Pro každého, kdo se alespoň trochu pohybuje v oblasti fantasy literatury, není jistě žádným tajemstvím, že jednoznačně nejoblíbenější a nejangažovanější postavou je Conan, mýtický barbar s uhrančivýma modrýma očima a nepřehlédnutelnou černou kšticí. Pokud se budeme ptát po příčinách tohoto (v poslední době málem až sociálního) jevu, odpověď bude zřejmě stejně prostá jako fyzické a duševní schopnosti některých Conanových nepřátel. Barbarův duchovní otec, zakladatel literatury „meče a magie“ Robert Erwin Howard, totiž psal o mnoha hrdinech, temných, nezkrotných a necivilizovaných, ale stále mu to jaksi nepřinášelo to pravé místo na výsluní čtenářské úcty. Až teprve když se dal cestou hledání hrdiny více přístupnějšího, podléhajícího běžným lidským slabostem a choutkám, tedy cestou barbara Conana, trefil do černého. Odrodilec z krutých Cimmerijských hor, křižující jemu známý svět tam a zpět v touze po dobrodružství, penězích a ženském klíně, to bylo to, co rozpoutalo vášně čtenářského davu. Conana rázem znali a milovali téměř na celém světě, a to natolik, že když R. E. Howard odešel z tohoto světa, desítky dalších autorů považovaly za téměř přirozené dokončit Howardovo dílo, a když už i to bylo dokončené, pokračovat stále dál a dál v nových příbězích svalnatého hrdiny. Tak vznikala a vznikají stále nová Conanova dobrodružství, někdy lepší a někdy méně dobrá, poslední dobou především v souladu s příslovím, že když je něčeho moc, tak je toho příliš. Stejným způsobem narůstá i řada autorů, kteří se rozepisují o cimmeřanových nevšedních zážitcích, a nedotčeny nezůstaly dokonce ani tuzemské vody (namátkou I. Kuglerová či J. Mostecký, jehož román „Conan a vrah králů“ považuji za vůbec nejlepší tuzemské „conanovské“ dílko), byť se někteří domácí autoři zřejmě snaží vylepšit si svou startovní pozici i tím, že se občas ukrývají za cize znějící pseudonym.

Příběh Conana a slepé bohyně je také jedním z takových x-tých pokračování conanovských historek. Jméno jeho autora, Leona Da Costy, se myslím v dosavadním výčtu vypravěčů barbarových příběhů neobjevuje (a že mám všechna tuzemská vydání v tomto směru celkem detailně zmapovaná - což možná nasvědčuje užití zmíněného pseudonymu), což ovšem nelze říct o obsahu, respektive zápletce knihy samotné. A upřímně řečeno, jak také jinak, že? Conana v ní objevíme víceméně na začátku jeho dlouhého a pestrého života (mimochodem, kdyby měl prožít vše, co o něm bylo kdy napsáno, nestačila by mu na to nejspíš ani nesmrtelnost), plánujícího si bohatou a poživačnou budoucnost zaštítěnou zlodějským řemeslem v uličkách a palácích velkoměsta Maahrabadu na úpatí Karpašských hor. Shodou několika obvyklých okolností se však vzápětí poté, co rozbije nos pouličním zlodějíčkům a neúspěšně se na objednávku pokusí vykrást věž zdejšího mága, ocitá na útěku, společně se skupinou potulných komediantů (což je méně používaný prvek v Conanových příbězích, ale přesto jsme jemu podobný již mohli objevit, namátkou třeba v „Conanovi gladiátorovi“ od Leoparda Carpentera) a mladou a slepou otrokyní Mittanji. V Conanových rukou se zároveň ocitá magický amulet - křišťálová skříňka se sedmi duhovými barvami a nepředstavitelnými možnostmi, která ze všeho nejvíc zajímá jednak ďábelského čaroděje Nar-Dosta, panujícího opuštěné pevnosti Toprakkale v Karpašských horách, a jednak mágy - členy duhového čtverce, pomáhající lidskému pokolení kudy jen chodí. Cesta plná dalších dobrodružství, jako je náhlá bouře či loupeživí nájezdníci, je nakonec přivede do zmíněné pevnosti, kde je poražen Nar-Dost, slepá Mittanji procitne, shledá se se svým dávno ztraceným otcem a křišťálová skříňka doputuje do těch nejsprávnějších a nejpovolanějších rukou, totiž do rukou slepé a moudré bohyně Anahít.

Tedy nic komplikovaného, že ano, nic překvapujícího, vše příjemně a nerušeně ubíhá jako pozvolna vzplanuvší láska v románu z červené knihovny. Objevují se všechny nutné klasické prvky (čarodějové, kouzelný amulet, ostré jazyky i meče), barbar znovu spasí svět a zase to stojí nemalou porci krve, především pak z tepen a žil těch, co se mu velmi nerozumně postaví do cesty. Tak trochu jako by to celé bylo bez potřebné šťávy, snad krom líčení rvaček a bitek, tam však zase není třeba bůhvíjaké fantazie. K velmi světlým okamžikům nicméně patří i detailní popis pocitů a vnímání sebe sama démonického Nar-Dosta při jakémsi magickém rituálu, během nějž se po delší dobu (počítáno, dejme tomu na týdny) mění na lidsky uvažující monstrum schopné žít na zemi, ve vodě i ve vzduchu. Místo „Conana a slepé bohyně“ je zkrátka, asi jako většiny nejnovějších románů o světoběžném hromotlukovi, někde (těžko říct přesněji kde) mezi onou lepší a méně dobrou hranicí příběhů nastíněného obsahu. Což vlastně přímo odpovídá tomu, že asi jen velmi těžko si lze představit situaci, za které by tahle kniha mohla mít vyšší ambice než být jen jednou z řady. Pokud by tomu tak bylo, pak je mi líto, ale podobně píšících „Conanologů“ už tu bylo až hrůza pomyslet a nikdo z nich žádný trůn nedobyl, a pokud tomu tak není, tak je naopak všechno v nejlepším pořádku, protože vzato kolem a kolem, je to nakonec čtení sice nenáročné, ale zato jasné, chvílemi i napínavé, s logickou strukturou i povinně vygradovaným dějem. Kniha s dopadem, který její autor mohl střízlivě očekávat. Kéž by tomu tak bylo v podobných případech pokaždé.