To se zase jednou vyplatilo skočit do kalných vod! Finské WALTARI jsem měl kdysi moc a moc rád, ale pak jsem jaksi záhadně ochladl, odpadl, zapomněl… a vzpomněl jsem si až při spatření černo-černých plakátů, anotujících koncert téhle ujeté sebranky. Rozhodnutí vyvstalo spontánně a mohou za ně vlastně příslušnice něžného pohlaví a díky nim nově vznikající klub zlomených srdcí v redakci Metalopolis. V rámci ozdravné psychické kůry jsme se s  Dalasem na poslední chvíli rozhodli podstoupit vydatnou léčbu živou hudbou. A že to byla léčba úspěšná, o tom ani nezkoušejte pochybovat!

Úvod koncertu byl hodně rozpačitý, protože rozhodně NEBYL ve slíbených 18:30, ale o dobré půl hodiny později. Inu, kdo si počká, ten se dočká… dočká se pražského seskupení ANHEAD, které vizuální stylizací rozhodně nevzbuzuje pochyby, zda na koncert patří. Zejména zpěvák Matěj Lipský v kostýmu pierota je jako z jiné dimenze a stylový kostým doplňuje i pohybovými kreacemi, které jsou sice odkoukané, ale přesto docela zábavné. Hudba se nese ve veselém duchu mixování a bavičství, které je kapele vlastní – vliv WALTARI těžko přeslechnete (navíc se k němu kapela „doznává“ závěrečnou cover verzí). Hudebně tenhle žánrový cross-over vůbec není špatný, ale chybí tomu lehkost finských mistrů, mně osobně se nejvíce pozdávaly skočné a přímočaré skladby (úvodní „Disko“, které klavesista Petr Maliňák stylově doprovázel na proklatě nízko zavěšené klávesy-míšodavidovky a pak ještě song s německým textem a lehce středověkým feelingem, který ponejvíce připomněl tvorbu IN EXTREMO). Některé písně ANHEAD se tak trochu do drolily do více či méně zajímavých segmentů, které pánové odehráli s přehledem, ale energie se z toho cestou k publiku navzdory slušnému zvuku vytrousila. Navíc Matěj je bezesporu živelný frontman, ale z jeho utopeného zpěvu místy vysvítalo, že hlasově si není příliš jistý v kramflecích, a tak přesvědčivě nevyznívaly ani čisté polohy, ani občasný growling. Pěkné úlomky, které nevytvořily oslnivý celek, ale co není, může být. ANHEAD stojí za monitorování.

Druzí na holení jsou němečtí REMEMBER TWILIGHT a jejich vystoupení bychom byli vyměnili za pivo a za pokec s Vikem a Woland (nazdááár!), kdyby se kdosi nezjevil a neřekl: „Ti Němci jsou dost slušní!“. A byli! Co zaujalo na první pohled byla houslistka libého vzhledu, basák s pozůstatkem thrashové kuči na hlavě, který to tak nějak jamesovsky drhnul, a pán s nástrojem, který sice nebyl saxofonem, ale to bychom zase chtěli moc, že, pane Jogurt! Hudebně se německé seskupení zařazuje těžko, protože má v sobě vzácný dar syntetizovat mnohé vlivy a přetvářet je do velice zábavné a hudebně vyzrálé metalové hmoty. Takřka neustále fidlající housle vytvářejí virtuózní doprovod metalové fúze, v níž se mísí heavy metal (díky houslím vyznívá velice neotřele), thrash metal, trocha doomu a trocha technického deathu. Zajímavý poznatek však byl, že kapela svým projevem v některých momentech ponejvíce připomínala SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY takřka slovansky přívětivým feelingem. Ale ze slyšitelných inspirací musím dále jmenovat SKYCLAD a SUBWAY TO SALLY… Pány a dámu hudba baví, zvuk je dobrý (jen hoboj je zbytečně utopený a nevýrazný) a celé se to příjemně poslouchá. Připočteme-li velice jistého frontmana Tima, který ve svém zpěvu kombinuje prvky growlingu, čistého a velice zvučného vokálu a polovyřvávaných deklamací, je překvápko na světě. Remember REMEMBER TWILIGHT, o těch bude ještě slyšet!

