Kouzlo slávy (demo 1992)
Chlastavý lemtavý (demo 1993)
Promo demo (1994)
Divadlo bolesti (demo 1995)
Divadlo bolesti (CD edice + Promo demo 1995)
Fajn Rock Music 3 (kompilace 1998 - píseň Náruč Matky Země)
The Eastern Tribute To Helloween (1999 - píseň How Many Tears)
... sklízejte bouři! (album 1998)
Ve skleněných hodinách (první dvě dema CD 2000)
Víno z temných hroznů (album 2001)