V očekávání další pauzy se odebíráme na další pivo, ale tentokrát je to fofr, takže s kelímky v rukou se honem hrneme do sálu, který se v mezičase velice solidně zaplnil. WALTARI už třeští na pódiu, spokojeně obloučký Kärtsy s tradiční červenou hřívou a podmalovanýma očima právě rozjíždí svou neodolatelnou pohybovou show a publikum oddává se pohybům. Chvilku stojím, třeštím oči, dobrá nálada vystřeluje do sálu, rytmus se zmocňuje všech kolem… v cukuletu dopíjím pivo a po velmi velmi dlouhé době se mačkám pod pódium a nechávám tělo, ať si samo hodnotí kvalitu produkce. Skutečně snad nejde stát opodál a zevlovat. Finové jsou strhující jako jarní povodeň. Precizní instrumentální výkony a výtečný zvuk jsou základem sdělované hudební radosti, sám Kärtsy ji pak přátelským a naprosto otevřeným vystupováním směruje do třeštícího kotle. Ksichtí se, gestikuluje, zpívá jako o život a jde mu to báječně ve všech vokálních polohách. Na pravé straně pódia stojí sám Sami Yli-Sirniö, blonďatý kytarový čarostřelec s grimasou maniodepresivního sebevraha a od rukou mu odletuje jedno krásné sólo za druhým. Z druhé strany sekunduje Jariot Lehtinen a je to nebezpečně návyková chemie, to vám povím. Nesnáším ono otřepané „lets rock´n´roll“, ale tady se nic jiného říci nedá. První část setu se skutečně nese v odlehčenějším duchu rockových vypalovaček, které pumpují krev (zazní mimo jiné i první ochutnávky z nové a u nás ještě nedostupné desky „Rare Species“ – „Dreamworld“ a „One Day“) a dostávají přítomný plebs do varu…

Další část setu je však uvozena slibem, že nás čeká „very special evening“ (jako bych ho už pěkných pár minut zpocený jako prase neprožíval, pane Hatakka!) s některými songy, které už Finové dlouho neoprašovali. A hned další flák je toho důkazem… Heeeeelp! When I was younger so much younger than today… a pak grind až z mumie Johna Lennona odletují třísky… hobluuuj! Tenhle broučí cover si okamžitě získává celý sál rychlým přepínáním mezi přihrátým popovým falzetem a brutálním deathovým murmurem. Přehled, nadhled, hurá! Další cover vyzývá „let your body move to the music!“, ale to už se do tance dávají snad i mrtví na okolních krchovech. Nejde odolat. Ačkoli už jsem z repertoáru WALTARI úplně vypadl, s překvapením zjišťuju, že refrény mám stále kdesi zakutané v hlavě a v tom extatickém tančení mi rychle tanou na mysl. U takové hitovky „Stage“ ještě žádné překvapení, tu zná snad každý, ba i chytlavá „Atmosfear“ patří k povinné výbavě (však to také sál dává sborovým zpěvem na vědomí), ale kousky jako „Atom Angel“, „Forest“, „Back To The Bottom“, ty už mě vážně překvapují kvalitou uložení v mé hudební paměti. Nelze nepostřehnout další silnou individualitu kapely, která se tísní za pultíkem v pozadí – mladý klávesák v tílku Kallio 1973, který vytváří elektronické podklady písní. Jak moc ty se podílejí na rozhýbávání publika nemusím asi nikomu z přítomných vysvětlovat. Díky jeho kouzlům mají WALTARI krom příjemně staromilského rockového ducha i nepostradatelný nádech moderny.

Pokus o odchod ze scény je odsouzen k nezdaru hned dvakrát příšerným kraválem v sále a v rámci nášupu zazní ještě (z toho, co mi uvízlo v paměti) ujetá raritka „Your Nature Is Wild“ (bať!), nepostradatelná „So Fine“ (v níž finský lidový sbor nahrazuje hulákající Akropole – ještě teď mi dělá potíže mluvit!) a konečně cover z nového alba „Rare Species“ – „No Limits /Symphony Of Destruction“. V první části nás Kärtsy a spol. zatáhli do časů, kdy frčelo techno bez limitů, ve druhé pak všechno nekompromisně drtí metalové ostří z dílny nesmrtelných Mustainových megadědků. Výsledek? Zábavný koktejl, který uvolňuje skryté pohybové a vybíjí nadbytečnou agresivitu. Hudební cross-over, který ať smísí, co smísí, výsledkem je vždy a) skvělá muzika, za b) skvělá zábava…

Duch WALTARI mě zcela posedl, takže roztančený a nabitý energií jsem cítil ještě dlouho dlouho poté. Tenhle koncert řadím k těm nejlepším, jaké jsem kdy navštívil a až se znovu po městě objeví plakáty se jménem finského literárního klasika, nezaváhám ani na vteřinu.

Písně, které zazněly (bez pořadí):  One Day, Life Without Love, Dreamworld,  Stage, Far Away, Vogue, Lust Of Life, Help, Atom Angel, Broken Bizarre, Atmosfear, Feel!, Forest, Back To The Bottom, Your Nature Is Wild, So Fine, No Limits/Your funky Rhytm/Symphony of Destruction.

Fotogalerie: